Žena, moře a Mary - Medvídek VII.

Medvídek

(srpen 2005)

VII.

Při plavbě ze Špicberk věnovala narvalům hodně času. Věděla, že klem nezaútočí, na to má přerostlý zub příliš rád. Hlavní zbraní je hlava s tvrdou lebkou, kterou prorazí i deseticentimetrový led. Nacházela se těsně pod krou a o nárazu nepochybovala. Na úhybný manévr nebyl čas, proto se chytila špičky klu. Prudkost výpadu byla taková, že jí stočil tělo podél zubu a dlaně po povrchu sklouzly, až nohy narazily na kulovitou hlavu.

Kytovec zpanikařil. Na nejdůležitějším smyslovém orgánů viselo cosi neznámého, čeho se nezbavil ani máváním hlavou ze strany na stranu. Také o led to nešlo setřít. Vnímala narůstající zmatek se strachem. Podle zkušeností odhadla příští reakci. Další pokusy vzdal a vyrazil ke dnu. Pustila se klu v deseti metrech, odkud zamířila mezi stádo v kanále, aby obnovila zásobu vzduchu.

Při potyčce ubíhal čas rychle. Pohled na hodinky prozradil, že polovina z doby určené pro ponor minula a nemá jedinou fotku. Rychle se vrátila pod kru. Proplouvala kolem stáda, mačkajíc záběr za záběrem. Výsledek nebude valný a vyslechne spoustu poznámek, ale neměla jinou možnost. Naděje, že Čočka nic nezahlédl, nevyšla.

„Můžeš mi vysvětlit, cos prováděla?“ přivítal ji po vynoření. „Ještě pochopím, když obtěžuješ žraloky, ale narval je kytovec, mnohem inteligentnější. Víš, jaký trauma si mu způsobila?“

 „A to jsem se měla nechat rozmáznout o kru?“ odsekla. „Ten blbec zaútočil, když jsem uklidňovala vedoucí samici.“

Čočka další debatu vzdal. I když chlad zatím necítili, jeden na druhém vytřeli do sucha neoprén, oblékli bundy a vyrazili za kolegy. Krátce nato dorazilo i čelo stáda, na které čekal Zrzoun s Ichtylem.

„Máte něco?“ zajímalo Pumpičku.

„Asi deset minut použitelnýho materiálu,“ hlásil kameraman.

„Taky jsem něco namačkala, ale žádnej zázrak,“ doplnila informaci s prosebným pohledem na Čočku, aby mlčel o konfliktu se samcem.

„Aspoň něco, nejsem odvázanej z představy, že tu strávíme tři dny, jak má v plánu Ichtyl. Osm nad nulou je asi na tyhle oblasti docela teplo, ale moje kosti maj radši o dost víc,“ povzdechl si technik.

Do jezírka mezitím dorazil zbytek stáda. Po chvíli kroužení se začali ponořovat za potravou. Činnost působila organizovaným dojmem. Podle odhadu zůstávali pod ledem asi deset minut a do omezeného prostoru se vraceli k nadechnutí postupně.

„Myslela jsem si, že oproti ostatním kytovcům jsou úplně blbí, ale asi to nebude pravda,“ zavolala na kolegy, sledujíc počínání narvalů.

„Proč by měli bejt blbí?“ zajímalo Pumpičku.

„Protože v tom kanále způsobili karambol, když čelo stáda zastavilo. Jako by si neuměli říct, co maj dělat,“ vysvětlila, sedla si na kraj ledu a natáhla ruku ke klu, co se vynořil kousek od ní.

„Tak to ti možná vysvětlí Ichtyl, až se vrátí, ale sahat bys na ně neměla,“ varoval technik a usedl vedle Prcka, „shodí tě do vody.“

„To by neudělal,“ usoudila, „ale o koupel v takový ledárně nestojím. Ani nevíš, jak se mi stejská po ranním plavání.“

Po chvíli mlčení se Pumpička zeptal: „Prcku, bojíš se něčeho?“

Dala si s odpovědí na čas: „Bojím, že šéfovi se mnou dojde trpělivost, vyhodí mě a skončím někde v cukrárně. Budu radši spravovat žralokům zuby, než abych se vzdala potápění.“

„Proč jsi nešla studovat nějakej přírodopisnej obor? Máš dar porozumět zvířatům. Za dva a půl roku na Mary znáš víc než většina vystudovanejch mořskejch vědátorů.“

„Protože jsem blbá na učení. I na výučním vysvědčení mám jedničku z praxe a ze všeho ostatního trojky.“

„I trojka je dobrá. Není ti ještě dvaadvacet, měla bys to zkusit.“

„Co bys dělal ty, kdyby firma skončila?“ převedla hovor jinam.

