Žena, moře a Mary - Pobřeží koster III.

Pobřeží koster

(říjen 2005)

III.

Co kapitána trápilo mnohem víc než křižování po zemském glóbu, byl důvod zastávky u Pobřeží koster. Jejich práce bývala spojená s určitou mírou rizika. Tentokrát však přesahovalo rozumnou mez. Během vysvětlování úkolu, který je čeká, se tváře posádky zachmuřovaly stále víc a víc.

Písečné mělčiny lemující mořská pobřeží nejsou vystavena velkému příboji, a dno zůstává po dlouhou dobu relativně stabilní. U pláží oceánů je to jiné, ani klidná hladina není nikdy plochá. Když vlny opouští hlubší vodu, naberou na výšce a začnou se lámat. Zpěněný vrchol postupně prostoupí vlnou, kterou prosytí bublinami vzduchu.

Druhotným vlivem je působení na dno. V případě skalnatých teras se eroze projevuje v řádu desítek let. Jiná situace nastává, pokud ho tvoří silná masa písku, který vlny neustále přemísťují. Kde je jeden den hloubka dva metry, může být během krátké doby desetimetrový příkop nebo vody po kolena.

Takové oblasti se zdaleka vyhne každý rozumný kapitán. Velká loď v řídké vodě ztěžkne a sedne na dno. O zbytek se postará příboj. Voda vymílá zrnka písku kolem trupu tak dlouho, dokud nenarazí na pevný podklad. Z větších ční nad hladinu torza nástaveb, menší pohřbí celé. To ovšem neznamená, že zmizí navždy. Občas nastává obrácený jev a pod hladinou je možno zahlédnout desítky nebo stovky let ztracená plavidla. V takovém případě se příboj postará o rozmnožení sbírky lodního vybavení, popřípadě lidských ostatků, na přilehlé pláži. Tak to chodí i na Pobřeží koster, kde mělčina místy dosahuje půl kilometru od břehu a podle odhadů je vrstva písku mocná i několik desítek metrů.

Stejně jako na pevnině hledači pokladů žehlí pomocí detektorů kovů pláže nebo courají po lesích, mořské pláně mají podobné blázny. Jen postup je jiný. Tráví dny u počítačů, v archivech lodních společností, popřípadě studují trasy starých lodních cest. Pokud narazí na nějakou zajímavost, přichází ke slovu satelitní snímky. K průzkumu již nestačí klasická výstroj. K vybavení patří sonary mapující dno pod nánosy písku nebo bahna, roboti a výkonné sací bagry.

Jiné jsou i cíle. Zatímco před pár desítkami let se jednalo především o zlato, popřípadě další drahé kovy nebo kamínky, dnes je sortiment širší. Od lodních trezorů po obsah nákladových prostorů obchodních nebo kontejnerových lodí. Jedná se o vysoce specializovanou činnost, z které mizí amatéři, protože náhodné objevy jsou již vzácné. Mezi námořníky dostali nelichotivý název vykradači vraků.

Existují skupiny vykradačů, kteří se specializují na oblasti kolem pobřeží Afriky, kudy před otevřením Suezského kanálu vedly lodní trasy různých Východoindických společností. Bylo jich mnoho. Všechny měly silné loďstvo, které nepřepravovalo pouze koření, čaj nebo kávu. Často náklad doplňovalo zlato s drahým kamením.

Na Pobřeží koster se nachází i vraky z tohoto období, většinou však hluboko pohřbené v písku. Vykradači jsou velcí blázni, ale většinou nikoliv sebevrazi, proto se oblasti vyhýbají. Přesto se v druhé polovině srpna dva tisíce pět obrátila na úřady Luderitzu manželka kapitána, který vyplul do kritické oblasti. Podle záznamů v počítači byl cíl jasný. V místě zvaném Water Crossing, byl na satelitních snímcích zřetelně vidět vrak hodně staré lodi, který odkryla nedávná bouře. Šetřením bylo zjištěno, že vykradač zmizel ze satelitních snímků, a žádná z lodí proplouvajících v radarovém dosahu nezaznamenala kontakt.

Šéf vysvětloval podrobně kvůli Prckovi a Zrzounovi, kteří byli členy posádky teprve třetím rokem. Zbytek již měl s pobřežím zkušenosti.

„To tu nemaj svoje záchranáře?“ kroutil hlavou Zrzoun.

„To není kvůli vykradačům,“ ušklíbl se kapitán, „úřady je nemilujou a archeologové nenáviděj. Nás najalo britské National Maritime Museum. Chtěj podrobnou dokumentaci nebo něco, co může vrak identifikovat. Přitom se máme mrknout po pohřešovanejch.“

„Aby si muzejní vědátoři mohli v seznamu odškrtnout položku,“ mračil se Pumpička, „copak jsme pro takovou práci vybavený?“

Svůj názor přidal i Čočka, který do této chvíle mlčky zkoumal pár fotografií, co přišlo s mailem: „Podle obrázků to vypadá, že vrak se vyklubal ze dna v čáře příboje. Ve vodě bude spousta písku a v takovým prostředí kvalitní záběry neudělám.“

Během řeči podal obrázky Prckovi, která je bez zájmu prohlížela. Již chtěla fotky vrátit šéfovi, když se zarazila. Vypadalo to, že zkoumá každý detail. Několikrát zavrtěla hlavou a mírně pobledla.

„Na to kašli,“ mávl rukou šéf nad fotografovou námitkou, „z firmy tvrděj, že jim dalo hodně práce zakázku dostat, ale kecaj. Podle mýho Britové nesehnali nikoho jinýho, kdo by tam šel pod vodu a…“

Zarazil se uprostřed věty a vzal Prckovi z chvějící se ruky obrázek, který tak dlouho prohlížela. Nenašel nic, co by ji mohlo rozrušit.

„Prcku, co se ti na fotce nezdá?“

„Nic,“ odpověděla šeptem, ale hlas zněl divně.

„Nekecej, a vyklop to. Vypadáš, jako bys viděla ducha.“

„Viděla, jednou při noční službě,“ vypadlo z ní po chvíli. Odpověď doprovodila vyděšeným pohledem, vyskočila a utekla z jídelny.

„Prckovi hráblo,“ ozval se Zrzoun, „už na můstku vykládala, že se bojí mlhy, protože skrejvá zlý věci. Taky mě vyved z míry Plešoun, když jí dal za pravdu. Prej už viděl na moři hodně divný věci.“

„To jsme viděli všichni, ale málokdo se k tomu hlásí, aby nebyl za cvoka,“ zastal se Prcka kapitán, „časem poznáš, co s člověkem udělá šest hodin koukání do tmy. Jsi ochotnej odpřisáhnout existenci dinosaurů nebo velryb velkejch jak tanker. Vyhlásíš poplach, protože na rovníku uvidíš před přídí ledovec jak pětipatrovej barák. Pokud člověk, co pár let kroutil kormidelním kolem řekne, že to není pravda, lže. Pokud tvrdí, že viděla něco, jako je na fotce, věřím jí.“

- pokračování -