8.  Pohádková vesnice / 9.  Montezuma

8.  Pohádková vesnice

Do severního okraje zátoky se zakusuje delta toku Rio Panica. Ovšem název je zcela zavádějící a k panice zde rozhodně není důvod. Na levém břehu řeky se rozkládá hlava mečouna, na pravém pak vesnička Pochote, jejíž ospalí obyvatelé jako by denně prožívali pohádku O šípkové Růžence. Za přílivu je záliv plný brakické vody, ryb, krabů a vodního ptactva. Za odlivu téměř vysychá, pročež je možné spatřit, jak v temných mangrovových bažinách lstivě číhají hroziví potkani, krvelačné pijavice a toxické odpadky z celé vesnice.

Dominantou vsi je fotbalové hřiště, obklopené významnými budovami: kostelem, základní školou, policejní stanicí, výčepem, zdravotním střediskem, obchodem se smíšeným zbožím a salonem, kde se konají tancovačky, schůze a osvětové přednášky. Děravé střechy vetchých obytných domků se sice ježí satelitními anténami, zdi však tvoří nejčastěji překližka, dřevotříska, dřevěné palety, vlnitý plech či jen tak na drátě pověšené prostěradlo. Zdá se, že vesnice je postavena z materiálu, který vyplavilo moře. Tím ovšem výčet turistických lákadel končí. Zbytečný přepych a okázalá marnivost nejsou na kostarickém venkově domovem.

Z protilehlé jižní strany zálivu vybíhá do moře malé přistávací molo pro malé rybářské lodě, kolem kterého nachází obživu malá rybářská komunita. Největší zátoka na jihovýchodě poloostrova Nicoya zde nabízí jedno z mála bezpečných kotevních míst na tichomořské straně Kostariky. Místní rybářské družstvo dokonce zřídilo u mola malý prodejní stánek, ve kterém si může koupit čerstvé ryby každý, kdo umí ukázat prstem a říct: „Este pescado, por favor.“ Otevřeno je každý všední den od chvíle, kdy se ta milá stará paní probudí, a prodává buďto do soumraku, nebo do vyprodání zásob.

Co rozhodně neunikne vaší pozornosti, je neuvěřitelně pohodový a klidný přístup obyvatel ke všemu. Tedy ke všemu co není spojeno s vyděláváním peněz. Jsou schopní strávit hodiny v křesle a máloco je rozhodí. V Kostarice má vše svůj daný rytmus. Není důvod se stresovat. Pokud se od člověka něco očekává, v naprostém klidu a beze spěchu se zvedne ze své lenošky a pomalým tempem se do práce pustí, jen co dopije kávičku a prohodí pár vět se sousedem. Proč se prací strhat už dnes, když zítra je přece také den.

Obě osady by se daly souhrnně charakterizovat sloganem: „Hledáte sex, drogy a rokenrol? Jeďte jinam.“

*

9.  Montezuma 

„Hledáte sex, drogy a rokenrol? Jeďte do Montezumy!“

Ano, tady jste správně. Městečko leží u na samém okraji poloostrova Nicoya, vtěsnané mezi skály, jež udatně vzdorují hřmícím vlnám Tichého oceánu. Pěšky z hotelu Barceló Tambor, nejdřív po pláži a pak kamenitou stezkou s vyhlídkami kolem pobřeží, sem trvá cesta téměř dvě hodiny. Automobil s místním řidičem, který zná všechny zkratky přes brody a lesní cesty, zvládne trasu za dvě a půl hodiny. Ale má zapnutou klimatizaci, což činí turistiku mnohem snesitelnější.

Parkujeme u řeky Río Montezuma pod mohutným fíkovníkem. Průvodce Jakub omítá do města vpustit každého, kdo se napřed nepokochá triem nejzářivějších klenotů místní přírody, totiž třemi kaskádovitými vodopády. Tuším, co nás čeká. Vysápáme se bahnitou stezkou do brutálního kopce, abychom ho na druhé straně mohli sjet dolů po zadku, přebrodíme se prudkým tokem k vodopádu, tam řekneme: „Jú!“ Šplhat po strmé skále k dalším dvěma peřejím už nikoho ani nenapadne, a tak se zpocení, zablácení a kulturně obohacení stejnou cestou vrátíme zpátky k autu. A co myslíte? Ano, mohl bych si otevřít pobočku delfské věštírny.

Ploužíme se v řadě za sebou blátem, nekonečně pomalu, protože na každé vyhlídce se někdo fotí, já samozřejmě taky, dál vede hodně strmá a hodně mokrá cesta, doslova skáčeme po ohlazených lávových kamenech a místy je kopec tak prudký, že si musíme pomáhat rukama. Nahoru lezeme téměř kolmou stěnou, přidržujeme se stromů, kořenů i natažených lan. Není to nebezpečné, jen je potřeba se v některých místech opravdu držet lana a ne stvolu kapradiny, která v zemi opravdu, ale opravdu nevězí dost pevně; klidně si to zkuste sami, když mi nevěříte. Ale ten pohled pak stojí za to. Burácející řeka padá z výšky čtyřiceti metrů do hluboké tůně, mnozí návštěvníci do ní padají také, aby spláchli pot a zahnali únavu. Jezírko pod vodopádem je plné čerstvé, chladivé, tmavě hnědé vody, ale komu by to vadilo, nechceme přece prát, ale osvěžit tělo, že.

Svlékám svršky a plavu k vodopádu. Moc blízko mě však nepouští. Zpětný proud je silný a nepřetržitá sprška bodavých vodních jehliček nepříjemně dráždí oči pokaždé, když se chci přesvědčit, jestli už jsem blízko. Také se musím obratně vyhýbat šílencům, kteří po kamenné stěně vylézají na deset metrů vysokou kamennou římsu a oslepeni adrenalinem skáčou mezi plavce oslepené vodní tříští.

Méně odvážní turisté odevzdaně sedí na kamenech a jako zhypnotizovaní zírají do burácejícího živlu. Senzitivní lidé, vnímaví na kosmické síly a pozitivní zóny, si ihned povšimnou závanu energie obklopující toto kouzelné místo. A také závanu marihuanového kouře, který se line od improvizovaného stánku s uměleckými předměty místního rastamana. Tady vás pohltí hippícká atmosféra dřív, než řekněte joint. Vždycky jsem měl pocit, že fráze „trávit dovolenou“ nějak souvisí s trávou. A tak si, osvěženi koupelí, prohlížíme vystavené náhrdelníky a náramky z barevných kamenů. Podle ceny z „drahých kamenů“. Nemám ve zvyku investovat do drahokamů v pralesních prodejnách, proto se jen tak ze zdvořilosti usměvavého mládence ptám, kolik by stálo, kdyby mi z vlasů udělal dredy, jako má on, abych lépe zapadl mezi domorodce. Rastaman při pohledu na moji hlavu posmutněl, několikrát rozvážně popotáhl z brčka a pravil, že nemá cenu se namáhat, protože by to vyšlo tak na jeden dred. Navíc ještě dětský.