Žena, moře a Mary - Strašek a piráti V.

Strašek a piráti

(duben – květen 2004)

V.

Mladík vyjel k hladině jak namydlený blesk. Prcek sebrala baterky, osvětlovací rampu a straškovi i náhradu boxovacího pytle, do kterého zatím stačil udělat pár dalších důlků. Potom zavřela oči a soustředila pozornost na okolí. Silnější vjem patřil dugongovi, který si původně ustlal kousek od nich. Nyní se v poměru ke své hmotnosti vzdaloval úctyhodnou rychlostí k mangrovovým porostům. Druhý, jehož autora nedokázala identifikovat naopak sílil. Byl nejvyšší čas vyklidit pole.

„Co se děje?“ přivítal ji Pumpička.

Celou dobu měl zapnutou vysílačku, proto jejich komunikaci vyslechl. Rychlé opuštění místa ponoru nebylo Prckovi podobné. Vysoukala se z popruhů nesoucích žaket s láhvemi, sundala masku a jeden ze zátěžových opasků. Potřebovala čas k utřídění informací.

„Něco tam je,“ promluvila konečně, „něco velkýho rychlýho s určitou dávkou inteligence. Je to hladový a nepatří do laguny.“

„Netvrď mi, že tu plave něco, co nedokážeš identifikovat,“ kroutil hlavou technik.

„Máme prošťouranou skoro celou lagunu. Jsem pod vodou denně a vždycky vím o všem kolem. Tohle tu do dnešní noci nebylo!!!“

„Pojedem, zejtra se po tom vetřelci podíváš.“

„Ne!“ prohlásila. „Musím dolů teď. Zjistit, co to je, abych mohla kluky varovat. Natočíme to spolu, nebo si poradím sama.“

Pumpička rezignoval. Věděl, že pokud si tohle stvoření něco vezme do hlavy, žádná síla ji od toho neodvrátí: „Vyklop, co máš v plánu.“

„Když jsem se vracela do člunu, byl tvor přes padesát metrů daleko. Nalákám ho sem. Jacob strčí pod hladinu rampu a ty kameru. Poplavu mu naproti. Až se ke mně vydá uteču pod člun, kde bliknu baterkou. V tu chvíli mladej zapne světla a ty kameru. Když zamíří k hladině, schováte se v lodi,“ vysvětlila jednoduchý plán.

„Jak víš, že to vyjde?“ zeptal se nedůvěřivě Jacob.

„Protože je hodně velkej a má hlad. Připravte se.“

Podobně jako si pes pamatuje pachy lidí, Prcek se naučila ukládat přijaté vjemy. Zkušenosti a kontakt s jejich autory jí umožnil přiřadit informace nutné k identifikaci. Časem dospěla k závěru, že emocionální projev je stejně jedinečný u živočichů zvířecí říše, jako nejsou zcela shodné záznamy dvou lidí při natáčení EEG.

Popadla baterku a sklouzla do vody. Během klesání zavřela oči, soustřeďujíc pozornost na signály. Byl tam, číhal necelých čtyřicet metrů od pravoboku lehce za zádí člunu. Vyrazila šikmo před příď. Pokud naláká neznámého tvora k boku, bude ho mít Pumpička přímo před objektivem. Uplavala těsně nad dnem pár temp, když se tvor pohnul. Vjem sílil a nesl jasný signál – nebezpečí. Vyrazila proti němu, a tentokrát kontrolovala i temnou hmotu člunu na hladině. Pokud chce přežít, nesmí se příliš vzdálit.

Po pár metrech znehybněla a zavřela oči. Neznámý se přibližoval s narůstající rychlostí. Útok lovícího predátora. Vrátila se pod člun, kde blikla svítilnou k hladině a čekala na odezvu. Její život závisel na rychlosti reakce kolegů. Mohla utéct dřív, ale nechtěla si nechat ujít příležitost vidět útočníka na vlastní oči.

Prostor zalila oslňující záře reflektorů z rampy a nechybělo moc, aby přišla o zásobu vzduchu v plicích. Viděla toho pod hladinou dost, ale nikdy nic podobného. Ve vzdálenosti necelých deseti metrů se k ní řítil shluk obrovských chapadel.

