Mambiny kozy

MAMBINY KOZY

     Na letišti v Marakéši hlásí nástup do letadla. Mobil pípne, podívám se na displej a vidím, že přišel obrázek. Jdu pomalu na odbavení, otevřu soubor a tam Mamba s vyhrnutým tričkem ukazuje svoje pevné trojky. Pod tím text: „Těším se na tebe.“

     Postavím se do řady cestujících, kteří předkládají ke kontrole svoje palubní lístky, většina má všechno včetně letenek nahrané v mobilu, tak ho jen ukáží a pokračují do tunelu. Chci zavřít fotografii a otevřít soubor s letenkou, ale nejde to. Mobil stávkuje, mačkám tlačítka a nic. Na displeji pořád fotografie prsou s pevnými bradavkami. Začínám se potit, fronta nemilosrdně postupuje, mačkám na mobilu úplně všechno, ale žádná reakce. Zběsile vypínám a zapínám přístroj, restartuji, zbytečně. Z čela mi začíná odkapávat pot, nevím co dřív, táhnout ranec, mačkat mobil, otírat se.

     Jsem na řadě. Přede mnou fešná, vystajlovaná obsluha pozemního personálu a s profesionálním úsměvem prosí o letenku. Mobil mi ve zpocené dlani klouže, otřu si už celou lebku, obdařím krásku křečovitým šklebem a vymačkávám mobil s nadějí na zázrak. Ještě jednou a ještě jednou, zázrak se nekonal. Nervově se hroutím, tričko tmavne potem, štípe mě v očích, otírám se hřbetem ruky, několik cestujících za mnou nenápadně pokašlává a přešlapuje, co je, proč se fronta nehýbe, co tam dělám.

     Šklebím se ve smrtelné křeči na slečnu v modrém kostýmku a říkám, že mi to nejde, mám na mysli otevřít soubor s letenkou, zase do něj klovu, mačkám už nesmyslně i obal, slečna je chápavá, řekne „pardon“ a sáhne po mobilu. Omatlaný ledovým potem jí vklouzne do dlaně a když uvidí fotku, jen povytáhne vytrhané obočí a u kořene nosu se jí nakrčí kůže, takže vzdáleně připomíná nějaké to asijské plemeno psů, které má zkrabacený čenich. Ale drží dekórum a snaží se o totéž co já se stejným výsledkem.

     Její kolegyně, postávající na kraji tunelu, pochopí, že se něco děje a přistoupí, aby byla nápomocna radou či skutkem. Když jí ta první ukáže mobil a cosi zašeptá, zakryje si dlaní s pečlivě nalakovanými nehty ústa a podívá se na mě. Stojím se svým rancem, propocená parodie na ošlehaného cestovatele, kolem mě se vznáší nevábně vonící aureola potu, ostatní cestující přecházejí k druhému pultu pro odbavení, protože pochopili, že já se hned tak z místa nepohnu. První předá mobil druhé a odchází přivolat ku pomoci muže v uniformě s nadějí, že bude technicky zdatnější, zatímco ta druhá mě s ponurým výrazem propaluje očima. Při pohledu na její plochou hruď ji chápu, ale to moji situaci nijak nevylepšuje.

     Přichází muž, bere můj mobil a na vteřinku dvě spočine svými tmavými zraky na bílých polokoulích. „Jak vám mohu pomoci, pane?“ klade zcela zbytečnou otázku zřejmě jen proto, aby prodloužil chvíli, kdy se může popást na odhalené bělošce. Blekotám zcela zbytečně, že mi nejde otevřít letenka, otírám si volně stékající pot po lebce a začínám mít pocit, že se na mě slétají mračna moskytů, přilákaná vábným odérem, vylučovaným z mého těla. Nakonec se muž začne věnovat mobilu, obrací ho ze všech stran, poklepává s ním o hranu pultu, ovšem kozy mé kolegyně se ne a ne hnout z místa. Zůstávám poslední neodbavený cestující, ostatní už jsou všichni na ploše a nastupují po schodech do letadla, čas běží a chvíle odletu se nemilosrdně blíží. Možná pozdrží odlet, napadne mě, ale hned si uvědomím, že je to blbost, aby kvůli odhalenému poprsí, byť výstavnímu, zdrželi letadlo.

     Přichází další uniformovaný muž a všichni čtyři se domlouvají co dělat, když se s mobilem nedá hnout. Nakonec jedna ze slečen usedne k počítači, tam vyhledá v seznamech moje jméno, cosi tam naťuká a řekne směrem ke mně „OK“. Potom kývne na kolegy, že taky OK, ti mi vrátí mobil a pokynou směrem k tunelu, jakože mě vzali na milost. Ještě jsem si stačil všimnout toho rozdílu ve tvářích. Oba muži se usmívali od ucha k uchu a žoviálně mi kynuli na pozdrav, zatímco dámy měly lehce zmuchlané obličeje, rty pevně sevřené a nekynuly. Tedy mě na pozdrav.

     S provinilým výrazem školáka, co jde pozdě do třídy, jsem našel v letadle svoje místo, potem nasáklé tričko mě studilo jako ledový obklad, ranec jsem nacpal nahoru pro místo na zavazadla a mobil strčil do kapsy. Nechci s ním už mít nic společného. Nesnáším ho. Nesnáším veškerou techniku. Když jsem po pár hodinách letu vystoupil na Ruzyňském letišti a zcela bezmyšlenkovitě mobil vyndal, na displeji svítila moje letenka. Obrázek s výstavním poprsím mé kolegyně Mamby byl tam, kde má být.