Říkali jí Lasička

Hedvika to neměla v životě lehké. Vyrostla u nevlastních rodičů, kteří se sice o ni dobře starali a dalo by se říci, že ji měli rádi, ale ona vždy u nich cítila jakýsi odstup. Kdyby předtím nepřišli o vlastní dceru, asi by to bylo jiné, ale Hedvika si neustále uvědomovala, že je „ta druhá“. Měla drobnou postavu, byla nesmírně mrštná a hbitá. Byla radost se na ni dívat, jak pleje záhonky na zahradě. A když zašívala prádlo nebo krájela zeleninu do polévky, prsty jí jen hrály. Nevlastní matka jí proto spoustu prací svěřovala, protože sama tak šikovná nebyla a vše jí trvalo mnohem déle. Hedvika by raději byla šla do přírody, milovala lesy a louky plné květin, musela ale trávit doma spoustu hodin šitím a vařením. A tak se rozhodla, že jakmile dosáhne plnoletosti, z domu odejde. Vždy, když od rodičů nějaké peníze dostala, pečlivě si je schovala do malé truhličky, už měla našetřeno dost na to, aby jí to pro začátek samostatného života stačilo.

A jak si naplánovala, tak to také udělala. V den svých osmnáctých narozenin rodičům oznámila, že chce odejít. Psal se rok 1882 a něco takového nebylo vůbec běžné. Nevlastní rodiče na ni začali naléhat, aby to ještě zvážila.

„Měla by ses provdat,“ doporučila jí nevlastní matka. „Podívej se na dívky tady v okolí, většina z nich už má ženicha.“

Hedvika jen kroutila hlavou.

„A čím se chceš vlastně živit?“ zeptal se otec.

Hedvika měla všechno promyšlené.

„Budu pracovat v krejčovské dílně na Kolčavce a mám tam zajištěno i skromné bydlení,“ odpověděla neochvějně.

Nevlastní matka jen vzdychla:

„No, jak myslíš, ale k nám se můžeš vrátit vždycky, nezapomeň.“

A tak Hedvice začal nový život. S prostředím Kolčavky se brzy sžila, oblíbila si ji řada lidí. Byly tu ženy s malými dětmi, jejichž manželé pracovali buď v jiných dílnách, nebo dojížděli za prací a vraceli se až večer. Hedvika po své práci na děti dohlížela a jejich maminkami si povídala. Soužití se zdejšími lidmi ji časem úplně pohltilo. Práce v dílně jí šla od ruky a mistr krejčovský ji často chválil. Dětem vymýšlela různé hry a vyráběla hračky z látkových odstřižků.

Brzy ovšem upoutala pozornost i mladých mužů. Tahle dívka s trochu ještě dětským obličejíkem a volně rozpuštěnými vlnitými kadeřemi svázanými různobarevnými pentlemi v květovaných šatech se postupně stávala středem jejich zájmu. Navíc se pořád usmívala. Za chvíli ji znala celá Kolčavka.

Jednoho dne se ucházel o práci v truhlářské dílně čerstvě vyučený tovaryš. A cestou ke Kolčavce potkal Hedviku, která v košíku nesla nákup z nedalekého obchodu. Hned ho zaujala.

„Dobrý den, slečno, jdu tady správně na Kolčavku?“

„Jistě,“ usmála se vesele, koutky úst se mile roztáhly a kolem nich se vytvořily malé obloučkové vrásky. Prohlížel si její hnědé oči, které mu připomínaly pralinky, a zálibně ji pozoroval.

„Jdete snad také tím směrem? Mohu vás doprovodit?“

„Proč ne?“ opět se zasmála.

„Vy tady žijete? Nebo pracujete?“ vyzvídal dál.

„Já jsem švadlena,“ řekla Hedvika suše.

Ale to už přicházeli ke Kolčavce.

„Dovolte, slečno, abych se vám představil,“ uvědomil si náhle truhlář svou chybu. „Jsem Antonín Krátký a jdu se ucházet o místo v truhlářské dílně.“

„Já jsem Hedvika,“ odpověděla opět stručně.

Když potom usedla v dílně ke svému šicímu stroji, přemýšlela o tomto mladíkovi. Je vlastně docela hezký, říkala si. Světlovlasí muži s modrýma očima ji vždycky přitahovali. Ani postavu nemá špatnou. Je štíhlý, dobře rostlý, určitě umí vzít i za jinou práci než je truhlařina. Zřejmě se tu teď budou potkávat, jestli ho mistr truhlářský přijme. Ale víc o Antonínovi nepřemýšlela. Navíc několik následujících dní ho ani nepotkala.

Zato se na scéně objevil jistý František. Šel navštívit svou tetu, která měla byt blízko Hedviky. Téměř se s Františkem srazila na spoře osvětlené chodbě.

