Skaut - TD.

Školák Jaroslav Svoboda byl malý fotograf.

Tedy ve skutečnosti ještě nebyl, ale věřil, že již brzy bude.

Svůj první foťák totiž dostal teprve včera k narozeninám a byl to rázem jeho nejmilejší dárek, o kterém vždycky snil. Zázračný přístroj, který dokáže přenést obrázek až k němu do dětského pokojíka, do dosud prázdného alba. Byl připravený, že si jednou zařídí celou temnou komoru se vším všudy a fotografie si bude vyvolávat sám.

Jmenoval se Pionýr, ale okamžitě ho přejmenoval na Scout, podle jedné povídky od Ernesta Thompsona Setona, kterého moc rád četl. Název nejdřív vyslovoval stejným způsobem, jakým byl napsán, jelikož neznal anglickou výslovnost. Znělo to tudíž dost směšně, ale to mu nevadilo.

Až když mu to otec vysvětlil, stal se z něho skutečný Skaut.

-

Vyžádal si od rodičů pár korun a druhý den se vydal se Skautem na krku pro svůj první film. Pro něj to měla být sváteční premiéra. Tak moc byl nadšený.

Bydleli na samém kraji městečka. Musel projít po jedné straně ulice Okružní souběžně s kaštanovou alejí a hřbitovem na druhé straně. A dál měl pokračovat Hřbitovní směrem na most a za ním dál kolem hotelu Savoy, přímo do centra na náměstí Obránců míru.

Nespěchal. Občas se zastavil, přiložil k oku průzor aparátu a cvičmo mačkal spoušť. Mezi takhle sejmuté pohledničky patřilo například zajímavé auto Tatraplán, pes za plotem, nebo celé kaštanové stromořadí.

Zrovna u kaštanové aleje ho předběhlo malé děvčátko. V jedné ruce neslo kytičku růží.

Pohlédl na její tmavé vlasy s růžovou mašlí, na černou sváteční sukénku s talovinovou blůzkou, a zmáčkl spoušť.

Naprázdno.

„To by bylo, mít foťák v hlavě…,“ zasnil se. „Škoda ztraceného snímku.“

Díval se, kterak se mu postavička s červenými střevíčky vzdaluje.

„Bůhví kde se tu vzala v tuhle hodinu, a proč tak spěchá,“ řekl si a dál sledoval kmitající nožky.

Zpředu se stromořadím prodralo mezi mraky slunce a ulici zaplavila jeho zář.

Ve chvíli, kdy si malý fotograf, oslněn, sklonil kšilt plátěné čapky, projelo kolem auto.

Všiml si, že na konci aleje holčička odbočila na přechod, aniž by se rozhlédla. Chtěl vykřiknout a varovat ji, ale tolik se lekl, že to ze sebe nedostal.

Uslyšel brzdy a raději zavřel oči.

Když je otevřel, viděl ji, jak tam leží. Řidič auťáku nezastavil, naopak zrychlil a zmizel. Byl to tedy pěkný lump.

Zíral strnule na to místo.

Ale jen pár vteřin.

Hned nato se k ní rozeběhl. Bez rozmýšlení odhodil foťák a poklekl vedle ní. Nejspíš byla v bezvědomí. Otevřel jí ústa, zda nemá zapadlý jazyk. To naštěstí ne. Naslinil si dlaň a přiložil ji těsně před její rty, jestli ucítí alespoň náznak dechu. Vůbec nic. Opatrně jí zatřásl rameny. Zase nic. Štípl ji do tváře. Ani se nepohnula.

Začal ji zběsile stlačovat hrudník. Jedna dva tři... Nepamatoval si, jak to má přesně být. V určitých intervalech se několikrát nadechl a vdechl jí do plic vzduch. Slyšel někoho křičet, aby zavolali záchranku. Zastavil se provoz. Všude kolem přibývalo nohou, ale on, ponořen do své činnosti je nevnímal. Měl utkvělou představu, že teď nesmí zklamat, a že se musí snažit víc. Za každou cenu.

Znovu odpočítával a zas to opakoval. Jedna, dva, tři... dvacet. A opět vdechy.

Chlapcovo počínání se ale míjelo účinkem. Brzy cítil, že mu docházejí síly. Zoufale sbíral poslední zbytky energie, jenže čím dál víc ho pohlcovala beznaděj.

Přidaly se slzy zoufalství.

Skrápěly bledou tvářičku pod sebou.

Toho nedbal. Ještě jednou se zhluboka nadechl a vdechl. Dal do toho všechnu zbylou sílu.

Vtom otevřela oči.

Celý se rozzářil štěstím.

„No konečně,“ přemohl se a usmál se na ni přívětivě. „Dala sis na čas.“

„To bolí. Co se to se mnou stalo?“

„Jenom tě porazilo auto, ale přesto jsi měla štěstí.“ Utřel si oči a nos kapesníkem. „Poslouchej, co ti řeknu. Teď musíš klidně ležet a nesmíš se hýbat. Musíš to vydržet, dokud nepřijede pan doktor a neprohlídne tě. Rozumíš?“

Kývla sotva znatelně hlavou.

„Můžeš ale mluvit a můžeš se i smát,“ pokračoval. „Nesmíš ale brečet a spát! Hlavně nezavírej oči, prosím tě.“

Vychrlil to ze sebe, ani nevěděl jak, a tím ji uklidnil. Nepatrně se jí rozjasnila tvář.

„Zdálo se mi, že se koupu v moři,“ olízla si rty. „Přitom jsem u něj nikdy nebyla.“

„No jo no, trochu sprchlo. To nám ovšem nevadí. Hlavně nesmíš chodit sama přes silnici. Je to nebezpečné. Jsi ještě malá.“

„Už jsem velká, všichni mi to říkají. Mamka po obědě usnula, tak jsem se sebrala a šla za babičkou. Nedávno měla pohřeb.“

„Málem ses tam dostala, holka. Buď ráda, že jsi tady. Babička tam stejně není, je v nebíčku. Na hřbitov se chodí už jenom z úcty. A to nemusíš každý den. Kde bydlíte? Maminka tě bude hledat.“

„O uličku zpátky. Celý bílý dům hned na kraji.“

„Dobře, stavím se tam.“

Uslyšeli přijíždět záchranku.

„Tak já už musím. Uvidíš, že všechno dobře dopadne. Až budeš zdravá, tak mi to povíš sama, určitě se ještě někdy potkáme.“

Spěšně ji políbil na čelo.

-

Když vstával, trochu se před tou přemírou lidí zastyděl a mírně se zarděl. Oprášil si kalhoty a hledal foťák.

Nikde ho však neviděl.

„To on sám,“ ukázal na něj někdo prstem. „Jak se jmenuješ, chlapče?“

„Skaut,“ ozval se zatrpkle, „kde je můj Skaut..?“

*

Inspirace haiku Ztracený snímek.