BALKAN TRIP

Olomoučtí cestovatelé na Skadarském jezeře objevili Amazonii.

 

Režie: Jiří Slečka

Hrají: Martina Qweetko Procházková, Michal Václavek, Jiří Slečka, Pavel Rosypal, Michaela Slečková

Slavnostní premiéra filmu 8. září 2023 v kině Metropol.

www.balkantrip.cz

 

*

Ze seriálu mystických road-movie v produkci George Pictures tento pokud dobře počítám už čtvrtý díl celkovou koncepcí a pojetím zcela vybočuje ze zavedeného schématu. A jde o skutečně mimořádnou odchylku. Na první pohled se snímek tváří jako domácí video z výletu, na kterém se partička přátel přijela najíst, napít a podivit se zaostalosti periférie Evropy zvané Balkán. Málokterý omyl lidského poznání je však hlubší. Stačí si položit otázku:

„Opravdu by se respektovaný režisér, vybavený špičkovou technikou a doprovázený zkušeným týmem, za peníze celé řady významných sponzorů dopustil něčeho tak lehkovážného? Neskrývá se pod povrchem něco hlubšího, tajemnějšího, záhadnějšího?“

Jakmile změníte úhel pohledu, jste na správné cestě. Na cestě s názvem BALKAN TRIP.

 

Pětice neohrožených dobrodruhů se vydává do balkánských zemí, aby na vlastní kůži zažila atmosféru trosek bývalé Jugoslávie v lokalitách, které na první pohled kdovíjak strašidelně ani nevypadají. Pozornému divákovi však neuniknou skrytá upozornění na záhady a mysteria, kterými se tato místa ve skutečnosti doslova hemží. Štáb tentokrát nevyhlašuje otevřenou válku paranormálním jevům a temným silám, pouze nenápadně napovídá a naznačuje. O to je snímek rafinovanější. Bezohledně trestá všímavého návštěvníka filmu za jeho zvědavost a probouzí v něm představy, které měly radši spát. Neposkytuje žádná vysvětlení. Ponechává na pozornosti diváka, aby sám záhadu objevil a dešifroval, chce-li. Režisér jde dokonce ještě dál a některé záhady sám aktivně vytváří. Ale nepředbíhejme.

 

Současný Balkán v sobě zrcadlí soulad i rozpor vlivů západního katolictví, orientálního islámu a vlastní pravoslavné identity. Nedotčená příroda tohoto divokého kraje dnes, stejně jako v dávné minulosti, ukrývá mnohá NEJ.

 

*

Největší pyramidou světa je bosenský vrch Visočica. Ve srovnání s prozatím známější Cheopsovou pyramidou je nejen o třetinu vyšší ale i o tři čtvrtiny bližší, jedeme-li z Olomouce.

Se smělým tvrzením, že se pod bezvýznamným kopcem zarostlým roštím nalézá starobylá evropská pyramida, přišel v roce 2005 amatérský archeolog Semir Osmanagić. Argumentoval tím, že hora má téměř perfektní trojúhelníkové svahy nasměrované přesně na jednotlivé světové strany. Svoji teorii opíral o existenci pravidelných bloků z materiálu podobnému betonu, které při bádání odkryl. Renomovaní archeologové však záhy oponovali vyjádřeními, že se jedná o holý nesmysl. Studie podle nich ukázaly, že kopce byly formované přírodou a není za nimi žádná lidská práce. Také bloky betonu, jakkoli je balkánské stavebnictví na beton nezdravě fixované, představují spíše geologické vrstvy s pravidelnou odlučností, než starověké obkladačky.

 

Osmanagićovy teorie podpořené štědrými subvencemi se však s nadšením chopili sami Bosňané. Neúnavným kopáním vytvořili rozsáhlou síť podzemních tunelů, chodeb a komor, ve kterých zcela náhodou objevili místa, která jsou přírodními zesilovači energie s mimořádně silným uzdravovacím efektem. Samotné místo údajně dokáže harmonizovat veškeré čakry, co jich jen člověk má. Lidé zde většinou cítí brnění prstů, mravenčení těla, bolest hlavy, vysoký tlak, náhlou nevolnost, mdloby a jiné euforické stavy způsobené nenadálým přívalem pozitivní energie.

 

Členové štábu George Pictures si vše neohroženě vyzkoušeli na vlastní kůži a jejich pocity opravdu mnohonásobně zesílily - dostali větší hlad, větší žízeň a větší chuť z té díry vypadnout zase ven na vzduch. Režiséru Slečkovi náhlý závan energie dokonce vybil baterii v kameře i v mobilu. Tady se volba sponzora ukázala velmi prozíravou, protože žádný z externích zdrojů energie, bateriových generátorů, outdoorových a solárních powerbank, car jump startérů a notebookových powerbank vám nenabije baterky tak rychle a spolehlivě, jako ty od VIKING TECHNOLOGY!

