13. Slovensko střední Ameriky

13. Slovensko střední Ameriky

Kostarika, která dosahuje zhruba rozlohy Slovenska, se honosí největší biodiverzitou na celém světě. Na nepatrném (bratři Slováci prominou) území se nachází krátery sopek plné lávy, tropické pralesy plné zvěře, mlžné pralesy plné mlhy, rozlehlé pastviny plné dobytka, divoké řeky plné krokodýlů a mezi dvěma oceány plnými ryb se hrdě tyčí Gerlachovský štít Kostariky – hora Cerro Chirripó s 3820 metry nad mořem, ze které při dobré viditelnosti údajně dohlédnete na Pacifik i Atlantik. Dobrou viditelnost ovšem nepamatují ani nejstarší obyvatelé. A nejstarší zde znamená opravdu velmi, velmi staří. Stáří má v tomto kraji dlouhou tradici. Dožít se vysokého věku patří mezi místními tak nějak k dobrému vychování. Zvláště poloostrov Nicoya je dlouhověkostí světově proslulý.

Podle Dana Buettnera, amerického spisovatele a cestovatele, existuje několik míst na světě, vyznačujících se nebývale vysokým věkem obyvatel. Tropické ostrovy Okinawa v Japonsku, oblast Barbagia na Sardinii, Loma Linda v Kalifornii, ostrov Ikaria v Řecku a poloostrov Nicoya v Kostarice. Co svět světem stojí, lidé se stále marně honí za elixírem mládí, nebo se bezúspěšně snaží dosadit onu neznámou do rovnice dlouhověkosti. Obyvatelům Nicoyi se to hravě daří. Oni sami netuší proč, ale jsou v dlouhověkosti dlouhodobě úspěšní. O tom svědčí například fakt, že v mnoha vesnicích vůbec nemají hřbitov.

Nicoyané tak trošku připomínají onoho slovenského baču z televizní reklamy na oštiepok, který říká: „Tu na Liptove som ja doma, tu sa mi to najviac páči, lebo inde som aj tak nebol.“ Ani oni za celý svůj dlouhý, předlouhý život nevytáhli paty z domova, a přece jsou spokojení. Loudavý životní styl plný radosti, úsměvů, rodinných sešlostí a pozitivního náhledu na svět označují výrazem Pura Vida. Je to umění vstát ráno z postele a usmívat se, navzdory tomu že nejste majitelem zlatého dolu, nebo štíhlou modelkou z časopisu. A každý den je pro koho se smát:

„Buenos días, seňore! Dobrý den, pane!“ pozdravíte souseda.

„Buenos… Kam jdete, pane?“

„Nikam… A kam vy?“

„Já také nikam…,“ zaculí se soused.

„Tak to máme společnou cestu! Pura Vida.“ 

Doslovný překlad, tedy čistý, prostý život, zdaleka nevyjadřuje hloubku moudrosti, která za tímto prostým mottem stojí. A nejde jen o snahu odpočívat dřív, než se člověk unaví, takříkajíc do zásoby. Kostaričané, neboli „Ticos“, nejsou proslulí jen neunáhlenou pracovní horlivostí, ale především pohostinností a dobrosrdečností. Ochotně vám poradí, i když žádnou radu nepotřebujete a neúnavně se snaží, aby byl váš pobyt v Kostarice, když ne co nejpříjemnější, tak alespoň co nejzábavnější. Jejich vřelou povahu oceňují například bezradní motoristé, marně se snažící zorientovat v nejednoznačném systému pouličního značení. Ale o tom až příště.