Dívka a moře - Kokosové ostrovy a kosatky VII.

Kokosové ostrovy a kosatky

(listopad – prosinec 2003)

VII.

Šéf dorazil pár minut po páté a našel dívku skloněnou nad sonarem. Byla tak zaujata monitorem, že jeho příchod zaznamenala, až když stál vedle ní a pořádně se lekla.

„Fuj, tohle mi nedělej,“ zamračila se.

„Máš podat hlášení, a ne se ke mně točit zády,“ rýpl si.

„Před půl hodinou jsme zastavili. Zrzoun s Pumpičkou už makaj,“ pohodila hlavou k zadní palubě, kde byl otevřený poklop nad strojovnou, „do deníku jsem to napsala včetně souřadnic.“

„A co tě tolik zajímá na sonaru?“

Dívka ožila: „Byly tady, už pětkrát za poslední hodinu. Velký stádo. Připlavou od jihu a stočí se k východu. Jsou úžasný, tolik pohromadě jsem ještě neviděla. Padesát, možná šedesát.“

„Ale kdo?“ zíral nechápavě šéf.

„Přece kosatky černý,“ vrtěla hlavou nad jeho nechápavostí, „šéfe, snídaně počká, vzbudím Čočku a jdem do vody.“

„Uprostřed oceánu s lodí neschopnou plavby? Zbláznila ses? Padej mi udělat kafe. Jdu omrknout, jak jim to jde dole. Dneska se v tom vedru pořádně zapotěj.“

Šéf vyrazil do strojovny a Prcek smutně odkráčela do kuchyně. Litovala, že se již do vody nepodívala. Mohlo ji napadnout, že kapitán nebude návrhem nadšený. Kosatky černé několikrát zahlédla, ale nikdy se s nimi nepotápěla. Za pár dnů odletí domů a kdo ví, kdy zase bude mít příležitost k setkání s těmito nádhernými tvory.

Kosatky zná asi každý díky medializaci. Většinou se o nich mluví jako o velrybách, ale správně patří mezi delfínovité. Nejznámější je kosatka dravá s až dvoumetrovou trojúhelníkovou hřbetní ploutví a výrazným černobílým zbarvením. Patří na vrchol potravního řetězce. Vydobyla si pověst zabijáka velryb pro časté útoky na jejich mláďata, ale hlavním zdrojem potravy jsou ploutvonožci.

Méně známým druhem je vzdálená příbuzná kosatka černá, žijící v mořích tropického a subtropického pásma. Ač nese stejné jméno, má blíž ke kulohlavcům, plískavicím, elektrám nebo ferezám. Pro Evropana může být zajímavé, že na ni lze narazit ve Středozemním moři nebo při západním pobřeží kontinentu až ke Skandinávskému poloostrovu. Když je zmínka o jménech, tak u kosatky černé se vědci vyřádili. Pořídili jí řecko-latinský složenec Pseudoorca (falešný démon) crassusdens (tlustý zub).

Kosatka černá nedosahuje velikosti své jmenovkyně z polárních oblastí a nejnápadnějším odlišením je menší hřbetní ploutev. Samci dorůstají délky do šesti metrů a váhy dvou tun. Samice bývají o metr kratší a o tunu lehčí. Zbarvení je hodně tmavě šedé až černé s o něco světlejším odstínem na břiše. Dělící čáry mezi barvami nejsou ostré jako u kosatky dravé. Podle dosavadních výzkumů se dožívají zhruba šedesáti let a stejně jako u lidí, samice žijí déle než samci.

Mají složitý sociální systém, do jehož tajů se zatím nepodařilo proniknout. Většinou žijí až ve stohlavých skupinách. Jedná se o několik rodin, často roztažených do vzdálenosti mnoha kilometrů, ale jednajících koordinovaně. Zajímavé je, že často lze ve společenství spatřit i další druhy delfínovitých, kteří však občas tvoří jídelníček kosatek. O ulovenou potravu se skupina vždy dělí. Hlavní složku tvoří ryby, hlavonožci a v malém množství i mořští savci.