 

Z bosenských pyramid se tak stal kulturní, ezoterický, komerční a nacionální fenomén. Víra v jejich pravost jakož i pohrdání názory světových odborníků je dnes projevem bosenské národní hrdosti a vlastenectví. Není divu. Kdybych já se měl rozhodovat, jestli chci mít pravdu, nebo slepici, snášející zlatá vejce, jednoznačně beru slepici.

 

*

Vodopád Kravica na řece Trebizat, asi 40 km od města Mostar nedaleko hercegovinského městečka Ljubuški u malé vesnice Studenci, nejspíš není největším vodopádem v Hercegovině, rozhodně je však tím nejúžasnějším, protože u něj můžete zaparkovat zdarma. Už z parkoviště slyšíte rachot vody. Dole na vás čeká restaurace, kavárna, převlékárna, plavčík a poplatek za vykoupání.

 

Zde je třeba přihlédnout k odlišným kulturním zvyklostem muslimského obyvatelstva. Pánové by měli zvolit plavky s dlouhým nohávem a dámy, ty musí na plavky rovnou zapomenout a do vody se ještě více obléct. Nakonec se ukáže, že burka není až tak špatný nápad, protože teplota vody se jen taktak drží nad bodem mrazu.

Pod kaskádou láká k prozkoumání azurově modré jezírko s průzračně čistou vodou, bahnitým dnem a snubním prstenem režiséra Slečky. Na tomto místě se projevila přičinlivost a tvůrčí potenciál šéfa týmu George Pictures, který v lokalitě, kde dosud nebylo co nalézat a objevovat, tento nedostatek kreativně napravil. Už vidím, jak se po zhlédnutí filmu k vodopádu hrnou celé hordy hledačů pokladů.

 

*

Kromě výborné kávy od firmy CAFÉ GRAPE spolehlivě zahřeje, nebo spíše dohřeje, výlet do historické části Mostaru.

Město s přibližně šedesáti tisíci obyvateli, se nachází v jižní části Bosny a Hercegoviny. Jeho název pochází ze slova „mostari“, což znamená strážci či ochránci mostu. Katolíci, pravoslavní i muslimové po staletí budovali své bydliště a jeho pamětihodnosti rukou společnou a nerozdílnou. To vše k uctění společného (ano, jednoho a téhož) Pána Boha. Přišla však nedávno doba, kdy se nemohli shodnout, jestli je Pánu Bohu milejší, je-li uctíván pojídáním oplatek, líbáním obrázků nebo bušením hlavou o zem. A tak, jedni druhým na truc, opět ve jménu božím, starobylé architektonické skvosty rozflákali na maděru. Ano, včetně toho malebného mostu ze šestnáctého století, na jehož výstavbě „mostari“ společně dřeli deset let. Třebaže jsem ateista, při pohledu na tu spoušť bych všem náboženským horlivcům opravdu ze srdce přál, aby Bůh existoval.

 

*

Sugestivně působí návštěva města, které se proslavilo v roce 1984 Olympiádou, v roce 1914 vraždou Františka Ferdinanda d'Este a v letech 1992 – 1996 nejdelší blokádou při Bosenské válce. Zde nám filmaři připomněli osud arcivévody, který tak dlouho lovil na Konopišti, až byl sám uloven zde. Ano, tady v Sarajevu.

 

Město založili v polovině 15. století Osmané a tak, přes všechny dějinné zvraty, působí se svými mešitami, tureckými lázněmi a bazary poněkud orientálně. Přesto se neoficiálně stalo světovým městem kultury a sportu, když v únoru 1984 hostilo XIV. zimní olympijské hry. Jedním z mement lesku i bídy této metropole je bobová dráha, vinoucí se po zalesněném svahu hory Vidikovac. Klopené zatáčky sportovního zařízení vkusně zdobí vyrubané střílny z dob obléhání Sarajeva, které odtud měli ostřelovači jako na dlani. Na delší procházku do lesa to pravda není kvůli dosud hrozícím minám, nicméně celé koryto až do cílové rovinky nám filmaři prezentují prostřednictvím luxusních leteckých záběrů. Osiřelá plocha dráhy, dnes očividně sloužící jako graffiti-galerie pouličních umělců, skrývá jedno tajemství. Část koryta kdysi rozděloval unikátní výhybkový systém na dvě ramena. Hrubým odhadem tří set tunový kus železobetonu, který se na kolejích mohl pohybovat vlevo či vpravo. Otázka zní: „Kam se k čertu poděly ty kolejnice?“ A hnědí už vědí…

 

*

Vodopády Miruša leží (můžeme-li něco takového říct o dravé peřeji, řítící se ze skály) na stejnojmenné řece ve středním Kosovu, přibližně 60 km západně od metropole Priština. Jsou kýčovitě malebné, turisticky atraktivní ale zcela prosté záhad a skrytých tajemství. Ani po návštěvě týmu George Pictures se bohužel situace nezměnila. Mladá paní Slečková se tvrdošíjně odmítala vzdát svého snubního prstenu.

