Sčítanec cizího života

Přede mnou se nachází kulatý výklenek, v něm tavený křemičitý písek propouštějící mnou viditelné elementární částice — fotony. Skrze toto vskutku praobyčejné sklo rozprostírá se předemnou nekonečná hladina mořského oxidanu, pár to vodíků a kyslík. Pyšní se vlnovou délkou indigo a dešti dává svůj objem všanc. Déšť. Vypadá jako nelítostná salva kulek, přicházejíc z kdesi na nebi se nacházejících černošedých ponurých útvarů zformovaných z desublimované vody. 

„Hnus” zvednu se a vzdaluji se místnosti. Zatímco produkuji kinetickou energii vcházím do chodby. Její krása je vyjádřena prázdnou množinou veškerého úžasu, toť estetičnost tohoto kvádru. Není divu, že jsou námořníci takové násosky, pomyslím si. Jak putuji touto vyprahlou hnilobnou pustinou, vidím světlo. „Světlo na konci tunelu svítí nejjasněji, i když je to jen zářivka.” Po prohození této poznámky pro mou velikost a potenciálního posluchače, začnu měnit svou polohu v prostoru směrem ke světlu.

Otvírám dveře do místnosti tkané z houpacíh sítí, slouží ke spánku pijanů uprostřed místnosti, mezi sítěmi. Nestydatí ochlastové sedí na dřevěných židlích malých rozměrů kol elipsy stolu téže látky. Jak tak sedí okolo nepříliš vzrostlého stolu hrajíce v karty, utápíce se v neznámé pálence. Vcházím. Hned jak prostoupím rámem v prostoru upřou se na mne pohledy prapodivných stvoření. Topí svou lidskost v hazardu — nejhloupější z neřestí a alkoholu. Vizáž těchto individuí je srovnatelná s narezlým, sešlým rybářským harampádím v pravém dolním koutě na pravo ode mne. „Mlčky sledují chlapy hrát jen andělé, sedej.” Jsem vyzván. Andělé jsou na starý, odpovídám s úsměvem. „To z nás mají asi terno.” „Má zbožnost je na pováženou, nebudu nebčákům kazit podívanou.” Otáčím se k východu a okem zavadím o temnou siluetu v levém horním rohu. Nechci mrhat životem! Pospolu s účelem vyhnout se hlouposti prchám klidným krokem pryč. Vycházím, vzdaluje se cizosti vnějšku. Po zabouchnutí dveří putuji chodbou, dráhou někam vpřed.

Příď pohlcuje makromolekulární sloučeninu mého těla. Za sluchu něžného žblunknutí: Vyrazím za zvukem, z levé půli lodi. Skláním sebe přes okraj plechu a vidím ztroskotance s lahví alkoholu podél vraku. „Nemáš kolem sebe vody dost?” Aniž by se mi dostalo odpovědi, změní moře svou vlnovou délku. Silueta temna. Mořského oxidanu zasténání. Rudá bublanina namísto neznámého. Bota. Láska jej stáhla až na samé dno. Bude se schopen odrazit, až si na něj sáhne? Mohlo by mu s odrazem pomoct X atmosfér mořské výše. Však, ale. Když láska zapustí kořeny, již nepouští, jen vzrůstá, mimo bázeň sakrální. Během mých duševních monologů jsem se záhadně ocitl u kormidla a svázán těžkostí svých promočených hadrů zvažuji návrat do podpalubí. V harmonii větrného blizardu, poset tisícerem ran, desertuji.

Mšice však proletěla prázdným časem života. 

V smrti zapustila žití duté kořeny.