Žena, moře a Mary - Strašek a piráti X.

Strašek a piráti

(duben – květen 2004)

X.

Po vyplutí svolal kapitán na můstek poradu celé posádky. Prvním bodem byla volba trasy. Mohli zvolit kurz na Maledivy, potom na sever k jižnímu cípu západoindického poloostrova a podél indického a pakistánského pobřeží do Ománského zálivu. Tím by se vyhnuli riziku setkání s piráty, ale o dva dny natáhli cestu.

Druhou variantou byl přímý kurz na sever. Divné chování vedoucího stanice na Aldabře a ministerstva nemuselo věstit nic dobrého. Ke všemu se Ichtyl prořekl při jednání s vědci o cíli další zakázky.

Rozhodnout musel samozřejmě kapitán, ale závažné věci vždy s posádkou projednával: „Takový jsou možnosti. Vaše názory?“

„Už jsem zabil a do dneška z toho mám blbej pocit. Na druhou stranu jsem před násilím nikdy nezdrhnul. Přímá cesta,“ vyslovil se Plešoun pro přímější, i když nebezpečnější kurz.

„Kvůli debilům ve Viktorii volím přímou cestu,“ přidal se  Ichtyl.

„Přímá cesta,“ nerozpatlával důvody Pumpička a stejně krátkou volbou se k němu přidali potápěči.

„Dobře,“ kývl kapitán, „jestli piráti něco zkusej, natrhnem jim prdel. Plešoun zůstane u kormidla a zbytek do jídelny. Doladíme obranu.“

Po šestatřiceti hodinách bezproblémové plavby se Mary přiblížila na dvě stě mil k ostrovu Socotra. Leží v Arabském moři sto dvacet pět mil severovýchodně od mysu Guardafui na samé špičce Afrického rohu. Při pohledu na mapu působí dojmem, jako by byl nejzazší výspou prodlouženého jižního pobřeží Adénského zálivu.

Od tohoto bodu se budou držet dvě stě mil od afrického pobřeží a později i Arabského poloostrova. Šlo o část cesty, kde docházelo k nejčastějším přepadům. Mohli sice plout o padesát nebo sto mil východně, aniž by se příliš odchýlili z kurzu, ale podle informací vojenská plavidla hlídkovala většinou právě v pásu sto padesát až dvě stě mil od pobřeží. Zde byla největší šance, že v případě potřeby zaslechnou volání o pomoc a snad stihnou zasáhnout.

V půl šesté nařídil Plešoun Čočkovi vzbudit interkomem kapitána se Zrzounem. Okamžik nato zapípala vysílačka.

„Marie Antoinetta MID 227 na příjmu, přepínám,“ ohlásil Plešoun spolu s názvem lodi i mezinárodní značení země registrace (Maritime Idenfication Digits), který je součástí devítimístného kódu MMSI (Maritime Mobile Service Identity).

„Ahoj, fregata HrMs Van Amstel MID 245,“ zaznělo z vysílačky a následovala otázka, „jak daleko vidíte? Přepínám.“

„Asi třicet mil,“ vyhrkl Plešoun překvapený hodně neobvyklou otázkou, ale hned se vzpamatoval, „co dělá loď ZrMs Van Amstel u Africkýho rohu? Přepínám.“

Otázka nebyla od věci. Věděl, že druhá strana pochopí a neurazí se. Fregata je díky většímu dosahu radaru měla na obrazovce včetně MMSI, ale Mary zatím nemohla ověřit s kým hovoří. Změna písmenka v prefixu byl nenápadný způsob, jak ověřit identitu druhé strany. Co by většina suchozemců přešla jako přeřeknutí nebo ho nepostřehla, bylo pro Nizozemské královské námořnictvo nepřijatelné. 

Šlo o to, že zkratka Zr.Ms. vzniklá ze Zijner Majesteits (Jeho Veličenstvo) platila do roku 1890 a dále bude používána od 2013. Na druhou stranu od roku 1890 do 2013 platilo Hr.Ms. ze Harer Majesteits (Její Veličenstvo). A pro Nizozemce byla milovaná Beatrix sedící na trůnu v roce 2004, nedotknutelnou.