„Uchytím se na každý lodi. Kromě spousty let praxe mám za sebou vojenský učiliště, obor strojírenství.“

„Cože?“ vykulila oči. „Tys byl u vojáků?“

„Pořád lepší než bejt pohřebákem.“

„Cóóó? Tys měl kopat hroby?“

„Táta měl pohřební službu, ale mě nebavilo mejt a oblíkat mrtvoly. Mnohem zajímavější to bylo u souseda, co opravoval motorky. Trávil jsem u něj každou volnou chvilku. Máma by mi dovolila vyučit se automechanikem, jenže s tátou nebyla řeč. Rád si přihnul a návraty z hospody končily fackama a výčitkama, že si nevážím rodiny. Navrch přidal jednu i mámě. Bylo mi sedmnáct, když mi došlo, jak moc těm mrtvejm závidím. Leželi si, nic je nebolelo ani netrápilo a já se o ně staral. Oni navštívili pohřební službu jednou, já musel každej den…“  

„Tobě z nich hráblo,“ skočila mu do řeči.

„Asi jo,“ kývl Pumpička, „ještě večír jsem si sbalil věci, rozloučil se s mámou, a prásknul do bot, než táta přišel z hospody. Po pár tejdnech potloukání od ničeho k ničemu došly peníze, co mi dala. Bylo to v Brestu, kde je vojenská škola. Kromě hladu jsem měl po krk toulavýho života. Vzali mě a po půl roce přeřadili k maríně.

Zprvu žádnej zázrak, hlavní zbraní bylo koště, kýbl a hadr. Po pár měsících se na mě usmálo štěstí. Při práci ve strojovně torpédoborce se mi nezdál klapot ventilů u jednoho válce. Nahlásil jsem to, ale strojník mávl rukou, co mu takový ucho bude vykládat o motorech? Tak jsem informoval nadřízenýho poddůstojníka. Změnilo to můj další život. Následovalo přeřazení do strojovny a po roce učiliště.“

„A jak ses dostal na Mary?“ zajímalo Prcka.

„To byla taky náhoda. Po vyučení a pěti letech služby, jsem byl volnej a marně hledal pořádnou práci. Dva roky na starejch kocábkách za špatný peníze. Vrchol byl, když nás v Jakartě sebrali celníci za pašování opia. Kapitán s prvním důstojníkem dostali dvacet let a zbytek propustili s razítkem Persona non grata v pase.

Vyhostěj tě, oberou o prachy a starej se, jak umíš. Jenže, jaká loď vezme na palubu vypovězence? Po dnech hladovýho potloukání přístavem, přistála Mary, z který vylezli dva francouzsky mluvící chlápci. Po chvíli prošení se smilovali, vzali mě do hospody a dost se vyptávali. Pak přišly panáky. Probudil jsem se v kajutě s kocovinou. Loď byla na širým moři na cestě k panamskýmu průplavu. Šéf mi vysvětlil, čím se živěj a nabídl práci strojníka.“

„A co rodiče, navštívil jsi je.“

„Našel jsem odvahu po skončení učiliště. Máma zemřela rok po mým útěku na zápal plic a tátu našli o měsíc pozdějc ležet mezi nebožtíkama. Upil se k smrti. Soused mi řek, že už neměl pro co žít. Pohřbili ho na obecní útraty…“

Pumpičkovi se uprostřed věty zlomil hlas. Pohlédla na něho a tvář šestatřicetiletého muže budila dojem, že mu náhle přibylo několik křížků. Výraz očí občas vídala u kolegů a někdy, když jí přemohl stesk po domově, zahlédla v zrcadle u sebe. Ještě netušila, že ho v budoucnu bude vídat časteji. Pohled vyděděnce, který opustil domov a upsal duši moři, pohled člověka bez budoucnosti.

- pokračování -