Nepolíbený

Po probuzení zjišťuji, že má cela 2x2 metry je proťata obdélníkem světla, filtrovaným skrze sklo jediného okénka této strohé místnosti, kterou budu do své smrti nazývat svým domovem. Vstávám, radostně vyskakuji na kavalec a vystavuji svou tvář paprskům tlumeného slunce. Paprsky probleskují mezi listy osiky, rozechvělými mírným větrem. Stejně tak před lety probleskovaly mezi několika neposlušnými medovými vlasy Mileny Hradecké, těsně před tím než si je Milena uhladila. Což dělala každých pár minut, protože rozverný vítr z otevřeného okna hravě čeřil její dokonalé nazrzlé prameny a mě se tím postaral o příjemné rozptýlení v hodinách nudného vyučování.

Celé tři roky seděla Milena v řadě lavic u okem, nalevo ode mě a o lavici blíže ke katedře : Ona ve druhé lavici, já přes uličku ve třetí, takže jsem na ni měl adekvátní výhled, aniž by mi její bezvýznamná sousedka, sedící po pravici mé femme fatale, zacláněla. Od první chvíle, co jsem ji spatřil, jsem věděl, že tahle dívka mi změní život. Že se stane středobodem a určující hybnou silou mého bytí na tomto světě. Jako bych už tehdy věděl, že Milena bude první a poslední ženou, kterou v životě políbím.

Za celé tři roky jsem s ní prohodil jen pár vět. Přesněji řečeno šestnáct věcných, často nerozvitých vět. Pozdravy nepočítaje. Nešlo se k ní dostat blíž : Ona byla krásná a oblíbená premiantka a já….já nebyl nikdo. Jsem přesně ten typ, co obědvá sám, drží se stranou a ač si toho hodně myslí, moc toho neřekne. Na nerda jsem nebyl dost chytrý, na geeka dost ujetý, na stoika dost v pohodě a sport mi moc nešel. Při kontaktu s druhým pohlavím většinou rudnu, koktám nebo úplně zamrznu. Celá ta léta jsem si říkal to, co asi říkáte i vy : Co je na mě špatného? Objektivně : Z obecného hlediska nic, jsem prostě průměrně průměrný a tím pádem zcela nezajímavý. Jsem průměrně inteligentní, průměrně vysoký, průměrného vzhledu – soudě podle mých dopisovatelek, bych se někomu mohl zdát pohledný či dokonce uhrančivý. Problém bude pravděpodobně v tom, že prostě nikam nezapadám.

Těch dopisů dostávám měsíčně několik desítek a je zvláštní, že s ohledem na to proč tady jsem, jen malá část žen ke mně cítí zášť či snad nenávist. Naopak, minimálně jednou měsíčně dostanu nabídku k sňatku. Po všech těch odmítnutích, opomenutích, po všem tom přehlížení, je o mě tolik zájmu! Až teď kdy je jisté, že se odsud nedostanu a že jedinou dívkou, kterou jsem kdy políbil, zůstane Milena.

Pochopte, nejsem obdivovatel odkazu Olgy Hepnarové, ani toho břídila Viktora Kalivody.- Zabít se? Proč? Přes všechnu tu letitou frustraci, jsem –hlavně teď- rád naživu. I když by se má pětadvacetiletá pouť mohla zdát jako bezcílné tápání, tak svého malého intimního cíle jsem přeci jen dosáhl. A teď si můžu žít v ústraní a užívat si maličkostí jako je pohled na letní mračna, horká sprcha, prozpěvování, lucidní snění, ve kterém se stále zlepšuji, jógu, holotropní dýchání… Prostě život, který mi zbyl. Nebo který jsem si vybral? Ne, tam venku by mě stejně nic lepšího nečekalo. Jsem skromný citlivý člověk – nikdy bych se neodebral nějakému výstřednímu, hromadnému činu. Mám odpor ke střelným zbraním a nemám potřebu se jakkoli mstít. Jako třeba Eliot Rodger. A nemám ani tak ušlechtilé, světu prospěšné, myšlenky jako Ted Katzinski.

Tahle zpověď je osobní a intimní. Není to ospravedlnění, nejsem hrdý na to, co jsem udělal, jen cítím velkou úlevu. Všechna ta letitá zášť, zloba, smutek, beznaděj, jsou pryč.

Stačilo se jen jednou v životě zachovat sobecky a vzít si po čem moje srdce celá ta léta nejvíc toužilo.