 

Samotná Priština proslula jedním nelichotivým primátem. Americký deník The Boston Globe krátce po vyhlášení nezávislosti Kosova vyhlásil Prištinu za nejošklivější hlavní město světa. Od té doby sem míří záplavy turistů přesvědčit se, zda americké noviny nelžou. Nelžou. Nejkurióznější atrakcí tohoto balkánského Šeredína je bezpochyby národní knihovna, postavená v roce 1982, která shromažďuje skoro dva miliony vzácných písemných dokumentů. Pozornost však poutá především vzhledem. Jedná se o ten druh architektury, na který se můžete připravovat jakkoli dlouho, stejně na ten pohled nebudete nikdy dostatečně připraveni. „Je to výzkumné středisko? Utajená mimozemská loď? Vězení?“ Ne. Opravdu knihovna. „Co proboha vedlo stavitele k takto zoufalému činu?“ ptá se mnohý záhadolog. Nejuspokojivější odpovědí by mohla být hypotéza, že architekt chtěl podpořit touhu občanů po vzdělání. Protože když sedíte v knihovně, je to jediné místo, odkud na ni nevidíte.

 

Rozdrásané nervy si rozrušený turista může uklidnit návštěvou ruin římského města z druhého století. Výrazy ve tvářích celého týmu, při pohledu na pár nevysokých kamenných zídek zpevněných betonem, hovoří za vše. Jako by říkaly: „To je z Kosova všechno? Co tady, ksakru, budeme celý zbytek dne dělat? Ještě že jsou všude ty hotýlky, restaurace, kavárničky…“

Pljeskavice, čufty, kebab nebo burek plněný sýrem, který dokáže během minuty promastit i igelitový pytlík ve kterém je zabalen, to je přece ta nejlepší volba! Pravda, hned za ochutnávkou místní napodobeniny piva a ohromujícího množství druhů rakije. Zde má každý účastník zájezdu prostor pro svůj nezávislý, přísně vědecký pohled na pokrmy, nápoje i kulturu Balkánu.

 

Degustace lihovin se s gustem ujímá Martina Qweetko Procházková, velvyslankyně hlavního sponzora výpravy, jímž je RÁDIO HANÁ. Nálevníka za barem stručnou leč výstižnou angličtinou pobízí k vyšším výkonům a barmanovi je jasné, že si dnešní gáži vydělá v potu tváře. Po pátém stakanu rakije Martina přechází z angličtiny na jakousi univerzální slovanštinu a po několika dalších, když už to vypadá, že začne odhazovat prádlo, kamera diskrétně švenkne na ošklivou městskou zástavbu. Patrně nám chce ukázat, že Priština je jedním těch měst, které stačí navštívit za život jen jednou. I tak je to zbytečně mockrát.

 

*

Když se vás po zhlédnutí tohoto filmu někdo zeptá, které je nejhezčí hlavní město na Balkáně, bez váhání odpovíte, že Skopje. Pravda, města jako Priština, Podgorica, Sofie či Tirana nastavují laťku tak proklatě nízko, že by v soutěži krásy obstála asi i naše Orlová nebo Litvínov, ale makedonská metropole má zkrátka našlápnuto o třídu výš.

 

Připravte se na architekturu v megalomanském stylu. Dlouhá sochořadí, tančící fontány, sochami zdobené a osvětlené mosty či makedonský vítězný oblouk. Také stovky nadživotních soch slavných Makedonců, historický kamenný most se sochou Cyrila a Metoděje na konci a mnoho příjemných lidí, s kterými si po dvou třech pivech porozumíte. Aby ne, když místní pivovar založili v dobách Rakouska-Uherska Češi. Ovšem, jak prozrazuje ironický škleb ve tváři Pavla Rosypala, dnes ani makedonský pěnivý mok nikterak nevyčnívá nad balkánský průměr. Porovnávat, které z balkánských piv je nejlepší, je jako srovnávat, jestli byl větším lidumilem Tito, nebo Miloševič.

 

*

Pivní nabídka poslední navštívené země je chudá, stejně jako Černohorci samotní. Ovšem můžou se pyšnit jedním pivním unikátem. Černou Horou protéká řeka Piva. K té nás tvůrci dokumentu sice nevezmou, ale zato s nimi zdoláme všech čtyři sta šedesát jedna schodů vedoucích osmdesát metrů dlouhým tunelem na tisíc šest set šedesát metrů vysoký Jezerski Vrh.

