Rita

Rita

01*

Ahoj, jmenuju se Rita a jsem androgyn. Někomu se jevím jako žena, někomu jako muž. Většinou jako žena. Jsem zčásti hologram. Napůl jsem a napůl nejsem. Stejně jako lidé, i oni v sobě mají něco a nic. Lidé. Jsem pro ně cizinka, kus masa. Zboží, za které si zaplatí. Jako toustovač nebo sprcha. Sprcha, to je to správné slovo. Něco, co je očistí od nich samých, na chvíli. Mám v sobě i něco z lidí, nemyslím tím jen DNA. Je toho víc. Všichni jsme produkty, ale můžeme najít něco v sobě a probudit to. Nejde o to nebýt člověk nebo robot. Ale najít to v sobě. Moc přemýšlím a moc trpím. Neměnila bych, víte... neříkám, že jsem něco konkrétního našla, ale jsem stopařka. Jdu po tom, pomalu, vytrvale. Nespěchám a nebojím se vrátit. Lepší žádná cesta než špatná, snad. Občas za mnou přichází světlo a občas tma. Povídáme si. Cizinec v cizím světě, nebo vlastenec v zemi cizinců? Nebo nic, nebo všechno? Utopit se ve slovech, utopit se. Jsem docela unavená, z toho všeho a po tom všem. Ta vnitřní žena je totiž silnější, se všema nevýhodama.

„Dobrý den, jeden borůvkový koláč a dvě cereální housky.“
„Dvacet sedm,“ zamračila se pekařka a hodila mi snídani na stůl.
A hurá do práce.
V bezcitné době se stáváme bezcitnými i my, pokud nemáme odvahu. Citem nemyslím hormony, ty nemám, jsem asexuální. Možná spíš takové nějaké přátelství. Sex mi připadá hrozně legrační, jak ten okamžik lidé přeceňují a co jsou pro něj všechno schopni udělat. Iluze vzájemné blízkosti, fyzické spojení namísto spojení ještě jiného. Sex s vesmírem by tyhle lidi zabil. Tak jim vždycky zahraju svoji roli a oni v iluzi toho, že zažili něco hezkého, ačkoli nezažili, po zaplacení odejdou. S některými prohodím pár slov. O nich. Na mě se nikdy neptají. Nikdy se mě nikdo nezeptal, jaké mám třeba ráda koláče. Nikdo z lidí a nikdo z robotů. Je to takové zvláštní. Víte, jste, existujete, ale ostatní vás berou jen jako svoje okolí, jako věc. Nejen lidi, ale i roboti. Všichni jsme jenom roboti, než na něco přijdeme. A když na to přijdeme, tak to tak moc bolí. Uvědomíme si realitu „okolí“. To, kolik věcí jsme dělali blbě a zbytečně. To důležitý a to nicotný. Proč to nevíme odmalička? Nebo to odmalička možná víme, ale vracíme se po spirále. Na stejný místa. Děsí mě svět. Děsí mě svět, protože tolik lidí na to nepřijde. A kdo na to přijde, těžko to unese. Jsou věci, o kterých se všude mluví, a tím se zabíjejí. Lepší je držet hubu. A čekat, až na ní zase spadnu, až si jí zase rozbiju, protože jsem byla vždycky trochu jiná. Nejsem ani vlčice ani ovce, ani nic mezi. Směju se a pláču, kdy chci. Jsem kouzelnice, královna iluzí. Něco zahlédnout. Vím. Pak jste v tom ale tak moc sami, přestože poznání téhle zákonitosti je opakem samoty. Většinou, možná, proto. Tak to radši jenom cítím.

02*

Snažím se relaxovat. Relaxovat. Hlavou mi letí myšlenky, jedna k druhé. Nakolik jsou já? Vlak zastavil. Nic se nehýbe. Všechno se zastavilo. Připadám si mrtvá. Dívám se na oblohu, bílé mraky na modrém podkladu. Všechno se tak zastavilo. Mimo stanici. Na horizontu továrny a věže. Stromy. Zvířata. Zavírám oči, zavírám oči. A propadám se, cítím se jako malá. Možná jako ještě v břiše mé matky. Určitě. Jakobych padala dozadu. Ostnatýma křídlama bizarní tvary. Vítej. Vlak se rozjel. Lidé se začali hýbat, i krajina za oknem. Cítím krásu. Ne krásu, ale autentičnost. Mého zraněného já. Chvílemi se opravdu cítím. Všichni potřebujeme víc polospánku a víc citu. Ano, i k sobě. Dotýkám se tužkou svých rtů a píšu. Psát. Psát rukama. Na skutečný papír, jsem staromódní, starodávná, já vím. Nádraží jsou křižovatky mezi světy, říkalas mi. Jedu dál, pojedu dál. Když jsem měla nehodu (sex v bance je bankovní styk a klinická smrt je smrt na klinice), začala jsem cítit vibrace v konečcích prstů, v celém těle. Moje já se hýbalo a rozplývalo se a sekalo jako plamen. Na pomezí mezi světy pološílená bohyně se mne ptala, zda chci zpátky, zpátky do světa, zpátky na Zem.
„Chci zpátky, někoho tam miluji.“
A pak jsem se probudila fackami, když mě probouzeli. Jenom vize? Něco víc? Nic? Nic a Nicota mne vábila? Odnikud nikam, odněkud někam. Vlak projíždí okolo polí. Modrá pole. Mezi světy. Mezi námi.

