Někdy se prostě jen čeká na déšť

    Nikdy mě nelákalo jezdit na koni. 
    Co se pamatuji, tak jsem jel jen jednou na poníku o Posvícení. 
    Dodnes si vybavuji ten pocit podobný kejvavé chůzi v pohřebním průvodu.
    Svěšené hlavy kráčejících zvířat a poděšené úsměvy dětí.
    I rodiče se usmívali nějak divně.
    Jakoby nám všem připadalo, že děláme něco, co by se dělat nemělo.
    A kolem ten děsnej kravál nekonečné smyčky s muzikou, co by si doma člověk nikdy nepustil.
    A samozřejmě vyvolávání o poslední jízdě od oběda do noci.
    Každého člověka natrapírujete při nějaké ničemnosti.     
        Kolikrát já už se jen rozhodl, že budu dobrý.

    Ve výtahu jsem potkal chlapa, co nesl šlehačkový dort.     
    Celý se pod jeho vahou nakláněl. 
    Byl to starý muž v brýlích a vypadalo to, že má narozeniny. 
    Usmívali jsme se na sebe přes tu šlehačku a do toho bzučela moucha. 
    Já bych si lízl, ale nedovolil jsem si to. 
    Moucha dosedla a klidně začala hodovat. 
    Muž měl plné ruce dortu a v tváři se mu objevila zlost. 
        Opět jeden z důkazů, že nejsme pánové tvorstva.             
        Maximálně se zvládneme vytahovat na malý psy. 

    Chtělo by to mít známýho ve spalovně.
        Zrovna to si myslel jeden můj soused, kterému zemřel otec. 
        Kamarád v pohřebním ústavu mu slíbil, že mu vše zařídí, aby to pak jen zaplatil. 
        A když tam za tři dny přišel, tak se ptal po tom svém známém, co mu měl vyřídit ty náležitosti. 
        „Jo vy myslíte Vaška, tak ten předevčírem umřel,“ řekl mu tam jeden zřízenec.
         Nejlépe je na tom chobotnice. 
        Vypustí inkoust a zmizí. 
        Možná to někdy dokáže i básník.

PS.
    Cokoliv řekneš může znít někomu hloupě.