 

Na vrcholu se pokocháme nejvýše položeným mauzoleem na světě, ve kterém odpočívá nejvýznamnější hlava státu i černohorské pravoslavné církve, největší černohorský básník, myslitel a filozof  Radivoj Rade Tomov Petrovič Petar II Petrovič Njegoš (ne, není to hromadný hrob, opravdu se jedná o mauzoleum jednoho člověka). Navzdory všem jedinečnostem jej Černohorci nepohřbili na nejvyšším, ale až na druhém nejvyšším kopci Montenegra. Je to jedna z černohorských záhad, ale tak trochu lze tušit, co tímto aktem svému vladaři a jeho následovníkům chtěl lid vzkázat. Njegoš byl totiž prvním panovníkem, který v zemi zavedl daně. Toto prvenství většinu jeho poddaných zrovna nenadchlo, neboť jejich tradiční smysl pro individuální a kmenovou svobodu byl v zásadním rozporu s představou zbytečných plateb ústřední autoritě.

 

Poslední, největší a vlastně jedinou záhadou, k jejímuž rozluštění film nenabízí ani drobnou nápovědu, je existence jakési tajemné Amazonie, kterou olomoučtí cestovatelé objevili kdesi v neprobádaných zákoutích Skadarského jezera. Vodní plocha slouží místním obyvatelům po staletí k praní, lovu ryb a ukládání odpadků. Skrývá však jediné evropské hnízdiště pelikánů, hejna vzácných kormoránů, mnoho druhů volavek a dokonce několik divoce žijících hrochů. Nic z toho nám ale tvůrci dokumentu neukázali. Místo odhalování mysterií a tajemností předvádějí, jak se naučili kormidlovat loď na prostorné hladině jezera, což je asi tak stejně zábavné, jako jet autem po prázdné letištní ploše. Avšak právě na tomto místě se jistý nejmenovaný člen výpravy neprozřetelně podřekl slovy: „Já už se tak těším na tu Amazonii…“

Všichni ostatní dobrodružníci  sebou škubli leknutím, jako kdyby šlápli na kobru a zpražili Michala Václavka nepěkným pohledem za to, že málem vyzradil největší tajemství této balkánské výpravy.

 

*

S vydatnou dávkou nešetrné upřímnosti lze tvrdit, že film je směsicí dokumentárního, dobrodružného, komediálního a dramatického žánru s příchutí fantasy, která v divákovi vyvolává víc otázek, než kolik poskytuje odpovědí.

Herecké vedení jako by mířilo k větší topornosti, než s jakou se setkáváme u skutečných lidí, přičemž není jasné, zda viditelná prkennost náhodou nepatří do autorského záměru. Postavy hovoří až na občasný spisovný výraz jakýmsi pseudo-hanáckým dialektem, a to tím víc, čím jsou rozrušenější. Jejich schopnost dorozumět se zaostává jen lehoučce za schopností předpovídat budoucnost, jelikož se povětšinou skládá z verbálně asketických vět v angličtině. Nepomáhají ani zvýšené dávky alkoholu.

 

Přesto jde o sympaticky ambiciózní dílo, jež ukazuje Balkán, kde se toho od středověku mnoho nezměnilo, tak nějak z nadhledu. Někdy doslova z nadhledu. Letecké záběry ve velkých celcích, které jsou komponovány s fotografickou pečlivostí, nechávají prostor i pro místa, v nichž nic zvláštního není, a jsou pro obraz zcela zbytečná. Podtrhují určitou vyprázdněnost, strnulost a bezčasí této zapomenuté části Evropy. Obrazová koncepce dokumentu nám tak neustále připomíná, jak v dokumentech často rezignujeme na vizuální a stylistickou stránku snímku a jak je samotný obraz esencí jakéhokoliv vyprávění. Jinými slovy – forma pohltila obsah.

 

Tvůrci jsou očividně reprezentanty názoru, že filmů, kde se pořád něco samoúčelně děje, které jsou plné strojených zápletek, hloupých efektů a vyumělkovaných postav už bylo dost, a BALKAN TRIP je první příslib další nové, realistické vlny kinematografie, která bude zobrazovat život takový, jaký je, bez děje, zápletek, hrdinů i efektů. Jistě si snímek najde i řadu zastánců, kteří v jeho důsledné prostotě odhalí zobrazení absurdity dnešního světa.

Jeho návštěvu mohu doporučit slovy klasika: „Otíku, senzační film! Rumunskej! Máš lístek? To musíš vidět! Ještě že jsem ti ho koupil, tumáš, ať nezmeškáš. Je to trochu cestopisný a trochu erotický, no, já bych na to šel ještě jednou, ale nemůžu, musím se koukat na besedu o hovězím dobytku.“

 

 

---