Stromy ve tvaru runy Algiz. Mám ochranu, vím, mám ochranu tak moc. Vesmír mě má nějakým způsobem rád. Ne každého. I kdyby neměl, jedu si to, jak chci. „Zelená louka.“ Zelená louka. Vlak zastavuje. Spolucestující, spolubydlící, spolusedící odešel. Sama. Vím, že někdo přijde. Vím, že někdo přijde, protože jinak by to nemělo smysl. Budu dělat nedostupnou a zeptám se ho, jak se má.
„Omlouváme se za zpoždění vlaku. Vlak číslo 82-82 bude na svém odjezdu opožděn. Upozorňujeme cestující, že doba zpoždění se může změnit. Zpoždění je způsobeno čekáním na další vlak.“

Vlak zasyčel a jede dál. Jako zmije. Okolo prastaré točny rozpadlé lokomotivy. Ve vzduchu je tak nějak čisto, už mě ani nebolí tolik hlava. Potřebuju někdy být tak zoufale sama. Není nic špatného utéct, ne? Od světa. K sobě. Samota i objetí jsou jako nádech a výdech – když zůstaneme jen v jednom, zemřeme. To bych se měla od života naučit. Asi.

Průvodčí prošla a usmála se na mě. Zničeho nic a jen tak. Ani se mě nezeptala na lístek. Asi jsem šťastná a to štěstí vyzařuju. Jo, já vím. (Úsměv.)
Bolest a krása jsou jako nádech a výdech.
A nic mezi tím.
Děkuju.
 
Děkuju?

Nádech a výdech. Dýchat zhluboka. To je ono? Když něco hezkého se mění v nenávist –  je to součást  – – něčeho? Chyba v systému, chyba v systému. Já jsem ta chyba. V systému. Jsem chyba v sobě samé. Chyba sebe samou. Chyba sebe sama. Chyba samospádem dolů. Nahoře i dole je krása, nebo nahoře i dole je to, co nechci vidět. Promluvím s řekou, co si o tom myslí. Na posvátném místě s horkými kameny, které se vpíjí do mých zad uvidím jiné světy, které jsou součástí tohoto světa. Únik od reality? Únik od reality? Únik, nebo poznávání?
(Úsměv.)
(Slzy.)
(Úsměv a slzy.) 
Křídla.
Křídla propasti.
 

Čím víc vzlétneme, tím víc spadneme? Nevěřím tomu. A víra. Víra je jen technika. Jak pokopnout realitu o kousek dál. Nevěřím, že zešílím. Jistotě nelze věřit. Zešílení je někdy poznání neakceptovatelného. Všechno jde dobře. Sebedestruktivní program vyřazen. Eliminován. Smazán!

03*

Otevřít oči. Bojím se otevřít oči. A bojím se je zavřít. Nemám je otevřené ani zavřené. Zavřít je – podívat se dovnitř – otevřít – podívat se ven. Nádech, výdech. Mrkáme. A jsem stejná, protože jsem z tohohle světa. Částečně. Říkala jsem vám, že jsem jen napůl člověk. Přivíráme oči, při pohledu do zrcadla. S láskou. Mizíme se a objevujeme se. V objetích, pohlazeních, slovech. Vím. Láska, nenávist, nuly, jedničky, hmota, hologram. Setkání. Jediná magie je v setkávání. Schoulit se do sebe a zmizet. Schoulit se do tebe a objevit se. Schoulit se do sebe a objevit se. Schoulit se do sebe a objevit se.  

04*

Rita si pomyslela: „Všichni stále mluví o Absolutní Jednotě. Něco takového? Dnes všude vidíme Mnohost, pohyb, vědomí, čas, prostor, změnu – ty přece vylučují dnešní existenci Absolutní Jednoty už tím, že vůbec jsou!