Z vysílačky se ozval smích: „Za normálních okolností bych vydal rozkaz vás za urážku sestřelit z hladiny, ale rozumím. Jsme opravdu fregata Jejího Veličenstva Beatrix. Kolik uzlů děláte? Přepínám.“

„Pětadvacet, přepínám.“

„Jsme na tom podobně. Kontakt za hodinu třicet, ale to může být pozdě. Zhruba na deseti hodinách za chvíli uvidíte na radaru čtyři čluny. Párkrát jsme takový odraz už viděli. Ve vaší oblasti jste jediný možný cíl. Kolik je členů posádky a jste schopni se bránit? Přepínám.“

„Díky za varování, přivítáme je jaksepatří. Je nás sedm a máme experta na boj všeho druhu, konec,“ rozloučil se Plešoun.

„Hodně štěstí, pro jistotu posíláme vrtulník. Konec.“

Právě domluvili, když na můstek dorazil kapitán se Zrzounem. Plešoun podal hlášení o relaci s fregatou a všichni zaměřili pozornost na obrazovku radaru. Po pěti minutách na levém horním okraji vypluly na plochu čtyři body, mířící do dráhy Mary.

„To budou oni,“ usoudil kapitán a natáhl ruku k interkomu.

„Vážně je chceš budit?“ zarazil ho Zrzoun. „Zastavím je sám.“

„O tom nepochybuju,“ zavrtěl hlavou šéf, „ale řek jsem žádnej masakr. To za prvý a za druhý, chceš to potom vysvětlovat Prckovi?“

„To ani náhodou,“ zasmál se obr.

Kapitán vzbudil Ichtyla s Pumpičkou a do kuchyně nahlásil poplach Prckovi. Z lodní kasy podal Zrzounovi dva napáskované zásobníky do M16 a puškohled, krabičku patron do kulovnice Čočkovi, další do brokovnice Plešounovi a jednu pro Ichtyla až dorazí. Zbraně visely u stropu zadní stěny můstku, kromě kormidelníkova nelegálního speciálu s uříznutými hlavněmi. Ten donese Pumpička ze strojovny.

Plán byl jednoduchý – nepustit piráty do blízkosti Mary. Podle získaných informací by měli rozdělit formaci člunů půl kilometru od cíle. Část zpomalí a spustí zastrašovací střelbu z kalašnikovů, aby upoutali pozornost. Zbytek obepluje příď nebo záď k druhému boku.

Podle všeho pirátům přepady vycházely, protože taktika zůstávala stejná. Zhruba ve vzdálenosti šest stovek metrů se dva čluny ze oddělily a zamířily k zádi Mary, zatímco posádky dvou zbylých spustily zastrašovací taktiku.

Ichtyl s Plešounem vyrazili na pravobok, kde se skryli za pláty centimetrového plechu vyztužujícího pažení. Dva na každé straně paluby nechal šéf přivařit po prvním útoku. Podle odborníků zastaví i kulky ze samopalu. Prcek s Pumpičkou a bombami je následovali.

Zrzoun se uvelebil na střeše můstku, kde nemohl být z lodí viděn. Kříž puškohledu zaměřil na kryt hlavy motoru vzdálenějšího člunu, jehož posádka rekordy ve vyprazdňování zásobníků. Po zmenšení vzdálenosti na půl kilometru stiskl spoušť. Viděl, jak se kryt rozlétl a z motoru vyrazil tmavý obláček. Když zvedl hlavu, spokojeně kývl při pohledu na zpomalující člun. Posunul ústí zbraně, aby o chvíli později vyřadil krátkou dávkou z činnosti i pohonnou jednotku druhé lodi. 

Sklonil pušku, pohlédl k člunům a ztuhl údivem s pootevřenými ústy. Čekal cokoliv. Od střelby, až po dvakrát šest mužů zuřivě pádlujících ve snaze se pomstít původcům zničených motorů. Místo toho uviděl tucet postav stojících se zdviženýma rukama.

Zavrtěl hlavou a přesunul pozornost ke zbývajícím dvěma člunům. Jejich posádky zpomalily. Podle všeho se dohadovaly, co dál. Zamířil nad hlavy pirátů, kam vyprázdnil zbytek zásobníku. Doufal, že pochopí nabídku na únik a nevyvedou blbost. Zřejmě jim to došlo.

