Valdek

Valdek mě na internetu hledal celá léta, až mě našel. “Vítej, starej brachu!” napsal mi na jednom chatu a já dlouho hledal v paměti, kdo že to ten Valdek je, a nakonec jsem se vzdal a omluvil se, že si na něj opravdu nemohu vzpomenout. Na to mi odpověděl, že se mnou chodil na základku na Školní ulici, že je Valdek ze šestý bé, a že tohle se mu od tý doby, co si nechal narůst plnovous, stává často; prý na ulici ho ani staří známí nepoznávají. 

My si s babkou každý večer vyprávíme co kdo veselého zažil a co se po baráku povídá a tak, a toho večera jsem jí vyprávěl o Valdkovi ze šestý bé, co jsem ho kvůli jeho plnovousu na chatu nepoznal. Ta moje si ve svý květovaný noční košili a s natáčkama ve vlasech sedla na okraj postele, a jak jí to došlo, rozchechtala se a při tom na svý ortopedický matraci nadskakovala a já se bál, aby ji z toho neklepla pepka.

Tehdá mi ten spolužák ze třetí bé, co jsem ho na chatu podle jména nepoznal, odpustil a hned na dalším řádku se zeptal, jestli jsem ženatý a tak, a já na to, že ano, a že už počtvrtý, a on ze sebe vyrazil: “Wow!”, a chtěl vědět, kolik že jsem zplodil dětí, a já mu řekl, že to nevím přesně. Uznale se zasmál, a já poprosil o chvíli strpení, jako že na prstech to svý potomstvo počítám, a pak jsem mu napsal, že šestnáct. Tentokrát udělal pauzu on, a pak vykřikl: “Ty bejku!”, ale já mu napsal, že to byl žert, a on zase mlčel, protože správně usoudil, že tu záhadu sám vyjasním, a já se omluvil, že jsem špatně počítal, a on: “No proto!”, a že mu na tom hned něco nesouhlasilo. Opáčil jsem, že teda těch dětí mám méně, a sice jenom patnáct. Nad tím se už nepozastavil, protože tentokrát ten počet opravdu menší byl, i když to bylo jen o jedno škvrně, a soustrastně mi začal vypočítávat, kolik že to stojí práce, starostí, a hlavně peněz takovou rodinu uživit, a já mu přisvědčil, že má recht, že tohle si mohla dovolit jenom Marie Terezie, ta měla k ruce kojné a chůvy, a on zase, že kdo to byla ta Marie, co tolik rodila, a já v té chvíli uvěřil, že skutečně mluvím s Valdkem Kočičkou ze šestý bé, protože ten byl sice silnej v počtech, ale dějiny jeho národa ho moc nezajímaly. 

Přešel týden nebo dva a on se objevil na obrazovce u nás v obýváku. Konečně jsem ho uviděl v plné kráse: plnovous skutečně měl.  Tentokrát se neptal na nic. Hned se rozpovídal o sobě, tedy o svém prvním manželství, že jeho bejvalá sice krásně malovala, ale o něho a dcery se nestarala a za jeho těžce vydělané peníze jenom pořád cestovala. No, celou tu špínu, co předchází rozvodu, mi do pokoje vyklopil. A já asi nevypadal nadšeně, protože náhle změnil téma a rozpovídal se o své druhé ženě. Jenom jsem přikyvoval a obdivoval jeho výřečnost, a párkrát jsem ucuknul, to jak svým dlouhým ukazovákem dloubl do objektivu kamery a já se lekl, že mi oko vypíchne. Taky jsem mu to řekl, a on složil ruce do klína a s šibalským úsměvem mi sdělil, že to by nebylo tak zlý, že on by mi to vypíchnutý oko zase do očního důlku zasadil, vždyť je přece doktor. To trdlo, co trhalo mouchám nožičky a házelo holkám ropuchy za košili, je doktor! Chvíli mě nechal, ať to strávím, a pak se dal znovu do řeči, že se jako na stará kolena znovu oženil, tentokrát se svou kolegyní, co se specializovala na porody bohatých paniček. Vyprávěl to tak plynule, že mi bylo jasný, že tohleto už vyprávěl mnohokrát všem svejm kamarádům a známejm, ať už se nacházejí kdekoli na světě, a tušil jsem, co teď přijde: že začne o penězích, protože v tom předešlým manželství mu je stará všecky rozházela. 

“No, jak myslíš, kámo, kolik si ta moje nová vydělá?” Znovu píchl do obrazovky, přesně proti mému levému oku, a řekl: “Deset tisíc franků, švýcarských,” a já pochopil, proč vidím oknem za jeho zády zasněžené stráně a na obzoru nebetyčné štíty hor, ale nedal jsem se a řekl, že to zas tak moc není, že já mám taky tolik, ovšem za půl roku, a on znovu píchl do mého levého oka a řekl: “Ona to má ze jeden den, kámo!” a začal vyprávět, jak k ní ty paničky před porodem lítaj soukromým tryskáčem.

Pak vzal tablet do ruky a provedl mě po své vile. Všude nábytek, jaký v obchodech neuvidíte, očividně zhotovený na zakázku, a překrásné koberce odněkud, kde je svýma malýma ručičkama vážou děti, a záclony protkané snad zlatem. Přistoupil ke knihovně v rohu a lehounce do ní šťouchnul. Pod jeho dotykem se vnitřní část knihovny otočila kolem své osy a světlo ukrytých lamp prozářilo křišťálové skleničky a broušené lahve s obsahem hrajícím všemi barvami. Valdek na mne kouknul, co já jako na to, a v jeho očích jsem postřehl záblesk triumfu. 

Po celou tu dobu, co mě virtuálně vodil sem a tam, můj zrak přitahovaly jejich stěny. Čekal bych, že ti dva, se svým příjmem, by si mohli dovolit pověsit tam pár obrazů. Nebo třeba gobelín. Místo uměleckých děl tam však visely zbraně. Mnoho střelných zbraní. Všude, i v ložnici. Lovecké pušky, brokovnice, kulovnice, a byl tam i jeden muzeální kousek. Karabina z první světové, z pozůstalosti po Valdkově pradědečkovi.

Toho večera, když jsem se chystal jít spát, jsem se asi škaredil, protože žena chtěla vědět, na co myslím. A já jí pověděl, že si představuju, jak ti dva teď také uléhají ke spánku, jak ti zachránci lidských životů hledí na ten podivný artefakt na stěně naproti, jak se jim klíží víčka a oni pokojně, jako nevinné děti usínají, aby dalšího rána se sluníčkem v oknech vstali a věnovali se svému bohulibému povolání. S karabinou z první světové na stěně v ložnici.