 Jak jistě víte nebo tušíte, kvůli brutalitě činu jsem dostal výjimečný trest, doživotí. Trest si odpykávám na izolovaném oddělení nápravného zařízení kdesi na středozápadě. Kvůli své bezpečnosti o přesné poloze pobytu pomlčím. Mnohokrát mi bylo vyhrožováno smrtí, a tak jediní lidé, kteří mi dělají společnost, jsou tři strážní, kteří se u mých dveří střídají na směny a muž, kterému říkám Churchill. Churchill mi nosí knihy dle mého přání, které je ovšem limitováno nerozmanitostí výběru místní knihovny. Ale nestěžuju si : trávím čas převážně s klasiky. Třeba dnes v noci jsem dočetl první díl Bratrů Karamazových.

Hroziči smrtí mají pocit, že ve své samotě netrpím dostatečně, a mají samozřejmě pravdu. I když byl můj rozsudek obohacen o neschopnost resocializace a nemožnost propuštění dříve než po mé smrti, tak tu mám teplo, pravidelnou stravu, možnost procházek na čerstvém vzduchu a dvakrát týdně možnost promítání filmu ze své vlastní kolekce DVD filmotéky, kterou jsem tomuto institutu věnoval a tudíž dal k dispozici i ostatním vězňům. Společné promítání je mi samozřejmě zapovězeno. Jako též sledování filmů s trestně-násilnou tématikou. Nicméně zítra se můžu těšit na režisérskou verzi filmu Já, legenda.

    Čtení a sledování filmů. Zábava, kterou jsem nejčastěji trávil volný čas i v dospívání. Nikdy mi to nepřipadalo jako unikání před skutečností – prostě jsem rád trávil čas v jiných scenériích než v těch reálných. Tam, kde se nemusím zaobírat všednostmi, trápením a socializací, tam jsem byl doma. S ostatními teenagery jsem ovšem sdílel i běžná klišé spojená s oním věkem jako pohrdání autoritami a náchylnost k experimentování se všelijakými látkami. U mě hrál prim hlavně alkohol. Na večírky jsem moc nechodil, ale jak jsem se už zmínil – rád jsem pil a na mejdanech bylo pití často zdarma. Prázdné kapsy a touha po omámení alkoholem mne zavedly i na onen zlomový silvestrovský večírek. Byli jsme v půlce třeťáku a já v tom domě, který patřil bůhví komu, povětšinou postával s pivem stranou od mládeže, opíjel se a jen sem tam s někým prohodil pár slov. Byla tam spousta děcek ze třídy a proslýchalo se, že by měla dorazit i Milena. Stalo se tak něco po deváté večer. Přišla se svým přítelem : fotbalistou a vyhlášeným krasavcem Markem. Smála se, tančila, pila, bavila se. Já kroužil kolem, okukoval ji a pořád se víc a víc opíjel. Asi tak v půl jedenácté jsem byl svědkem Mileniny hádky s Markem. Ten z večírku odešel a Milena byla takřka ihned obklopena hloučkem utěšovatelů, zejména z řad chlapců. Samozřejmě, že jsem mezi nimi nebyl, naopak jsem odešel do vedlejší místnosti, kde hrála osamělá televize a tak jsem se před ní zabořil do koženého křesla. Absolutně nemám ponětí, co v té bedně hrálo, beztak jsem po pár dalších locích piva usnul. Probudil mě ohňostroj venku a ohňostroj v televizi. Lahev s pivem jsem držel stále v ruce. Dorazil jsem ho a mžoural po místnosti, kterou osvětlovala jen tančící modř televize. Už jsem tu nebyl sám. A společnost mi nedělal jen tak někdo. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Byla tam. V pozici embrya, spala na pohovce. Padnul jsem na kolena, přisunul se blíž a opatrně jí odhrnul vlasy z tváře. Bylo to tak : Byl jsem sám s Milenou v jedné místnosti! Krásná plná ústa měla pootevřená a její dech byl ovoněn laciným vínem. Chvíli jsem na ni hleděl a představoval si náš společný harmonický život. Před narozením druhého dítěte se Milena náhle probudila, já vyskočil na zadní a trochu ve výšinách zavrávoral. Lehkým šokem zpozorněná dívka na mne hleděla zprvu až vystrašeně, v hlavince pracně zařazovala svého – rovněž vylekaného – pozorovatele, a posléze uklidněna, ke mně pronesla svou sedmnáctou větu :

