Žena, moře a Mary - Pobřeží koster VIII.

Pobřeží koster

(říjen 2005)

VIII.

„Prcku, uvážeš konečně ten provaz?“ vytrhl ji z přemítání Zrzoun.

„Už to bude, jen se mi lano zachytlo,“ stiskla tlačítko mikrofonu a vyhrkla první výmluvu, která ji napadla, i když bylo naprosto jasné, že se na písku nikde zadrhnout nemohlo.

„Prcku, nechceš vystřídat?“ ozval se z člunu Ichtyl.

„Zvládám to,“ odpověděla, ale do skutečnosti měl výrok daleko.

Zatímco Čočka fotil, zaznamenával Zrzoun vzdálenost a rozměry žeber. Až dorazí k přednímu vazu, musí ještě změřit délku kýlu a šířku vraku. Teprve potom se pustí do průzkumu dna před přídí.

Po celou dobu, kdy podle pokynů kolegů převazovala jistící lano, zůstávala mimo trup. Až na úrovni středního stěžně si dodala odvahu a pohlédla na pahýl trčící ze dna. K velké úlevě tam nebylo nic než kus dřeva obklopený pískem. Po chvilce váhání zvedla pohled po imaginární přímce, kudy probíhal stěžeň vnitřkem korábu.

„Snad to bude dobrý,“ zašeptala si s úlevou, ale divný pocit svírající žaludek nezmizel, „ale tam dole, pod pískem, něco je.“

Trvalo dvě hodiny, než se propracovali k měření rozměrů. Zrzoun chtěl, aby mu pomohla s pásmem, ale představa, že proplave celou délkou lodi, ji přikovala na místě. Nakonec se chopil pásma Čočka. Při návratu vyzvedl v člunu sondy a začala otravná činnost zapichování tenkých tyčí do písku před přídí. Jednalo se o stejný systém, jako při vyhledávání obětí pod lavinou, jen namáhavější.

Skončili deset metrů před předním vazem. Pouze ve dvou případech narazili na úlomek dřeva a následovalo hloubení kráteru, který neustále zasypával proud vody pískem.

„Vracíme se,“ zahlásil Zrzoun Ichtylovi, „další hledání nemá cenu.“

„Rozumím,“ potvrdil vědec, „ještě udělejte pár záběrů dna nad kýlem, aby bylo jasný, že tam kromě písku nic není.“

Čočka vyrazil splnit příkaz a Zrzoun zamířil k Prckovi, která se schoulila u předního vazu. Již měl prst na tlačítku mikrofonu, ale potom si to rozmyslel. Pouze natáhl ruku a otočil jí hlavu, aby viděl pod masku. Výraz svědčil o intenzivní mozkové činnosti. Rozhodil rukama, jako by chtěl zformulovat otázku Co se děje? Nejprve zavrtěla hlavou, ale potom přece jen zvedla ruku k mikrofonu.

„Něco tu je, ale hledali jsme na špatným místě,“ zašeptala tak tiše, že slovům téměř nebylo rozumět.

„Nerozumím, co by tu mělo bejt?“ vykulil oči.

„Tam,“ ukázala k pahýlu středního stěžně.

„Ty si tam něco viděla?“

„Ne, ale vím, že je tam něco zahrabaný,“ trvala na svém.

„Přestaň fantazírovat, jdem nahoru,“ ozval se od druhého konce vraku Čočka, který pochopitelně celý rozhovor slyšel také.

Jenomže nebyl sám, také Ichtyl na člunu naslouchal, když nemohl jejich činnost sledovat. O Prcka měl strach. Za roky na moři již zažil, co dokáže udělat s potápěčem rozhozená psychika. Nyní se rozhodl pro radikální řešení a nařídil potápěčům místo u stěžně prozkoumat. Pokud nic nenajdou, alespoň ji snad zbaví strachu.

Čočka se Zrzounem začali opět šťourat sondami v písku. Netrvalo dlouho a kameramanova tyč na něco narazila dvacet centimetrů pod povrchem. Po odstranění písku vykoukl rezavý plech, z něhož se vyklubala stará přilba. Špičatý korpus s kohoutem, krempa protažená do oblouku zakončená na koncích zdviženou špicí. Zrzoun ji ukázal Prckovi, sledující vše z bezpečné vzdálenosti za obšívkou vraku. Zavrtěla hlavou, ukázala na dno a naznačila hrabání.

Následoval meč, potom druhý, a nakonec hrudní pancíř brnění. Důkazy, které nemohly identifikovat potopený koráb, ale národnost posádky jistě. Mohli s průzkumem přestat, jenomže Zrzoun zahlédl další předmět, sotva se ho však dotkl, rozpustil se na blátivou břečku.

„Co to bylo?“ zajímalo Čočku, který každý nález vyfotil v okamžiku, kdy na něj v písku narazili a znovu po vyzvednutí.

„Asi hrudní kost,“ odhadl Zrzoun, „zkřehla v mořský vodě natolik, že se zbortila.“

„Co jste našli?“ ozval se Ichtyl z paluby člunu.

„Pozůstatky nějakýho vojáka,“ informoval kameraman.

„Na nic už nesahejte, jdu dolů,“ rozhodl vědec.

Ichtyl prohlédl nález a v první chvíli jím byl natolik zaujat, že zapomněl na kolegyni, choulící se v úkrytu mimo prostor vraku. Teprve po důkladné prohlídce mu došlo, komu za něj vděčí.

„Kde je Prcek?“ zavolal do mikrofonu a rozhlédl se po okolí.

„Tamhle,“ Zrzoun ukázal k boku vraku.

„Přestaň se schovávat a poplav sem,“ nařídil vědec.

„Máte taky tu bednu?“ zeptala se, ale úkryt neopustila.

„Jakou bednu?“ vyhrkl Čočka, vykulený z chování přítelkyně.

„No tu, co nesli.“

„Ichtyle, rozumíš tomu,“ obrátil se Zrzoun na vědce, „má rentgenový očí nebo ví něco, co my ne?“

Místo vysvětlení se však dočkal jen dalšího příkazu: „Hrabem dál!“

Během půl hodiny vydolovali několik sad historické zbroje, brnění a kosterní pozůstatky lidí, kteří ji nosili. Ichtyl práce zastavil a nařídil Pumpičkovi, aby doplul pro speciální vybavení. Prckovi nabídl, jestli se nechce s technikem vrátila na Mary, což ráda přijala.

Když dorazil vodotěsný kontejner, několik menších bedýnek a nástrojů pro zajišťování vzorků, jako první použili nádobu s vyšupovacím dnem. Zabořili ji kolem jedné z lebek, zasunuli dno a před uzavřením zasypali volný prostor pískem. Nález tak zůstane bezpečně uchován pro další zkoumání.

Po zajištění artefaktu pokračovali v odkrývání dna. Našli pár zlatých cetek, určených zřejmě k ozdobě, než se objevilo kováním pokryté dřevěné víko. V té chvíli nabralo hrabání na obrátkách. Poprvé jim proudění vody přineslo také užitek, když s sebou odnášelo písek.

„Co s tím budem dělat?“ zajímalo Zrzouna, když se z písku vyloupla půlmetrová truhla. „Pokud je plná zlata, tak se při zvednutí rozsype.“

„Otevřem to,“ navrhl Čočka.

„Ne,“ rozhodl Ichtyl, „na dvou místech truhlu podhrabem pro kurty. Pumpička nám pošle balon a uložíme ji do kontejneru. Pokud bude šéf souhlasit, podíváme se dovnitř až na Mary.“

- pokračování -