Žena, moře a Mary - Setkání s Moby Dickem VI.

Setkání s Moby Dickem

(leden 2004)

VI.

„Prcku, okamžitě slez a poplav ke mně!“ zakřičel Čočka, který čekal asi dvacet metrů od velryby. „Myslím, že nás má právě dost.“

„Blbost, je zas v klidu. Mám pocit, že za jeho reakci můžeš ty,“ a neodpustila si malé rýpnutí, „ve mně poznal dobrýho člověka.“

„Neblázni a okamžitě slez!“

„Poslechnu, ale dřív uděláme pokus. Připlav blíž, aby tě viděl. Zamiř trochu šikmo k ocasu a drž se na hladině. Teď už bez legrace, opravdu si myslím, že jsi ho vyděsil.“

Čočka po malém váhání poslechl. Když se přiblížil na poloviční vzdálenost, změnil směr podle přání kolegyně. Vorvaň zareagoval pomalým otáčením, aby ho neztratil z dohledu.

„Stačí!“ zarazila ho. „Já mu nevadím, ale tebe se bojí. Zůstaň na místě a zkusím zjistit, co má za problém.“

Sklouzla z hlavy a vyrazila podél boku, podrobujíc tělo důkladné prohlídce. Při první návštěvě mohla cokoliv přehlédnout. Viděla pouze břicho, kde nezaznamenala nic, co způsobilo takový projev nedůvěry. Rovněž procházka po hřbetě neprozradila možný důvod. Nyní kousek za pravou prsní ploutví objevila téměř dvoumetrovou jizvu, táhnoucí se šikmo od hřbetu k břichu. Vypadala jako čerstvý řez obrovským nožem. Něco takového nemohl způsobit žádný mořský tvor. Přiblížila se těsně k boku, kde přejela dlaní po okraji. Usoudila, že snad objevila důvod, proč se vorvaň chová vůči kolegovi obezřetně a další prohlídku vzdala.

„Myslím, že to mám,“ oznámila Čočkovi, když se k němu připojila, „má na boku obrovskou čerstvou ránu. Jen nechápu, co mu ji způsobilo, je skoro dva metry dlouhá. Nejdřív mě napadlo, že k ní přišel při souboji s jiným vorvaněm, ale to by nebyla tak hladká.“

„Musel bych ji vidět,“ usoudil, „myslíš, že mě pustí tak blízko? Škoda, že foťák zůstal v člunu. Mohla bys udělat pár záběrů a Ichtyl by určitě odhadl, co zranění způsobilo.“

„Plav pro něj. Počkám tu a dohlídnu, aby nezdrhnul.“

„To určitě, šéf mě ukřižuje, že jsem tě nechal bez dohledu.“

„Čočíčku,“ nasadila nejmilejší hlas, jakého byla schopná, „víš, jak jsem zvědavá. Prosím tě, doplav pro něj. Nehnu se ze břehu, slibuju.“

„Tak jo, ale jestli vlezeš do vody, končím s tebou. Stejně mám pocit, že nejsi nejvhodnější milenka,“ sklidila tentokrát rýpnutí ona.

„To myslíš jak?“ zamračila se. „Před chvílí mi nepřipadlo, že máš se mnou nějakej problém.“

Ustoupil do bezpečné vzdálenosti a zakřenil se: „Občas přemejšlím o následcích, kdybys do toho vlítla. Nechci dítě, co má místo rukou a nohou ploutve a zřejmě taky žábry.“

„Neřáde!“ vyskočila, ale to už Čočka pádil přes ostrůvek, tak mu alespoň zahrozila. „Máš utrum a nezkoušej dolejzat.“

Ještě chvíli v mateřštině slibovala, co všechno přítele čeká, až ho dostane do rukou, ale potom věnovala pozornost velrybě. Vorvaň stále spočíval na stejném místě a nebudil dojem, že hodlá šelf opustit. Moře lákalo, ale dala slib. Rozhodla se opět pro místo s dobrou vyhlídkou. Měla čas, a tak zvolila korunu nejvyšší palmy, odkud bude mít na kytovce dobrý výhled.