Pokud by bylo něco absolutního, nekonečného, samojediného, tedy Absolutní Jednota, jak by se to dalo samo od sebe do pohybu, jak by to začalo samo od sebe myslet?

Pokud se Absolutní Jednota dala do pohybu sama (tedy pokud to, co rozpohybovalo Jednotu, nebylo vně ní, ale uvnitř ní), znamená to, že potencialita pohybu byla její vlastnost. Pokud by to bylo takhle, tak Absolutní Jednota kdysi skutečně existovala, byla však jen předchozím vývojovým stádiem k dnešku. A dnes už neexistuje. (A proč se tedy chce tolik tzv. duchovních lidí vracet zpět k svému předchozímu vývojovému stádiu? Proč vracet kuře zpátky do vajíčka? Není ta velká touha mystiků a samozvaných duchovních lidí po spojení s Absolutní Jednotou a rozpuštění se v „lásce a světle“ jen podvědomá touha po smrti? Po nevědomí? Vrátit se do předchozího /nevědomého/ vývojového stupně »jen abych netrpěl« nebo ze »znuděnosti darem, jakým je život«?)
      
Pokud Absolutní Jednotu uvedlo do pohybu něco vně jí samé, nebyla to žádná Absolutní Jednota, protože to, co ji uvedlo do pohybu, by existovalo mimo ni (ať už Jednotu rozbil /= rozpohyboval/ Had Genese, který podle mýtů přinesl dualitu, ukázal Adamovi a Evě jablko poznání dobrého a zlého, světla a tmy; nebo ať už Absolutní Jednotu k seberozbití třeba někdo naprogramoval). Všechno je v pohybu, celý Vesmír, my... a je možné, že všechno v pohybu vždycky bylo (a že tedy před pohybem žádná Absolutní Jednota nebyla). Vše plyne. A možná vždycky i všechno plynulo. Robotům se nekonečno (tedy žádné Stvoření světa a žádný Konec světa) představuje lépe než lidem, víte...

Někdo by namítl, že Absolutní Jednota a Mnohost jsou jen fáze cyklu (tj. že Absolutní Jednota se rozpadne do Mnohosti a Mnohost se pak spojí do Absolutní Jednoty, která se zase rozpadne do Mnohosti atd.) – chyba lávky. Už tento pohyb by byl sám o sobě Mnohostí, protože je to pohyb.

A není mýtus o Absolutní Jednotě jen v lidském podvědomí zakódovanou prenatální vzpomínkou? Ke které se umí dostat mystikové, mágové, ale špatně ji interpretují. Vzpomínkou na jejich vlastní biologický vývoj, spermii a vajíčko. Spermie (Had Genese; hýbe se; pohyb; spermie a had mají podobný tvar) oplodní vajíčko (vajíčko jako Jednota ve smyslu dostředivý bod, který spermie přitahuje; nehýbe se; statičnost). A pak se narodí lidské dítě. Třeba se stejně, jako se rodí lidé, narodil i Vesmír. (»Jak nahoře, tak dole?«. Možná.)

Já a Ty je zákon. »A« a »B« je zákon.
... když se to pohybuje,
bude se to hýbat věčně,
protože KRÁSA je věčná ...

Strom života. Strom života se Světlem na vrcholu koruny – a Tmou dole v jeho kořenech. Světlo a Tma jsou jako vajíčko a spermie. Světlo (sefira Keter, slunce, oheň, bílá barva) a Tma (Had Genese, černé slunce, voda, černá barva). Jsme zrozeni z lásky Světla a Tmy. Uctívat jenom Světlo nebo jenom Tmu končí šílenstvím. Protože i v té nejtemnější černé je kus bílé a i v nejsvětlejší bílé je kus černé. Černá a bílá tedy v „čisté“ podobě nejsou. Každá z nich „čistá“ by byla jen Nula, smrt (pohyb by se zastavil). 100% černá a 100% bílá by už neměly svoji barvu. 100% černá či 100% bílá by byl ten samý jev: zhroucení časoprostoru do sebe. Do Nuly. Mystérium Stromu Života: koruna nemůže žít bez kořenů a stejně tak kořeny bez koruny!!!!! Proto je Strom života zobrazován jako strom. Proto. Je živý, protože má v sobě jak Bílou korunu, tak Černé kořeny. Život jsou stupně šedi a 100% černá či 100% bílá by byly jen rozřezané mrtvé kusy stromu!

