Dívka a moře - Kokosové ostrovy a kosatky IV.

Kokosové ostrovy a kosatky

(listopad – prosinec 2003)

IV.

„Velte pohov!“ odpověděl šéf, převzal od Plešouna balíček a otočil se k dívce: „Prcku, protože nemůžeš být doma s rodinou, tak snad ji aspoň trochu zastoupíme. Kromě toho, že patříš rok k posádce, začínáš dneska další desetiletí života. Upřímně řečeno, myslím, že je to zázrak při vylomeninách, který občas vyvádíš. Přeju ti za sebe i posádku k dvacetinám všechno nejlepší, ať je ti moře dál nakloněný. Dlouho jsme přemejšleli o dárku, šperky nenosíš a na oblíkání si nepotrpíš. Tak tady máš trochu užitečnou drobnost na památku.“

Přijala balíček, aniž byla schopná ze sebe vypravit jediné slovo. Sama si na své dvacáté narozeniny nevzpomněla. Cítila, jak jí po tvářích stékají slzy, které dají zabrat pečlivému líčení, ale nedokázala pláč ovládnout. Když přišly na řadu osobní přání členů posádky, již bulila jak malé děcko.

„Dě… dě… děku… ju,“ vykoktala konečně a mávla rukou kolem, což doprovodila již souvislou řečí, „to všechno je kvůli mně?“

„Jo,“ odsouhlasil Zrzoun, „a přestaň řvát. Všichni máme už chuť, zakousnout se do selete.“

„Nebuď nenažranej,“ brzdil ho Pumpička, „až rozbalí dárek.“

Poslechla a rozbalila poměrně těžký balík. Z dárku se vyklubala rozměrná bichle Velká encyklopedie mořského života. Podle abecedy v ní byla na dvanácti stovkách stran popsána většina tvorů žijících pod hladinou moří a oceánů. Text doplňovaly nádherné fotografie. Samozřejmě nechybělo ani věnování podepsané posádkou.

„Díky, díky moc. Je nádherná, tohle je nejlepší dárek, jakej sem mohla dostat,“ rozplývala se na knížkou opět se slzami v očích.

„A když tě už přestane bavit číst, je to dobrá osobní zbraň,“ smál se Plešoun nad objemnou tiskovinou, vážící dost přes pět kilo, „když tímhle vezmeš někoho po hlavě, nemá šanci přežít.“

Zatímco na severní polokouli vládla zima, listopad v rovníkovém pásmu dopřával posádce počasí bez jindy běžných bouří. Odpoledne se vydařilo. Po týdnech úmorné práce potřebovali vypnout a strávit pár hodin bez myšlenek na příští dny, kdy musí dokončit práci.

Dívka seděla ve stínu palem chránících pláž před jarním sluncem a bloudila v myšlenkách na druhé půlce zeměkoule. Byly to druhé narozeniny za sebou, které trávila mimo kruh rodiny. Ty loňské proplakala před monitorem počítače. Samotná, v lidmi opuštěném koutě severovýchodního cípu Austrálie, čekala na e-mail z domova. Snad si někdo vzpomene na dceru a sestru, která utekla za svým snem do zapomenutého koutu světa. Tehdy ji poprvé, od odjezdu z domova, samota tížila. Ve skutečnosti nebyla tak silná, jak si o sobě myslela. Nezapomněli na ni. Přišlo přání od sester i rodičů.

Dnes bylo všechno jiné. Má kolem sebe lidi, kteří ji mají rádi a připravili jen pro ni krásnou oslavu. Přesto se myšlenky na domov stále vracely. Pošlou aspoň zprávičku, aby věděla, že nezapomněli.

Od bolestných vzpomínek utekla k praktickým myšlenkám. Za necelý měsíc poletí domů na svátky. Ještě nevěděla odkud a ani, jaké bude mít spojení. Musí to již pomalu začít řešit. Záleží však na šéfovi, který rozhodne, na kterém z Indonéských ostrovů ji vysadí.

