15. Ponta de Sao Lourenço / 16. Porto da Cruz

*

15. Ponta de São Lourenço

Ponta de São Lourenço tvoří úplně nejvíc nejvýchodnější část Madeiry. Takový asi sedm kilometrů dlouhý a v nejužším místě pouhých deset metrů široký protáhlý a zahnutý ocásek, o který se dramaticky tříští mořské vlny. Na kamenná plátna jeho útesů promítá hravá příroda padesát odstínů hnědi.

„Trasu, označenou jako PR 8, ujdete asi za dvě a půl hodiny vycházkovým tempem a není na ní nic záludného. Běžně ji zvládají starci o holích a maminky s kočárky,“ motivuje nás průvodkyně Irena, „a také se zde neztratíte, ani kdybyste o to usilovali. Prakticky jedna cesta vede tam a stejná zase zpátky.“

Úzká pěšina na skalnatém hřebeni opravdu není lokalitou, kde se lze nazdařbůh pustit náhodně zvoleným směrem. Začátek vypadá optimisticky, protože skoro běžíme ze svahu. Po již zmíněných dřevěných euroschodech. Jakmile došlápneme na holou zem, čeká nás první pahorek, který sice není nikterak strmý, ale nekonečně táhlý. Cestou si všímáme jediného místa, na kterém by bylo možné přecejen odbočit a sejít prudce se svažujícím chodníkem k moři, ale odoláváme a necháváme si osvěžení až na zpáteční cestu. Rudá a pustá krajina, vyprahlá a nepozemsky krásná, ostře kontrastuje s temně modrou mořskou hladinou. Téměř se vznáší v tmavomodrém vesmíru. Jako bychom postupně procházeli Saudskou Arábií, Marsem a Mordorem k Hoře osudu. Postupujeme po skalní šíji, z velké části nebezpečně úzké. Z hlubin moře trčí rozervané útesy, ve kterých se žíly lávových proudů střídají s usazeninami sopečného popela. V místech oblíbených výhledů na osamocená skaliska jsou nataženy lanové zábrany. Pocit jistoty to příliš nezvyšuje. Atlantik zde mocnou silou naráží do barevně pruhovaných klifů, kolorit místa doplňují solitérní zuby skalních ostrůvků. Především ostrá věž, připomínající gotickou katedrálu, je útvarem, jehož obrázek ve vašem rodinném albu prostě nesmí chybět. Po nějakých dvou a půl kilometrech přichází možnost vybrat si jednu ze dvou cest, kterou se vydáme dále. Není zde žádný rozcestník. Obě trasy vedou po protilehlých stranách údolí k chatě Casa do Sardinha. Masivní dřevěné stoly na štěrkem vysypané terase, připomínající letní zahrádky našich hospod, jsou kýženou oázou pro žíznivého poutníka. Jako správná oáza je stavení obklopeno datlovými palmami a kvetoucími keři. A pochopitelně též hordou žíznivých poutníků prahnoucích po osvěžení. Nad tím vším hrdě ční 146 m vysoký hřbet hory Pico do Furado.

Drápu se vyprahlou kamennou sutí na poslední vrchol po žalostných ostatcích kdysi dřevěného schodiště. Škoda, že až sem pomoc z EU nedorazila. Cesta je úzká, prašná a plná osvěžených turistů. Někteří mají trekkingové hole, někteří francouzské. Já nemám žádné, tak lezu po čtyřech, funím a potím se. Kolem mě tryskem probíhá místní sportovec v závodnickém dresu. Podle šedin a vrásčité tváře mu může být něco mezi šedesáti a sto šedesáti roky. Vím, že domorodci milují běhání po hřišti a po horách, taky po čem jiném tady, že, ale tohle je silně demotivující. Skoro vybízející k rezignaci. Naštěstí mi horce dýchá na paty zájezd z německého domova důchodců, tak rezignuji na rezignaci a plazím se dál. Slunce praží jako zběsilé. Běžec mě míjí za poslední čtvrthodinu už potřetí. Pokaždé ve stejném směru. Kudy se sakra vrací, aby všechny znovu doběhl? Vrtá mi to hlavou. Buďto si dali z jednoho místa závod tři jednovaječní bratři, nebo je atlet rovněž odvážným skokanem do vody a mimořádně rychlým plavcem. Až poběží příští kolo, tak mu nastavím nohu, Zátopkovi jednomu fretkovitýmu. Schválně se někdy opájím těmito agresivními představami, protože se mi pak lépe horoleze. A skutečně, po krátké frekvenci jadrných výrazů dosahuji cíle. Impozantní výhled z vrcholu mi doslova bere dech. Není divu. Ono už ani dohromady není co. Panoráma vypadá úplně přesně, jako ty známé fotografie z katalogů, jenom je zde o mnoho více lidí. Úzká šíje běžící do oceánu se na konci drobí ve dva ostrůvky. Ilhéu do Farol s majákem a Ilhéu da Cevada bez majáku. Za krátkou chvíli horu zdolává i moje žena, vzájemně si pořizujeme vrcholové fotografie, na požádání fotím vrcholovku také zájezdu německých penzistů, nejdřív celému dohromady, pak i každému zvlášť, a je nejvyšší čas na návrat.

Už nás neuchvacují výhledy na zatuhlou lávu, nedojímáme se nad usychající endemickou květenou, ani nezvedáme hlavy, když se další železný pták snáší na zdánlivě chatrnou sloupovou konstrukci přistávací plochy blízkého letiště. Čas neúprosně běží a my se snažíme běžet taky, ale nejde nám to. Belháme se známou stezkou, míjíme bez zájmu místo, na kterém jsme původně plánovali sejít k malé zátoce a osvěžit se koupelí, protože by to znamenalo vyšplhat navíc ještě jeden příšerně strmý kopec. A takoví magoři zase nejsme, to ani omylem.