„Když řekla, že jde o něco velkýho, velký to bude, Prcek se nemejlí. Může jí jít o život a nesmíš zazmatkovat,“ dostal Jacob poslední ponaučení během příprav k natáčení.

„Rozumím,“ vysoukal ze sebe mládenec a pokračoval, „ale nechápu, proč riskuje, když by bylo rozumnější počkat na denní světlo?“

„Protože je to Prcek. Zvědavá jak opice a generátor nejblbějších nápadů. Když řekne Mám nápad, posádce naskočí husí kůže a šéf si jde vzít prášky na tlak,“ ušklíbl se Pumpička, „na druhou stranu jsme v situaci, kdy možná máme jedinou příležitost toho živočicha natočit. Může jít o unikátní záběr, kterej se dobře prodá.“

Klečeli na dně člunu, horní část těla opřenou o nafukovací válec boku s rukama ve vodě. Oči bez mrknutí upřené do temnoty pod nimi.

„Tam!!!“ vykřikl Jacob, a prostor pod hladinou rozsvítily dva halogeny. Technik o zlomek vteřiny později stiskl REC kamery.

Co následovalo nedokázal ani jeden později popsat. Pumpička několikrát naprázdno otevřel a zavřel ústa, než se mu konečně podařilo ze všech sil zařvat: „Zpátky!!!“

Tři věci se staly téměř ve jediném okamžiku. Muži sklouzli na dno člunu, do zad jim z druhé strany plnou vahou narazila kolegyně, která vystřelila z vody jak tučňák na kru, a loď dostala náraz, který ji odhodil o dva metry. První se vzpamatoval Pumpička. Stiskl spínač startéru motoru a druhou rukou posunul páku plynu nadoraz.

Člun inkasoval druhou ránu tentokrát do dna. Laminátová skořepina vydržela a řev motoru vytočeného na plné obrátky útočníka zahnal nebo alespoň na chvíli odradil od dalšího útoku. To stačilo. Vyrazili napříč lagunou, než se Pumpička konečně chopil kormidla a zpomalil.

Poklepala mu na rameno: „Zastav!“

„Co to bylo za bestii?“ obrátil se s otázkou na Prcka v domnění, že pod hladinou viděla víc a stačila tvora identifikovat.

„Na to se chci zeptat vás,“ reagovala překvapeně, „já jsem zahlídla jen chumel chapadel. Chobotnice to nebyla, tu bych vycejtila.“

„Nevím, jak pan Pumpička,“ ozval se nesměle Jacob, „já si pamatuju taky ty chapadla, potom veliký oči a hroznej strach. Nejsem si jistej, jestli to v mejch boxerkách je jen pot.“

„Nic si z toho nedělej, taky jsem k tomu neměl daleko,“ zasmál se technik, „tak nějak to vymejšlej v hororech. Noc, tma a do toho najednou osvětlení něčeho děsivýho.“

„Stihli jste něco natočit?“ zajímalo Prcka.

„Moc toho nebude,“ usoudil Pumpička a zapnul přehrání záznamu.

Použitelná část nebyla opravdu dlouhá, ale stačila všechno objasnit. Při zapnutí nahrávání byl již celý tvor v oblasti ozářené rampou. Svazek deseti chapadel, hlava s obrovskýma očima následovaná lehce kuželovitým tělem zakončeným ploutví ve tvaru listu. Obří oliheň mířila podle všeho za kořistí kousek nad dnem, ale v okamžiku zapnutí světlometů změnila směr k člunu, což zachránilo Prckovi život.

„Oliheň,“ konstatovala, „naše první setkání. Proto jsem ji nedokázala identifikovat.“

„Panebože,“ vyjekl Jacob, „je velká jak autobus.“

„Jak autobus ne, ale pět až šest metrů má,“ upřesnil Pumpička. „Co dál Prcku, zdrhnem, nebo ji zkusíme najít, a ještě něco natočit?“

„Zbláznili jste se?“ protestoval Jacob. „Taková potvora rozebere člun na záplaty, co se používaj k lepení duší nebo trsátka na kytaru.“

- pokračování -