17. O levadách a tak / 18. Caldeirao Verde

*

17. O levadách a tak

Kdesi daleko ve vodách Atlantiku působí Madeira trochu jako zjevení. Sopečný ostrov má jen něco okolo padesáti kilometrů na délku a dvaceti na šířku. Co nezískal na rozloze, vynahrazuje si hornatostí. Vrcholky ve středu ostrova stoupají osmnáct set metrů nad hladinu a rozdělují ostrov na dva světy – deštivý sever, tonoucí většinu času pod mrakem či v mlžném oparu, a sluncem milovaný jih, vyhřívající se každou chvíli pod nebem bez mráčku. Při severním proudění se totiž mraky zarazí o hory a vyprší dřív, než doputují na jih. V jednom okamžiku lze na malém kousku země zažít extrémně odlišné meteorologické jevy. Proto jsou na Madeiře televizní předpovědi počasí řazeny do kategorie zábavných pořadů.

Divoký svět bujných pralesů, vodopádů a horských bystřin propojuje se zemědělskou oblastí plnou banánových plantáží, vinohradů a polí s cukrovou třtinou síť levad, což jsou uměle vytvořené kanály, které po staletí zásobují suchý jih vodou ze severu. Jak, čím, kdy a kdo vlastně tyto důmyslné stavby vybudoval, je buďto tajná, společensky citlivá nebo politicky nekorektní informace. Ví se jenom to, že hlavní manuální práce na levadách vykonali otroci, zřejmě přivezení z Afriky, kteří po splnění úkolu někam záhadně zmizeli.

Koryta těchto struh, dříve ručně tesána do skal a dozdívána kamennou zídkou, jsou nyní převážně z betonu. Levady vedou tunely i akvadukty tak, aby nepatrným sklonem poskytovaly ideální spád vodě, která se pak distribuuje uživatelům sofistikovanou sítí hrází, stavidel a výpustí. Zahrádkáři si proto libují, že mají ředkvičky veliké jako fotbalové míče. Obslužné komunikace, kterými se zajišťovala a stále zajišťuje údržba velké většiny levad na ostrově, vedou prakticky po vrstevnicích a jsou tedy velmi dobře schůdné. Cesta je pak srovnatelná s procházkou podél rozvláčně meandrující řeky – nachodíte spoustu kilometrů, ale nikam se nedostanete. A to je v kostce podstata turismu. Dříve domorodci nechápavě vrtěli hlavou, proč jim ti podivínští cizinci courají podél závlahových kanálů. Pak si řekli, že na tom cestovním ruchu asi něco bude, a začali o pěšiny podél levad víc pečovat. Ovšem nečekejte turistické značení, jakým nás doma rozmazluje Klub českých turistů. Náš systém je metodikou a kvalitou nejlepší na světě, to se nedá srovnat. Tady na Madeiře je značení cest spíše jakousi formou testu turistické způsobilosti. Trasy, které vybral stát jako hlavní a oficiální, jsou opatřeny vkusnými dřevěnými směrovkami s názvem cíle a vzdáleností v kilometrech. Najdete je ale pouze na začátku trasy a na některých rozcestích. Pokud jste zabloudili a brečíte na mýtině, neprošli jste testem a nic jiného si nezasloužíte.

*

18. Caldeirão Verde

Levada Caldeirão Verde, ke které míříme, vede z vesničky Queimadas nedaleko Santany do srdce madeirských hor skrz jeden ze zbytků původních porostů vavřínových lesů. Laurisilva neboli vavřínový prales byl v dávné minulosti rozšířený po celém ostrově. Kolonizátoři však potřebovali stále více a více lodí, více a více polí, více a více dřevěného uhlí a proto hvozdy bez skrupulí káceli, mýtili a pálili. Až za dalších pět set osmdesát let se probudilo UNESCO a žalostné zbytky laurisilvy konečně přivinulo pod svou mateřskou ochranu. Od té doby bloudí smutní turisté mezi řídkými solitéry vavřínových velikánů a marně pátrají po bájných pralesech, zatímco mrzutí Madeiřané se tlučou do hlav a nešťastně hořekují: „Kdybychom to byli bývali věděli, tak bychom ty zpropadené vavříny nevypálili.“

Vstali jsme dnes nelidsky brzo. V malém autokaru, vlastně spíš dodávce, nás sedí dvanáct, takže atmosféra je skoro rodinná. Řidič cestou podává velmi užitečné informace o historii Madeiry a jejích obyvatelích. Portugalsky. Nikdo mu sice nerozumíme, ale zvuk jeho hlasu všechny uspává. Je to lepší než Kinedril, protože se nedělá špatně ani mojí ženě. A té je zle pokaždé, pokud sama neřídí. Když řídí, tak bývá špatně zase všem ostatním. Probouzíme se na parkovišti u Casa das Queimadas, což je výchozí bod pro trek do Caldeirão Verde a Caldeirão Inferno. Pomalu se soukáme z auta a neochotně navlékáme pláštěnky. Mrholí.