„Haló děvče, vrať se,“ vytrhl ji z myšlenek Ichtyl.

„Promiň, trochu jsem se zamyslela.“

„Stejská se ti?“ odhadl přesně, na co myslí.

„Trochu jo,“ přiznala neochotně, že ji nachytal ve slabé chvilce, „nevíš, jestli mi psali?“

„Netuším, tady jsme ve stínu, ale zejtra se posuneme a chytíme signál z West Islandu. Budeš si moct poštu stáhnout.“

„Taky bych už potřebovala vědět, jak to bude s Vánocema. Musím si zabukovat letenku.“

„Prvního prosince odtud vypadnem a během plavby se rozhodne, kde budem pokračovat. Cílů je několik, ale do konce ledna nás čas nehoní,“ dopil sklenku a zvedl se pro další várku, „nechceš donýst pití. Kromě přípitku, jsi se šampaňskýho nedotkla.“

„Díky, víš, že mi alkohol nejede.“

Doktor odkráčel doplnit bublinky, a potom zamířil k Čočkovi, který se Zrzounem a Plešounem ořezávali poslední kousky selete. Vzal fotografa stranou, kde mu něco důrazně vykládal. O chvíli později dorazil k Prckovi Čočka s plným talířem kousků masa.

„Posílá tě Ichtyl?“ vybafla na něho.

„Co? Proč si to myslíš?“ zatvářil se zmateně a lehce zčervenal.

„Takže posílá, ale nemusel jsi chodit. Mně nevadí bejt sama.“

„Prcku, já na Krétu nezapomněl. Jen nevím, jak to cejtíš ty.“

Přidala také trochu červeně: „Já taky nezapomněla.“

„Takže jsem nestavěl stan zbytečně?“

Chvíli trvalo, než se zmohla na slovo: „Čočko neblázni, šéf nás vydědí oba, a to bude ještě ta lepší varianta.“

„Nevydědí, jestli chceš, máme povolenou vycházku na břeh. Rozhodnutí je jen na tobě.“

„Fakt s tím neměl žádnej problém?“ zeptala se ještě nedůvěřivě.

„Neměl. Chceš?“ zaznělo z Čočkových úst s neskrývanou nadějí.

„Chci,“ špitla.

Práce na vnější straně byla ve znamení rutiny. Označit bójkou místo ponoru, vyznačit bod na speciální folii kryjící mapu a pořídit nad hladinou fotku od označeného místa směrem k ostrovu. Potom natočit dno od bóje ke břehu. V případě potřeby ještě vše doplnit o detailní fotky. Akce na jednom úseku většinou trvala do deseti minut. Následovalo posunutí o padesát metrů.

Zbylé dny proběhly ve znamení většího vytížení Zrzouna a Prcka. Čočka se účastnil jen dopolední směny, protože odpoledne zpracovával obrazový materiál. Zcela vypadl Ichtyl, připravující závěrečnou zprávu. Jelikož činnost nevyžadovala větší zapojení mozkové činnosti, dívka při ní probírala uplynulé dny. Také noc ve stanu byla prima, i když k pohodlí postele měla daleko a ráno si vyslechli od kolegů pár jízlivých poznámek.

Ráno po oslavě změnila Mary kotviště pár set metrů k jihozápadu. Prcek okupovala lodní počítač a po chvíli marného kroucení satelitní anténou při pokusu navázat spojení s firmou, zkusila místní síť. Byla úspěšná. Po pár minutách tiskárna vyplivla e-maily od rodičů a sester. V rámci možností se to ráno cítila spokojená a šťastná.

Prvního prosince dopoledne kapitán s doktorem odpluli na West Island předat samosprávě a pobřežní policii závěrečnou zprávu. Ostatním institucím odešla prozatím v elektronické podobě. Podle doporučení náčelníka policistů, použijí pro odeslání tištěného originálu s diskem poštu až na další zastávce. Místní úřad byl totiž v rukou samosprávy, která by na doručení zájem neměla.

- pokračování -