Lehkou procházku na dvě a půl hodiny ukončujeme po čtyřech hodinách nelidské dřiny. Dorážíme zpět na parkoviště a zde nás čeká milé překvapení – pojízdný stánek s občerstvením, kterého každý příchozí s povděkem využívá. Každý kromě mě, protože já se namísto občerstvování kompletně celý převlékám z durch mokrého šatstva za chatrně olistěným pěnišníkem.

*

16. Porto da Cruz

Porto da Cruz je městečko klidné a jako stvořené pro lenošení. Musí být ohromně chlácholivé probouzet se tu každé ráno, vůkol spatřit onu nádheru, posnídat a jít do práce pást krávy. Kromě několika hospůdek a kaváren kolem nábřeží tu mají jenom kostel, krámek se suvenýry a továrnu na zpracování cukrové třtiny, což je vlastně jen eufemistické označení pro palírnu rumu, v níž se pracuje stejnými metodami a na stejných strojích jako při jejím založení v roce 1927.

Celí hladoví se hrneme na oběd do Restaurante Praca do Engenho přímo na pláži, jen pár metrů od moře. Recenze podnik chválí, že jídlo mívají vždy čerstvě připravené a jídelní lístek je plný ryb, korýšů, mlžů, plžů i hlavonožců. Restaurace je bohužel plná hostů. Všichni se nahrnuli dovnitř, protože drobně avšak vytrvale prší. Na venkovní zahrádce zůstal pouze jeden velmi otužilý host a už tři čtvrtě hodiny jí polévku aniž by jí v talíři ubývalo.

Podél moře a kamenité přírodní pláže se vine hezká pobřežní promenáda, která končí u koupaliště Piscina do Porto da Cruz, tak si jdeme zatím prohlédnout údajně zajímavý, šedesát metrů dlouhý bazén. Od oceánu jej dělí pouze nebezpečně kluzká bezpečnostní zídka. Na Madeiře je trošku problém s koupáním. Ona to vlastně vůbec není typická destinace pro plážovo-válečné typy. Moře je ledově studené, příboj neurvale burácí a proudy zrádně unášejí. Kromě tří výjimek jsou pláže i přírodní vstupy do moře kamenité, spíš valounovité, ale převážně hrubě balvanité. Dostat se do vody je značně dobrodružné, vylézt z vody je téměř nemožné. Ještě rádi nakonec vezmete zavděk koupalištěm, byť by šlo o natolik ohyzdný, pardon, chci říct zajímavý bazén, jakým je Piscina. Plavci zde mají k dispozici plné zázemí v podobě sprch, převlékáren i toalet. A také úžasný pohled na dominantu tohoto kraje, kterou je Penha de Águia (Orlí skála), která trčí nad Porto da Cruz jako zkamenělý pařez. Orlí skála je fotogenická ze všech směrů a za dobrého světla pořídíte přímo výstavní fotografie. Za deště ne.

Za deště se proběhnete do lokálu, jehož interiér tvoří staré tovární zdi, podlaha z tradiční Calçada-Portuguesa a zajásáte, pokud objevíte volný stůl u okna. Pohled na vlny v Atlantickém oceánu vás sice nezahřeje, co ale zahřeje spolehlivě, tak poncha. Pak můžete listovat jídelním lístkem, ale raději se rovnou zeptejte, co je v nabídce dne (Peixe do Dia), tedy jakou mají čerstvě ulovenou rybu. V mém případě to je doráda nebo, chcete-li, pražma královská, vynikající bílá ryba, kterou grilují v celku, až má křupavou kůži ale stále šťavnaté maso, obloží ji brambůrky, vařenou zeleninou, zahradním salátkem a dochutí solí, citronem a kapkou oleje.

Po jídle se vydáváme na krátkou procházku po betonové promenádě lemující pobřeží. Ostrov je sopečného původu, pročež skály a kamení hrají barvami, od šedé přes žlutou, oranžovou až ke karmínové a tmavě hnědé, to vše je naskládáno do pravidelných vrstev, jako bychom procházeli po ztvrdlém kusu obřího dortu. Na druhé straně výběžku se nám otevírá pohled na zavřenou palírnu rumu Engenhos do Norte. Kotle jsou vyhaslé, komín prasklý, na dvorku prázdné sudy. Žeň cukrové třtiny asi ještě nevypukla. Stále prší, prší, jen se leje. Pan řidič chce ale za každou cenu rozjasnit naše zachmuřené obličeje, proto nás bere na výlet s překvapením. Tunel střídá tunel, krátké útržky krajiny mezi štolami se rychle střídají, cesta dlouho připomíná jízdu metrem, najednou odbočujeme z dálnice na okresku, ta se nevídaně klikatí, stoupá a klesá, nevěříme vlastním očím, jak rychle dokáže mikrobus měnit směr, brzdit, akcelerovat a kam všude se vejde, najednou se ocitáme na kraji útesu u vesnice Garajau a z parkoviště nevěřícně hledíme na záda dvacetimetrové sochy Krista s otevřenou náručí, jakou mají v brazilském Riu de Janeiru, v portugalském Lisabonu, v obci Klin nedaleko Oravské přehrady nebo na vietnamské tržnici v Mikulově. Cristo rei stojí 180 m nad hladinou Atlantiku už od roku 1927 s doširoka rozpaženýma rukama, jako by chtěl obejmout všechny rybáře, kteří přijíždějí z moře, nebo jako by tímto bezradným gestem chtěl říci: „Sorry, chlapi, ale s tím příšerným počasím fakt nic neudělám.“