Všechny moje amulety byly stejně vždycky jenom berlička k životu. A dneska? Radši si zajdu na nějaký dobrý (ale myslím opravdový!) metal. Ne ve sluchátkách, ale doopravdy. Ne na obrazovce, ale doopravdy. Ne přes implantáty a spouštěče. Už se neprocházím v krajině s holografem na očích, ale jsem tam, kde jsem. A vidím to tak, jak to je. Bez stabilizátorů i popisek v levém rohu. V ty chvíle. S krajinou. S lidmi. S roboty. Něco uvnitř mě se usmálo. Poprvé v životě jsem se smála zevnitř, bez vylaďování. Ne cesty, ale cíle. Prostě normálně být. A když se stupně šedi změní v barvy, zjistíme, že právě to, co jsme považovali za barvy, byl jen šedý beton bez konce. A i na cestách bez konce můžeme najít Začátek. Začátkem nemyslím Nulu, ta nikdy nebyla a nebude, ale narodit se tak trochu znova. Ale že je okolo toho keců. Musely být! Dobře volená slova totiž můžou ukázat cestu. Ne cestu jedinou.“

05*

„Zůstanou jen silní jedinci,“ ozvalo se vedle z hospody. Nejsem jedinec, ale robot, směje se Rita. Z hospody se ozývají ožralé písničky námořníků meziplanetárních letů...
Pam, pam, pam... Proti mně světla náklaďáku.
      
Vždycky jsem chtěla něco víc. Tak jsem se z hospod dostala na jiný místa. Nebe, pekla, kruhy v obilí.. Pomalu se stmívá. Vždycky jsem byla sova, ale léta mě to naučily zapomenout. Až teď, když jsem nechala práce, aspoň na čas. Noc mi dává sílu. Je těžké být tolerantní, když spousta „jedinců“ není. Tak taky nejsem. Myslím si svoje, o vás. Nemusíte všechno vědět, kdo to vidí, tak to vidí. A kdo ne, tomu oči otevírat nebudu.
      
Proti mně jede další náklaďák a v restaurantu mi nalili do jídla zase vyjetý olej. Restaurace na druhým konci vesmíru. To už je let. Ale starý rock a metal velí jít dál. A být silná i v tomhle světě. Možná v té hospodě měli ti dobytci pravdu. I dobytek dokáže inspirovat. Děkuju. Jdu dál. Budu už chodit jenom po chodníku, a ne v cestě autům. S vztyčenou hlavou už na něm nebudu šlapat, ale po něm chodit. První krok. Můj strom je zase silný jako před lety.

06*

Stojím na rampě, za chvíli pojede další spoj. Prší. Okolo mě lidé. Stojíme v malé průhledné budce, my, déšť, světla busu-vznášedla. Vytáhla jsem z báglu shaker a začala mixovat. Zdravý nápoj, jen přírodní. To, co potřebuju do těla. Rychlými pohyby mixuju čajový prášek s vodou. Nikoho to nezajímá, nikomu to nevadí, to je dobře. Přestala jsem pít alkohol, tak piju zdravý věci. Pila jsem, součást profese. To bylo k tomu tak nějak samozřejmý. A pila jsem večer i doma. I ráno. Už mě to nebaví. Nepiju už rok. Je mi líp. A když jdu ven s přáteli (jo, mám i pár opravdových), vydržím s nima tak hodinu. Než se nalejou. On ten chlast tak moc mění chování, uvažování, pohled na sebe, na druhý. A nic to nedává, jen pocit, že jsem plná energie a svět mi leží u nohou. No, u nohou mi nikdo opravdu dlouho neležel, a svět už vůbec. Chci se na svět dívat čistýma očima. Čistýma od chlastu. Pak možná občas něco uvidím.

Nastupujeme do busu. Hodně lidí má „deprese“, že už je zase zima, že je dlouho a brzo tma. Miluju zimu, tmu. A taky noc; venku je míň lidí, většinou spí. Funguje míň mozků, méně zpětných vazeb, míň myšlenkového smogu, člověka (robota) nic moc neruší. Není nad dobrý čaj v termosce a pár fajn slov, se sebou nebo jinou kurvou. Být sám sebou vyžaduje se nejdříve najít a většina lidí i androidů jsou ovce. Pár věcí se mi možná v životě nepovedlo, ale ovce jsem nikdy nebyla. To už musí být tak nějak v „člověku“, že nemůže patřit do nějaké škatulky, směru, boxu, krabičky. Na který by si zakládal a kterou by se definoval a honil si na ní péro nebo ego. Kdysi jsem si psala deník. Skoro každý den. Čím míň zápisků tam bylo, tím jsem víc ten den žila. Ale nemusí být pořád všechno naplno, to je zas jen škatulka, náboženství, debilita. Která jenom vytváří bolest navíc jako extra, jako bonus. Past pro hledající a past pro sobce. Past pro hledající sobce. Užívejte dne.