Kosatky černé nemají mnoho přirozených nepřátel. Občas se zřejmě stanou kořistí kosatek dravých nebo velkých žraloků, ale jde o výjimečné případy. Horší je to s člověkem. Mají ve zvyku krást rybářům úlovky ze sítí a ti je nemilosrdně zabíjejí. K největším masakrům dochází v Čínském a Japonském moři, kde jsou vražděny po stovkách. Mnoho jich také uhyne při hromadných sebevraždách, kdy se vrhají na pláže. Hypotéz již vědci vyslovili spoustu, ale důvod se nepodařilo uspokojivě vysvětlit.

Žádný druh kosatky není pro člověka nebezpečný. Pokud ho již napadne, jde o omyl, kdy si postavu splete s podobou své obvyklé kořisti. Jakmile chybu zjistí útok ihned ukončí.

Prcek se po snídani vrátila na můstek. Neposlechla, i když ji šéf posílal dospat noční službu. Dřepěla u sonaru nebo s dalekohledem na očích pátrala po kosatkách. Během dopoledne je již nezahlédla.

Po obědě chvíli okouněla u poklopu nad strojovnou, kde na jeřábu visela obrovská hlava motoru. Pumpička se Zrzounem vyměnili prasklé ventily a zkontrolovali ostatní. V doku v Marseille probíhala i částečná generálka motoru. Všechny díly rozvodů byly vyměněny za nové a podle Pumpičky tolik vad najednou mohlo mít jediný důvod. Celá série ventilů je vadná. Dalo se předpokládat, že dojde k další poruše. Šéf to nahlásil na firmu, která závadu vyreklamuje v docích a pošlou do Jakarty novou sadu pro oba motory. Při pobytu v Celebeském moři je Pumpička vymění všechny. Nemohli riskovat, že zůstanou trčet uprostřed Tichého oceánu.

Práce Pumpičky a Zrzouna mohla být pro někoho zajímavá, ale Prckovi připadala jednotvárná. Již uvažovala, že si půjde zdřímnout, když zahlédla delfíny. Táhlé a ploché vlny nedosahovaly půldruhého metru. Mohla proto spustit plošinu bez rizika, že neposedná vlna zalije rozebraný motor ve strojovně.

Usadila se na kraji s nohama ve vodě a plácala dlaní na hladinu. Bezpečně věděla, že tím delfíny přiláká. Po chvíli skutečně několik zvědavců připlavalo a jeden ji šťouchl čenichem do nohy. Dalších pět vystrčilo hlavy z vody, aby si zjistili, co podivný tvor provádí.

„Čau kluci,“ spustila rodnou řečí, „jsem ráda, že jste se na mě připlavali podívat. Povíte mi taky něco na přivítanou?“

Jeden z delfínů cosi zacvrčel a zmizel pod hladinou. Za okamžik byl zpět s několika dalšími. Rejdili kolem zádi, co chvíli vystrčili hlavu z vody nebo předvedli nějaký akrobatický kousek při výskoku nad hladinu. Dívka je chytala za hřbetní ploutve, když proplouvali těsně kolem jejich nohou. Po chvíli neodolala a sklouzla do vody.

Při rozhlédnutí pod hladinou měla pocit, že jich opět přibylo. Hladina vřela, jak dvoumetrová těla těsně pod ní prudce měnila směr. Vyhlédla si samce, jemuž se zavěsila za hřbetní ploutev. Provedl několik spirálových otáček a vyrazil pryč od lodi. Střídavě plaval těsně pod hladinou, což prokládal občasným ponořením do desetimetrové hloubky. Skupina vyrazila za nimi. Sto metrů od lodi usoudila, že je na čase zařadit zpátečku. Sotva vyrazila, otočilo se i stádo, tak opět využila služeb nejbližšího delfína.

Zbývalo asi třicet metrů k cíli, když delfíni zmizeli. Potopila se, aby zjistila důvod. Tak velká skupina nevzala do zaječích z obavy před predátorem. Delfíni jsou schopni nejen organizovaně lovit, ale v případě nebezpečí koordinovat obranu. Ani velký bílý žralok není takový šílenec, aby riskoval útok na stádo.

- pokračování -