„Ahoj, nebylo by tu něco k pití?“

„Něco přinesu.“

    V místnosti byly jen lahve od alkoholu. Vyšel jsem ven, pomalu a pečlivě za sebou zavřel, a kdybych měl klíč, snad bych ten svůj žíznivý poklad a příslib silvestrovských půlnočních zvyků a tradic i zamknul. Téměř všichni venku vítali Nový rok, jen na prostorné pohovce se pod surrealistickým obrazem muchlovali dva puberťáci z maturitního ročníku. Nepovšimnut jsem kolem nich proplul a konečně dosáhl kuchyně. V kredenci jsem našel čistou sklenici, pod proudem vody z kohoutku ji ještě pro jistotu opláchnul a pak jsem do ní načerpal čerstvou životadárnou tekutinu téměř po okraj. Sám jsem si dal pár doušků přímo od zdroje a vydal se zpět za Milenou. Znovu jsem prošel kolem hormonálně překypující dvojice a před dveřmi mých nadějí strnul : Bylo otevřeno a z místnosti se ozývaly mnohočetné hlasy. Po chvíli vyšla ven Milena a tlupa rozjařených na všechny strany přejících a navzájem se líbajících slavitelů. Mezitím se vrátili diváci ohňostroje a přidali se k přejícím Nového roku. Já stál pod obrazem kýčovité krajinky a sklenici s vodou třímal oběma rukama pevněji a pevněji. Sem tam do mě někdo vrazil, sem tam jsem vylil pár kapek z poháru. Nikdo si mě nevšímal, stejně tak moje pozornost byla pohlcena jen jednou osobou, u které se stále střídali polibku chtiví gratulanti.

    Po posledním otravovy, Milena konečně zachytila můj pohled. Nejistě se usmála, přistoupila blíže a spočinula očima na sklenici. Ruce jsem natáhl k ní a pronesl :

    „Prosím.“

    Milena pohár převzala, řekla „Díky,“ usmála se až křečovitě a oběma rukama jakoby si bránila svůj prostor mezi mnou a jí, ke mně pronesla na mnoho let poslední téměř rozvitou větu :

    „Šťastnej novej rok,“ sklenicí pokynula k přípitku a spěšně odešla korzovat mezi ostatní.

V průběhu noci se na oslavy vrátil Milenin bývalý a záhy znovu přijatý přítel Marek. Oba se udobřili a na a nemalou dobu zmizeli v místnosti, ve které jsem ještě před chvílí sdílel opilecký spánek s dívkou svých snů. Já se v tu chvíli stal neviditelným. Pod pláštěm neviditelnosti jsem ukořistil lahev načaté vodky a jal se vytratit do noci.

Ač jsem po-té lehce zatrpknul, dejme tomu, že jsem na ženské plémě úplně nezanevřel. Sedm let nešťastných pokusů ve mně postupně klíčilo v zášť, která rostla do rozměrů antické tragédie. Sedm let frustrace, sedm let vzteku, sedm let smutku, a přesto sedm let lásky. Lásky k Mileně, která nikdy nepohasla. I přes nepřízně vesmíru, do kterého jsem přes jeho značné prostory nikdy nikam nezapadnul, jsem pro ni zůstal čistý. Neposkvrněný. Nepolíbený. Ona se mezitím vdala, před půl rokem porodila dítě a stala hospodyňkou pro kravaťáckého trolla, který každé ráno v sedm hodin odjížděl do práce svým služebním audi.

    Tak jako ten den, kdy jsem si přišel pro svůj jediný polibek ve svém bídném marném životě. Počkal jsem si do desíti, kdy tu jejich otrubu sexu, tedy svou šestiměsíční dcerku ukládá Milena ke spánku. Když opustila rohové okno dětského pokoje, vystoupil jsem z podzimně zbarveného křoviska její lehce zanedbané zahrady a šel k předním dveřím. V čase, ve kterém poslušná manželka Milena obvykle začíná chystat oběd, jsem decentně zaklepal. Pak znovu a pak o něco silněji. Za chvíli se objevil stín za kukátkem. Milena otevřela a nejistě až křečovitě se na mě usmála – téměř jako o té silvestrovské noci. Vypadala unaveně a opuchle. Ale přesto krásně. Po zřejmém zařazování mé osoby, se usmála o něco přívětivěji a poslední slovo, které ke mně ve svém životě pronesla, bylo mé jméno. Nůž schovaný za zády jsem tasil rychle…

    Všech těch hrozivých, ale bezesporu nutných detailů, vás ušetřím. Prozradím jen to, že jsem to stihl! Políbil jsem její krásná plná ústa dříve, než stačila vychladnout. A nepolíbil jsem ji jen svými rty, nýbrž celou svou bytostí. Svou frustrací, vztekem, smutkem a nakonec vše přebíjející Láskou. Po-té jsem její rty separoval od zbytku těla, opekl v již připraveném hrnci s trochou olivového oleje a cibulky a snědl. Po telefonátu jsem za zvuků dětského pláče popíjel nalezené chardonnay a s pocitem sytého zadostiučinění čekal na příjezd policie.

Tak co? Jsem monstrum? Psychopat? Sadista? Sobec?

A co vy? Jak často se chováte sobecky? Jak často vaše věty začínají slovem JÁ? Jak často činíte své kroky s ohledem na to, jaký bude mít výsledek vašeho činu dopad na vaší osobu? Kolikrát denně si berete, co chcete?

Já? Jednou. Jen jednou za život. A vůbec- Už je tu Churchill a nese mi druhý díl Bratrů Karamazových.