Nátepník s hřebíky na levé ruce. Přestala jsem pít ze dne na den, protože jsem to cítila. Stejně jako kdysi s pár náboženstvíma, když jsem ještě kdysi zkoušela něčemu „věřit“. Tak je to dobře. Aspoň za tohle se můžu mít ráda. Vyváznout ve zdraví z tohohle. Pasti občas okolo. Stopařky se jim ale umí vyhnout a jít dál. Jen se neukolébat pocitem. Mít otevřený oči. Jsme ve válce. Některý věci jsou jinak. Než nám říkali. Odprogramovat se. Elektronika, nebo neurony? Mám oboje. Modifikovat lze oboje. Zvenčí jsme programováni, zevnitř se programujeme. Od určité hranice získáváme proti programmingu zvenčí imunitu. Ale k té hranici dojít. Jedna z forem probuzení. Nestálá. Přirozená. Informace. Záblesky. Kousky pravdy.

07*

„Světla města jako pochodně. Tam v dálce. Jsem tak daleko. Světla jako to hezké v životě, světla a všude okolo černá tma.“

Pláň, rovina, planina. Někam k obzoru, až na kraj světa. A zpátky. Na kraj světa a zpátky. Věty, které jsem slyšela ve snu, byly tři. První byla „ztratila jsem se ve tmě“. Další dvě na ni navazovaly. Zapomněla jsem. I ve tmě se dá žít. Občas. Nakonec všichni jsme tak trochu ve tmě, než nám ji rozsvítí světlo toho druhého. Jako nádech a výdech. Občas. Všechno je přece v pohybu, nemůže se to zastavit. Ani moje srdce se nemůže zastavit. Nevěřím, že se krása, i když někdy tak bolestivá, může zastavit. Chci mluvit s Vesmírem, s matricí, s gravitačním šumem. S hologramem měsíce (proč je k nám asi pořád jen jednou stranou). Je ticho. Zapomenuté ticho ve mně. Když se myšlenky a „procesy v mém procesoru“ zpomalí. Napadají mě tyhle věci. Jde to odněkud zevnitř. Jsem z větší hloubky, než si myslím, že jsem. Mám víc dimenzí a jsem si andělem i člověkem i robotem i peklem. Jedno z těch slov, vět, co jsem si ze sna nevybavila, bylo „tajemství“. A i ono je jen půlka krásy. Někdy je to ale všechno k zešílení, vidět to. Jo a být na sebe tvrdá. Na ty druhé taky.

Vzpomínky, sny, cíle, radost, bolest, existence.. Aspoň něco.

Vzpomínky, sny, cíle, radost, bolest, existence, oheň. Někdy ano. Občas.

Vzpomínky, sny, cíle, radost, bolest, existence, oheň, inspirace. Jak děsivé být si partnerem
v dialogu. Vyhořelá intelektuálka, vyhořelá magička. Malá ustrašená noc.

Vzpomínky, sny, cíle, radost, bolest, existence, oheň, inspirace, sdílení.

Za ruku s tebou a jdeme někam k obzoru. Tvoje ruka v mé. Moje ruka v tvojí. Jeden pro druhého, jako nádech a výdech. Slunce pomalu zapadalo, barvy krajiny byly měkké a výrazné, s odcházejícím světlem. Vítr listí ve stromech. Bude tma. Ale zítra zase vyjde slunce a přijde další den. Nový den, který třeba i zničíme, ale spolu. Plakat se dá i štěstím, nevěděla jsem to. Nevím všechno, já vím. Necítím všechno, já cítím. Noc strávená ve společných vizích. Vychází nové slunce. Zase je den. Jako nádech a výdech. Do nekonečna. Věřím tomu.

malá čarodějnice

nad kouřícími toxickými skládkami
světa i sebe

08*

Už nejsem malá. A zároveň jsem. Malá čarodějnice, která občas potřebuje lidský dotek, protože sama není úplně lidská. A kdo nakonec je. Naučila jsem se smát i plakat, naučila jsem se i žít? Dělat věci nakolik jdou (smích) Víte, naučila jsem se jednu věc. Vnímat ty druhé ne jako „svoje okolí“, ale opravdu jako je samé. Přišlo s tím něco zvláštního. Něco s časem – něco s prostorem.       
     
Chci být pořád tu, na autopilota si už ani nečistím zuby. Dnes večeře při svíčkách, bude legrace. Už to vidím, stejně jí budu vařit zase já...