daleko v mých snech žije mé štastnější já...

kdysi jsem si myslel, že budu schopný psát pěkné věci. proto jsem si udělal nový nick - a pod ním je jen tato pohádka - víc nic, protože jsem na podobnou notu už nic dalšího napsat nedokázal. (upraveno 11/11/2002) věnováno lasičce s přáním, aby se pohádky děly...

Vyšel jsem na balkon. Ulice dole blikaly posmutnělou melodií. Ale já se podíval nahoru, na kymácející se mraky, mezi kterými probleskovaly hvězdy. Za chvíli bude svítat. Zapálil jsem si cigaretu, protáhl si nohy a sedl na lehátko. Jak krásný je předranní čas! Monotónně hučící město pomalu ožívá, ozývají se první zástupci ptactva, z rádia se line nepřetržitý proud hudby – ale vlastně je ticho.
Nahlédl jsem otevřenými dveřmi do pokoje. Spala jsi. A byla tak krásná! Dlouhé černé vlasy rozhozené po polštáři. Noha vykukující zpod peřiny.
Cítil jsem se tak šťastně (a nevyspale), že to se mnou málem seklo. Ale překonal jsem to, potichu přešel do kuchyně, postavil vodu na kafe, namazal chleba máslem, dal na něj plátky sýra.
Nevím, co nadělají reklamy s buzením za pomoci kávy. Nebo Harlequiny - tam, kdo nebudí polibkem, to má už předem prohráno. Já si myslím své – no řekněte, je něco lepšího, než vzbudit lechtáním na noze?
Ještě rozespalá se směješ, ať toho nechám, že už vstáváš. Pravda je to napůl – sedneš si, jen abys mě chytla za košili a stáhla dolů k sobě. I na ten polibek tedy došlo. Že bych nebyl ztracený případ? „Zase jsi kouřil,“ zamrkáš vyčítavě. Ztracený případ. Vstaneš a vykoukneš ven. „Budiž světlo,“ prohlásíš.
A opravdu, už se rozednívá, další den je tady, kdovíjaký... Ale s tebou – s tebou a pro tebe – věřím, že vše není černé, že lidé jsou vlastně dobří a láska že dokáže zvítězit nad vším protivenstvím.
Když jsem na balkon vyšel, napadla mne (nebo jsem si na ni jen vzpomněl?) velmi závažná, takřka filozofická myšlenka. Zapomněl jsem ji.

---