„Tato levada má nulovou obtížnost. Běžně ji zvládají starci o holích a maminky s kočárky,“ snaží se nás, ospalce, motivovat natěšená průvodkyně Irena, „trasa tam i zpět vede slabých dvanáct kilometrů po pohodlných a upravených chodnících. Levada ústí v monumentální skalní úžlabinu s pohádkovým jezírkem, do něhož padá úžasná stuha vodopádu. Túru je možné prodloužit ještě o 2,5 km, které nás zavedou do Pekelného kotle neboli Caldeirão do Inferno, další hrůzostrašné, vlastně chci říct okouzlující, rokle plné vodopádů.“

Hned za parkovištěm míjíme rustikálně oplocené dřevěné stavení s doškovou střechou, sociálním zařízením a bufetem. Také jezírko a domeček pro kachny, neurvale parodující historické venkovské domky, které máme v plánu po túře navštívit ve vesnici Santana. První dva kilometry je to jako procházka parkem po široké, tak trochu blátivé cestě. Jak postupujeme dál, příroda divočí, cesta se zužuje, musíme čvachtat kalužemi jeden za druhým. Doslova husím pochodem. Naše Vibramové® podrážky otiskují do měkkého bahna hluboké stopy. Pokud chci fotografovat, musí se zastavit i ti, co jdou za mnou. Naštěstí takových příležitostí není mnoho. Slibované výhledy na prosluněné pobřeží a na vesničku Ilha halí těžký mrak.

Ale jinak je trasa moc pěkná. Všechno, kromě teploty, připomíná tropický mlžný prales. Po levé straně můžu nahmatat skalní stěnu porostlou mechy a kořeny rostlin, ze kterých vytrvale crčí pramínky vody. Moje levá noha při chůzi naráží na přetékající koryto betonového kanálku, který mě bezpečně vede vpřed. Zpevněný pás země, který levadu lemuje, je široký asi padesát centimetrů. Někdy třicet. Pravou rukou občas zachytím zábradlíčko ze dvou ocelových lanek, které dává tušit, že se za krajnicí skrývá cosi znepokojivého. Proklínám mlhu. Když však na jednom z těchto míst clona na okamžik prořídne a vidím, že mě pouze dva tenké drátky oddělují od smrtícího pádu do bezedné rokle, jsem rád, že mlha opět milosrdně houstne.

Prší. Proti vodě jsem poměrně odolný, nyní však opravdu prší. Prší tak, že se cesta proměnila v řeku a já při brodění kličkuji mezi rybami. Promočené kachny na mě vrhají zoufalé pohledy a chtějí vysadit na strom. Z větve mě závistivě pozoruje úplně rezavá veverka a snaží se mi vlézt do batohu. Pod jeskynním převisem se krčí hastrman a škemrá o pršiplášť. Ovšem není to hastrman, je to alter Mann, a není to jeskyně, nýbrž první z čtveřice tunelů, kterými musíme projít. Cesta tunely není žádná úžasná zábava, ale spíše mučivá otrava, protože baterkou musíme ustavičně kontrolovat jak rozbahněnou půdu pod nohama, tak zákeřně kolísající výšku stropu chodby. Posíláme si vzkazy, „Pozor na hlavu, tady taky opatrně, krucinálfagot ze zdi čouhá balvan, bacha hluboká kaluž, jauvajs, vlevo nahoře ostrá hrana, sakra, vpravo taky, pozor, au, dopr…, himbajs šůviks, tady by sakroval i Mirek Dušín!“ strop se zvyšuje, zhasínáme čelovky, rovnáme záda, za krk dostáváme sprchu od vodopádu a máme za sebou první tunel. Po chvíli přichází další. Je kratší, zato však nižší. Tímto už se musí postupovat v hlubokém předklonu, což odhaduji podle toho, že dvě starší turistky, které jdou proti nám, mají prsa od bláta. 

Za posledním z tunelů by se nám teoreticky měly otevřít nádherné pohledy do hlubokého údolí s říčkou Ribeira Grande, ale mlha tomu z posledních sil brání. Naštěstí se už zvolna rozptyluje, tak vidíme alespoň kolmé stěny soutěsky hustě porostlé kapradinami. Cesta je tak úzká, že když natrefíme na protijdoucí turisty, musíme se zády nalepit na skálu a pustit je. Často se třeme doslova prsa na prsa, Softshell na Gore-Tex. Tohle je snad jediné místo, kde bych se s Dolly Buster potkat nechtěl. Po chvíli jsme na místě, kde Levada do Caldeirão Verde končí. Vlastně začíná. Je tu posezení vytesané do kamene. Nikdo si nesedá. K vodopádu se sápeme po mokrých balvanech do kopce podél potoka, směr je naznačen šipkou. Deštěm vydatně napojená řeka padá do rozvodněného jezírka. Krásné. Skalní kotel s vodopádem je tak vysoký, že jej musíte vyfotit natřikrát a doma pak snímky slepit. Zeleň všude vůkol, vlhko jako v prádelně. Voda se vylévá z břehů a zurčí po vysokých zelených stěnách. S úlevou pohlížíme na ceduli, hlásající, že cesta pokračující odtud do Caldeirão do Inferno je uzavřena. Hrstka dobrodruhů se odvažuje ještě kousek dál na vlastní nebezpečí. Zakrátko se všichni vracejí. Pobledlí a nemluvní. A to se k peklu ani nepřiblížili.

Konec konců i toho očistce už máme dost. Rychle zpět. Slézáme pomalu a opatrně po kluzkých kamenech. Nesmím moc myslet na to, co by se stalo, kdyby mi uklouzla noha. Nebo ruka. Pláštěnka je k ničemu. Už neprší. Chčije. Z nebe padají provazy vody. Buší nám do hlav. Hlava nehlava. Tempo se zvyšuje. Nikdo se neohlíží. Chůze se mění v rychlý strojový pochod. Cítím praménky na zádech. Doufám, že potu. Rozepínám se u krku a pouštím k tělu trochu mlhy. Paráda. Jdeme už hodinu a půl bez zastávky. Tunel netunel. Cesta se konečně rozšiřuje. Už vidíme konec trasy. Kachní domek. Parkoviště! Casa das Queimadas! Kafe!