Důvod úprku k pobřeží mohl být i jiný. Od severu zazněl klapavý zvuk a k němu přibyla silueta vrtulníku. Nizozemci z korvety splnili slib. Pilot nejprve zamířil ke vzdávajícím se pirátům, potom k Mary. Zrzoun je pozdravil vytvořením znaku OK. Z otevřených dveří vrtulníku odpověděla zakuklená postava a stroj zamířil zpět k severu.

„Je po všem,“ zavolal šéf do boční uličky, „Plešoun na můstek, Pumpička spustit plošinu na úroveň hladiny, Ichtyl připravit pro jistotu lékárnu, Čočka s Prckem budou asistovat. Jedem pro vězně.“

„Co já?“ ozval se za šéfem Zrzoun, který seskočil ze střechy můstku.

„Dřepneš si na konec zadní nástavby a dáš pozor, kdyby si některej z těch pitomců chtěl hrát na hrdinu, i když o tom pochybuju. Jinak dík, dobrá práce. Bál jsem se, že tu budou mít rybičky o žrádlo postaráno.“

Naložili posledního piráta, když se ozvala vysílačka. Šéf jen zavrtěl hlavou, a hovor přijal Plešoun.

„Právě se vrátil vrtulník s hlášením. Prý jste to zvládli skvěle. Přepínám,“ pochválil zásah důstojník z HrMs Van Amstel.

„Jo, zato vy jste se objevili, když už nebylo do čeho píchnout,“ neodpustil si Plešoun, „máme pro vás zásilku a některý jsou raněný. Hoši černý dostali základní ošetření, zbytek bude na vás. Přepínám.“

„Možná proto, že jsme od dob Napoleona opatrnější,“ nedal se Nizozemec, „na příjem jsme připraveni. Přepínám.“

„Odhaduju kontakt asi za hodinu. Ještě jsem se chtěl zeptat, jste fakt vojáci nebo vás platí pivovar jako reklamní loď? Přepínám.“

„Hele, žabožroute, slyšel si někdy o kapitánovi Jan Van Amstelovi, hrdinovi spousty námořních bitev? Přepínám,“ kontroval Holanďan.

„O kapitánovi ne, ale pokud byl stejně dobrej jako to pivo, smekám před ním,“ nabídl usmíření Plešoun, „a pokud byste na palubě pár plechovek měli, nebylo by od věci se podělit. Přepínám.“

„Uvidíme. Konec,“ ukončil relaci důstojník z fregaty.

„Ty si nedáš pokoj,“ kroutil hlavou šéf, který oknem na zadní stěně můstku sledoval dění na palubě. Ichtyl ještě cosi kutil u mužů poraněných střepinami z krytu motoru. Čočka s Prckem již skončili ošetření drobných oděrek a kameraman se přemístil k Zrzounovi na zadní nástavbu. Prcek zamířila na můstek, kde si stoupla vedle šéfa. Neřekla nic, jen mlčky sledovala postavy u pažení. 

„Tak, co říkáš na piráty?“ zeptal se po chvíli.

Zavrtěla hlavou a vypadala, že z ní nic nevypadne. Až po chvíli, když se otočil, tiše promluvila.

„Piráti? Co je tohle za piráty? Jen ubožáci, bezcennej lidskej materiál pro pány, který je posílaj na moře krást nebo umřít. Koukni na ně. Nařiď jim, aby stáli na jedný noze s rukama nad hlavou. Budou stát, dokud nepadnou vysílením. Proč je tam Zrzoun? Je to ponižující, odvolej ho a stejně tam budou sedět a čekat. Možná sami nevěděj, na co. Tohle nejsou piráti, ti seděj v luxusním domě a čekaj, až jim donesou pod nos kořist, za kterou budou inkasovat. Pak třeba i pustěj ňákej obolos. Tohle všechno jsou rybáři, kterejm zůstaly jen prázdný sítě, protože jsme jim my bílí a Indové a Číňani vylovili rybník. Zbytek ryb vyhnaly naše velký lodě. Šéfe, já se hrozně stydím, že jsem vyrobila ty zápalný bomby.“

- konec -