Kromě sledování velryby občas pohlédla k atolu. Neuplynula ani hodina, když uviděla na hladině tři hlavy. První, o něco vpředu, zmizela vždy na desítky metrů pod vodou. To byl Čočka, volící rychlejší způsob plavání. V opozdilcích po chvíli poznala šéfa a Ichtyla. Vzhledem k věku již rychlostní rekordy lámat nemohli. Sjela z palmy, když Čočka dorazil ke břehu. Zastavil několik kroků od ženy, položil fotoaparát na zem a couvl.

„Co blbneš?“ 

„Mír, příměří, nebo válka?“ uvedl důvod, proč se odmítl přiblížit.

„Zatím příměří. Až nafotím zranění, zařídíš, aby šéf s Ichtylem zmizeli. Budeš se hóóódně snažit, abych byla móóóc spokojená. Jestli ne, nařežu ti! Teď jdu do vody.“

„Ani náhodou, šéf vzkazuje, že máš počkat. Půjdem tam s tebou.“

„Jo, a vyplašíte mi ho. Nevlezete do moře, dokud vás nezavolám.“

Popadla foťák a upalovala k vorvaňovi. Nejprve zamířila k hlavě, aby věděl, kdo ho obtěžuje. Několikrát přejela dlaní po kůži kolem očí, kde předpokládala, že je nejcitlivější, a čekala na odezvu. Vnímala pouze klid. Jsme kamarádi, viď? Ty víš, že bych ti neublížila, i když zranění maj určitě na svědomí lidi. Musíš se jim vyhejbat, jsou zlí, ale mě se bát nemusíš, šeptala v duchu.

Když nabyla jistotu, že ji vorvaň přijal, zamířila ke zraněnému místu. Opět dlaní pohladila jizvu a velryba zůstala v klidu. Pořídila několik celkových fotek, které doplnila detailními makro záběry s maximálním rozlišením. Spokojená s výsledkem se vrátila k hlavě. Ještě chtěla vysvětlit, že za chvíli přivede další dvounožce, kteří také nejsou nebezpeční. Na chvíli jí blesklo hlavou, jak bláznivě musí působit její počínání na případné pozorovatele. Drobná žena uklidňující pětadvacetimetrového obra, vážícího přes padesát tun. Byla si však jistá, že rozumí a vnímá emoce stejně jako ona.

Nadešel čas zavolat kolegy. Odplavala kousek od vorvaně, kde se vynořila, aby na ně zamávala. Podle přání tlumočeného Čočkou zůstali na břehu. Šéf bude asi špačkovat, protože neuposlechla, aby se k velrybě nepřibližovala. Na druhou stranu však věděl, že dokáže vyjít v dobrém i s nejnebezpečnějšími tvory.

Nechala je doplavat deset metrů od vorvaně a snažila se zachytit změnu v jeho chování. Zaznamenala pocit nejistoty, který ji utvrdil v názoru, že za zranění mohou lidé.

„Zůstaňte na místě, ať si na vás zvykne,“ zarazila je.

„Prcku, to už stačilo, drž se od něj dál,“ oponoval šéf.

„To určitě a budu vás mít na svědomí nebo zdrhne. Věří mi, tak nevyvádějte blbosti, ať to nezkazíte. Zkusím ho uklidnit.“

Argumentace kolegy pobavila, protože expertem na výrobu blbostí byla podle mínění posádky ona. Dál nediskutovala a vrátila se k velrybě, kde zakotvila nad její hlavou. Doufala, že ji tak přinutí vystrčit hlavu z vody. Vorvaň po chvíli opravdu zareagoval. Pomalu vynořil hřbet a hlavu kousek nad hladinu. Tím zvedl i ženu, která zůstala usazená kousek od tupého konce.

„Tak se mi to líbí Moby Dičku. Jsi hodnej a teď pozvem návštěvu. Nesmíš se jich bát. Chtěj si jen prohlídnout, kdo ti ublížil.“

Při řeči pleskala dlaní velrybu po čele, aby udržela její pozornost. Potom pokynula kolegům a sklouzla před oko, kde použila taktiku hlazení, jako před fotografováním. Vorvaň zachoval klid, dokud nebyla trojice potápěčů necelých pět metrů od jeho hlavy. Potom se začal zvolna otáčet čelem k nim a pootevřel čelist. Nepřehlédnutelné varování, že mají zůstat v uctivé vzdálenosti. Pokynem ruky je zarazila, vztyčila jeden prst a ukázala na Čočku.

- pokračování -