„Hledáte někoho?“

„Ano, paní Kolínskou…“

„Aha, tak ta bydlí tady vedle,“ odpověděla.

Cítila, jak si ji prohlíží. Raději proto rychle zašla do svého bytu. Ale i ona si ho stihla rychle prohlédnout. Tento mladý muž určitě nebyl řemeslník. Byl oblečen v padnoucím obleku, na hlavě měl klobouk. To byl nejspíš nějaký úředník. Ale i Františka pustila z hlavy.

Brzy nato potkala zase Antonína.

„Jak se máte, slečno Hedviko?“  pozdravil ji vstřícně. Jistě doufal, že se s ním dá do řeči a že se o ní dozví něco víc.

Ale Hedvika příliš zájmu nejevila.

„Děkuji, dobře,“ odpověděla zdvořile a zašla do dílny. Antonín zůstal stát venku trochu zaraženě. Nikdy mu nedělalo problém zapříst s dívkou rozhovor. Míval u něžného pohlaví úspěchy. Tohle bylo něco zvláštního. Že by se jí nelíbil? Cítil se jaksi odstrčen.

Ale i František musel od onoho setkání  na chodbě na Hedviku myslet. Moc hezká, uvažoval. A milá. Vyptal se na ni tety a ta o ní taky mluvila moc hezky. Prý je velice šikovná. Ale proč tak rychle vklouzla do dveří a neřekla ani slovíčko? František tetu navštívil vlastně proto, že jí šel popřát k narozeninám. Jinak za ní chodil málo. Ale nyní si bude muset najít nějakou další záminku, proč tetu navštívit. Hedviku musí zase vidět.

Uplynul asi týden a František se opět objevil na Kolčavce. Nesl tetě láhev čerstvého lesního medu od jednoho známého. Určitě ji to potěší, teta měla ráda sladké, namaže si med na chleba. Ale samozřejmě vyhlížel Hedviku. Bylo už k večeru, tak předpokládal, že už ukončila svou práci. Až po chvíli ji uviděl v chumlu malých dětí, jak si s nimi hraje na slepou bábu. Hlasitě se smála.

„Slečno Hedviko!“ zavolal.

Sundala si z očí šátek a podívala se jeho směrem.

„Dobrý večer! Byl jste za tetičkou?“

„Ano, přinesl jsem jí med.“

„Ó, to měla jistě radost,“ poznamenala Hedvika.

A k Františkovu nemilému překvapení si opět zavázala šátek přes oči a pokračovala s dětmi ve hře.

Truhlář Antonín právě odcházel se svou brašnou domů a všechno viděl. František se na něj obrátil:

„Mladý pane, vy znáte tuhle dívku? Tu Hedviku?“

„Ano, ona pracuje v krejčovské dílně a já v truhlářské. Taky jsem se s ní snažil zapříst rozhovor, ale marně. Víte, já jsem jí začal říkat Lasička. Tady se to jmenuje Kolčavka, tak je to navíc takové příhodné označení. Lasice kolčavy taky utečou a nedají se polapit.Jsou rovněž tak drobné…“

František se rozesmál. „Něco na tom je. Tak to asi nikdo u ní nemá šanci, že?“

„Nevím,“ pokrčil Antonín rameny.

Čas ubíhal, až jednoho dne na Kolčavku přijel povoz se dřevem tažený dvěma grošáky. Obchodník z vozu seskočil a odešel do truhlářské dílny vyřídit všechny náležitosti prodeje. Na kozlíku zůstal sedět mladý chasník. Hedvika vyšla z dílny na dvůr, aby se podívala, kdo přijel. A ve chvíli, kdy kočí uviděl Hedviku, i on si s ní chtěl začít povídat.

„Slečno!“ zavolal.

Antonín, který začal dřevo skládat, k němu přistoupil:

„Tahle slečna je taková nedostupná, oslovil jsem ji už několikrát a velký úspěch jsem neměl. Říkám jí Lasička, protože se vždycky vyhne navázání rozhovoru.

„Opravdu?“podivil se kočí. „No, upřímně řečeno, já mám radši blondýnky, tmavovlásky mě moc nepřitahujou. A taky se mi víc líbí kypřejší typy, tady ta je moc útlá, tu bych stejně ani v náručí necítil…“

Říkal to sice polohlasem Antonínovi, ale Hedvika nebyla daleko a vše dobře slyšela.

„Co jste si přál, mladý pane?“ obrátila se náhle na kočího.

„Vy tady pracujete?“

„Ano, v krejčovské dílně.“

„No vidíte, švadlenka! Neušila byste  mi košili? Vidíte, tahle už je dost obnošená.“

„To víte, že ušila, ale musela bych vám vzít míry.“

A než se zkoprnělý Antonín nadál, byl kočí uvnitř. Opravdu Lasička, říkal si a kroutil hlavou. Jeden jen musí vědět, jak na ni nastražit past.