Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRovnost
Autor
Alenakar
Až příliš pozdní odpoledne
Když zvetšelé kostýmy stromů
opadávají na jevišti,
hra sotva vyústí v ovace.
Severák odvál ptáky
a v nehudebním tichu
nastýlá pod nohy listí,
které teď prozradí
každý tvůj další
váhavý krok.
V prostoru mezi slovy
se kupí pomlky
jako kry v korytě řeky
tekoucí stále pomaleji
do mrtvého moře.
Zbývá jen čekat
na flétnu zimní meluzíny
v dunách závějí.
Rovnost
Tam za hřbitovní zdí je ticho v půli ledna,
za křížem trčí kříž nad sněhem beze stop...
Tma v oknech kapličky a mlha neprůhledná,
klid, zimní spánek lip a vedle hrobu hrob
bez věnců, květin, stuh, jen pod příkrovem bílým...
Dost bylo rozdílů i lesku drahých váz
i pýchy chryzantém! Všem stejné vločky zbyly,
třpyt jíní pokryl rez a stříbří zimosráz...
Proč jaro vezme zas to ticho němým hrobům,
tu rovnost zesnulým, to smíření, ten mír,
až příjde zástup vdov provětrat garderóbu?
Ruch, růže na žule - a v sousedství jen pýr...
30 názorů
Zoroastere,
už v samotném pojmu smysl poezie se skrývá velké úskalí. Ještě za bývalého režimu, neřkuli třeba v devatenáctém století, plnila poezie jistou celospolečenskou funkci. Proto bylo možné básně hodnotit z hlediska obecně platné ideologie, bylo možné hodnotit to, jak básník plní to, co od něj společnost očekává, respektive to, co od něj strana a vláda žádají. Dnes už poezie žádné celospolečenské zadání neplní. Zcela přestala existovat. Nevyskytuje se v tisku, v televizi ani v rozhlase a řadový občan se s ní zcela přestal setkávat. Drtivá většina "obyčejných lidí" poezii vůbec nepotřebuje a je jim zcela ukradená. Ta hrstka "pozůstalých", kteří ji ještě stále potřebují a čtou, od ní vyžadují rozdílné "služby". Někdo chce skutečně s básníky sdílet jejich city a pocity, jiný se třeba dosud opájí vázanými verši, tou "hudbou slov" a další dokonce sleduje dobové trendy praktikované hrstkou snobů, na jejichž veřejná čtení chodí patnáct posluchačů.
Jestli ten nebo onen autor pomocí svých textů skutečně zobrazuje pravdivě své nitro, to je ovšem velkou otázkou, kterou by musel řešit renomovaný psycholog. Osobně si myslím, že básníci se pouze snaží vyvolat určité dojmy a emoce ve čtenářích a s pravdou to má většinou pramálo společného. Často vytvářejí své básně podobně jako francouzští pointilisté své obrazy. Pro současný kapitalismus je velmi výhodné, když je čtenář poezie pouze nemyslící "pocitář", který namísto drog konzumuje slova. Dokud se básník zase nestane nějakým způsobem filozofem a nezačne zase provokovat čtenáře k myšlení a k revizi společenských pořádků, poezie neobživne.
Vždy jsem tíhla k oněm východním učením, která zdůrazňují nelpění a emoční nezúčastněnost na "obyčejném životě". Milovat Krišnu je cosi podobného jako orgastická láska Svaté Terezy ke křesťanskému Bohu. Každý inklinije k takovému "učení", které je v souladu s jeho emočním ustrojením.
Zoroastere,
nemohu souhlasit s tím, že v poezii záleží výhradně na obsahu. Samozřejmě, že ideální by byl soulad brilantní formy a hlubokého duchovního obsahu, ale to by pak současná poezie vůbec neměla šanci, aby ji někdo bral vážně.
Zhruba od doby, kdy poezii a umění obecně ovládl expresionismus (největší rozmach asi 1910 až 1930), záleží hlavně na dojmech a pocitech. I tady na Písmáku mi mnoho čtenářů psalo, že tvoří hlavně proto, aby vyjádřili své emoce a sdíleli je se čtenáři.
Poezie, která vyjadřuje hluboké myšlenky, nebo dokonce filozofické názory patří do osmnáctého a devatenáctého století a prakticky se už nevyskytuje. Jistěže pro naše předky by bylo zcela nepochopitelné, že věnujeme tolik úsilí a energie pouze tomu, abychom vyjádřili své dojmy nebo "pouhé" životní prožitky, ale taková je doba. A nejde jen o řekněme "ušlechtilé" emoce. Vždyť třeba značná část rapových textů prostě jen vyjadřuje vztek a nenávist. Rap celý je založen hlavně na hulvátské agresivitě a ovládá dnes mysl mas.
