TD - Malé motivy téhož

Jednou jinou cestou, jíním šel jsem, tam domek byl, kol železné zahrádky a žluté schody na všechny strany, jak už to na konci cest bývá. Nepozván vešel jsem do tajů domovního ticha, kde osamělé šero skrývá se. Byla zima, neb venku bílá Zima si chodila. Na stěnách v domku jímaly se fotky se stromy venku na dvoře. Díval jsem se mocně na ty jímavé fotky, až pocítil jsem mocné nutkání do nich vstoupit.

Cestou dvorní, černou i bílou, blýskala se mezi stromy zašlým matným světlem, rostly až k okrajům fotky. Vzdaloval jsem se od přední strany v touze zjistit co vzadu je. Však les osaměle stále menší byl, až nebyl docela, jen holá zem a malinkatá, tužkou nakreslená dvířka. Stál jsem zcela klidně, však zvědavost nenechavá stiskla kliku a vešli jsme spolu.

V novém světě nový chlad, staře křupající dlažbou v nové kroky za ruku veden se zvědavostí, nebyl jsem sám. Noc černá bez slunce, šli jsme nočním viděním bez konce k oceánu ledem a jíním pokrytým, znajíce staré motivy, dálky se táhly neznajíce míry. Po ledu našel nás kůň černý i bílý, pozval nás na sedlo a vítr zimavý do vlasů, které jsme si nechali pro ten účel narůst.

Kůň letěl k lesknoucím sluncím, svítivě visela ve skle ze střechy vzdáleného domku v koňské hlavě. Vzpomínka matná byla a dům napůl zbořený strašil nás shrbeným dojmem v železném sevření ticha, dokud zvědavost si neodkašlala. Stáli jsme před domem, který nás nepoznával přes matný čas, jež strávila nás cesta. Rez mříží i spladlá branka lákala za cestou vedoucí bez listí k matnému jíní, jež splašilo koňskou odvahu, vleže pozorovali noc, rozjímajíce nad žlutým listím, které našli jsme po kapse. Při sbírání sil ze země všimla si zvědavost ledabyle nastrčené fotky prastarých stromů, skryté za zpuchřelé stíny. Modří mrazem hřáli jsme se pohledem do fotky, dokud se nezželelo snu vzít nás sebou.

Ve snu vešli jsme jinému do snu, kde rostou železné stromy bez jíní a matně žlutá je tam zakázaná. Malá stájíčka trpasličích koníčků byla zaparkovaná vedle domku, svítil rezavou novotou. Zima se však za nehty zubila, zlákáni domovním teplem do stále zmenšujícího domku, zmenšovali jsme se, až výška zůstala nám kapesní.

V kapesním světě bylo vše obrovské, až na nás, zvědavost krčila se za mnou. Ztraceni docela chroupali jsme čokoládovou podlahu, nevěda jak se vrátit a být velcí.