Trošku jsem se zabývala hinduismem a tak vím, že Ind v pokročilém věku by se měl zabývat svou příští inkarnací a nejlepší by bylo, kdyby opustil rodinu a odešel třeba někam do ášramu. I z hlediska buddhismu je vlastně jakákoli láska, i láska k rodině jen nepatřičné "lpění". Lpět na čemkoli přinese karmický trest. Nesmíš na ničem lpět- ani na svých zásluhách a postavení, ani na majetku, ani na rodině.
Zoroastere,
děkuji za kritiku. Jsem ráda, že je tu někdo, kdo chápe souvislosti.
I můj život se už dostal do fáze "velmi pozdního odpoledne", takže zvažuji, zda vůbec psát dál a začínám pochybovat o tom, že to má nějaký smysl.
blacksabbath
22. 04. 2023krásné obě...ta druhá trošku víc
Poslední, koho jsem viděla u hrobu rozmlouvat s mrtvou manželkou byl v TV zrzavý poručík ze seriálu Kriminálka Miami.
Javavio,
Claude Debussy už asi není tak známý jako kdysi a alexandrín nad ním překvapivě vítězí... Pro pochopení té první básničky je asi nutno trochu znát jistou hudební skladbu.
Robine,
musíme ale rozlišovat. Některé vdovy chodí na hřbitov, aby svou lásku k nebožtíkovi dále předstíraly, tak jako ji předstíraly za živa, jiné ale milovaly manžela tak moc, že chodí oprašovat jeho hrob takřka denně a povídají si s ním i po smrti.
co dodat obě, jsou parádní, Rovnost se mi líbí víc, téma zajímavé, a báseň má i atmosféru
supizme,
napadá mě, že když zapadne sněhem nějaký hřbitůvek třeba ve Vysokých Tatrách, budou si tam mrtví ještě rovnější než u nás na vrchovině. Ze sněhu tam nejpíš netrčí ani ty kříže.
Kočkodane,
slůvko pejr by se dobře rýmovalo se slůvkem vejr. Budu si to muset zapamatovat.
vesuvanko,
moje básnička počítá jen s kříži... Ale takových hřbitovů, kde by byly jen kříže, už moc není. To je spíš záležitost dávné minulosti. Už od konce devatenáctého století jsou hřbitovy plné okázalých žulových pomníků, které podtrhovaly nerovnost mezi lidmi i po smrti.
Goro,
zvláštní, že hřbitovy někdy vzbudí ohlas příznivý a jindy připadají čtenářům jako moc morbidní téma. Spolehla jsem se opět na alexandrín. Jestli to vyjde, jsem sama zvědavá.
„Slovní pejr“ - to mě v souvislosti s tvou tvorbou nikdy ani nenapadlo, tak zřejmě ještě nejsem úplně mišuge. ;-)
Krásně napsané, obě básně mají působivou atmosféru. Obvzvláště mě zaujala Rovnost a vyvolala živý obraz , TIP
bez věnců, květin, stuh, jen pod příkrovem bílým...
Dost bylo rozdílů i lesku drahých váz
i pýchy chryzantém! Všem stejné vločky zbyly,
třpyt jíní pokryl rez a stříbří zimosráz...
Poetko,
hřbitovy a alexandrín se k sobě dobře hodí. To věděl už nebožtík Březina, od kterého bych se ráda občas něco přiučila. Možnánás dekadentů tady bude povícero. Těší mě, že se ti básnička líbí.
Juliáne,
jsem ráda, že tě mé dekadentní veršíky zaujaly. Ty i já máme k dekadenci velmi blízko.
Právě se pod Fosíliemi bavím s Jamardi o rozporu, který vzniká tím, že někteří středoškolští profesoři kladou důraz na klasiku, například na Seiferta a tím, co nabízí současná literární produkce... Divím se, že jsi Art vůbec oslovoval. Art si v rámci básnického ghetta zajisté vybere sám autory, které uzná za vhodné, kteří budou dobře zapadat do jeho dramaturgického plánu. Taková je už dnes doba. Přejme "elitě" její kompetence.
Já jsem milovnice hřbitovů. A když mám možnost si přečíst báseň s touto tématikou navíc v takovém luxusním provedení, sedmé nebe je blízko! Díky Ali....Tip...