Ve stínu posledních křížů

„Běda těm, kdož milují toliko těla, schrány smrtelné. O vše to připraví je smrt. Milujte duše a shledáte se s nimi.“

Victor Hugo

„To sluníčko pálí jako blázen,“ zaheká děda. Stoupáme do prudkého kopce, a tak se každou chvíli zastavuje. Vždycky na něj počkám, byť nic takového nepotřebuju.

„A jsme tady,“ děda otevírá rezavou branku, která zaskřípe jako starý podrážděný kocour.

Nejistě se rozhlédnu po plácku plném křížů, který je obehnán vysokými zdmi. Po černých či šedivých betonových kvádrech se zlatými nápisy, k nimž kdosi umístil fotografie, ručně psané vzkazy, hračky, srdíčka ze svíček. Natáhnu okuláry na maximum. Skener jede na plné obrátky, musím tomu přijít na kloub.

…prostor, který sloužil k uložení lidských ostatků, napovídá mi řídicí čip.

„Jsme na hřbitově? Říkalo se tomu tak?“

Děda přikyvuje. Zastavuje a cosi si mumlá. V ruce třímá kulatý puget růžových chryzantém. Mají sytě růžovou barvu, jejich vůni bohužel necítím.

Uvádím jezdící pásy do pohotovostního režimu.

„Proč máš květiny? To je nějaký zvyk?“

„Ano, je zvykem nosit květiny mrtvým.“

„Mrtvým? Cožpak mohou mít radost?“

„S tebou je to řehole,“ postěžuje si děda. „Přečti to.“

Ukazuje na jeden z náhrobků.

Vytahuju okuláry a čtu: „Jindřich Štyr, narozen dne 25. 4. 2130, zemřel dne 8. 12. 2198, budiž ti země lehká.“

„Leží tu člověk, muž. Už nežije, je po něm. Tomu rozumíš, ne?“

„Jasně, že ano. Jenom nechápu, proč má mít lehkou zem…“

„Přečti další.“

„Zde odpočívá Františka Soukalová, milovaná máma a manželka, narozena dne…“

Zarazí mě, že tu odpočívá něčí máma, protože moje rodiče hrob nemají. Dosud jsem žil v přesvědčení, že je to tak správně. Vypadá to, že mi děda přečetl myšlenky: „S nimi už se nesetkáš. Ani teď, ani po smrti.“

„Protože neumřu.“

„Protože z tebe vyrvali duši,“ zaběduje děda.

Duši? Tu v databázi nemám. Informace však ano. „Smrt přestala být přínosem, bylo nutné ji vymýtit,“ vysvětluju, „byl jsem přetvořen a moje rodiče vybrali k tomu, aby vytvořili novou kolonii na Abrasaxu, matce hvězd.“

„Žvásty z vládních příruček,“ odplivne si děda. „Než ti to udělali, býval jsi obyčejnej, veselej kluk. Víš, co provedli rodičům?“

„Vyslali je na Abrasax.“

„Kéž by, chlapče,“ rozpláče se děda. „Ve skutečnosti je pochytali a rozřezali na kousky jako krysy, Roberte.“

Opravdu jsem se jmenoval Robert?

„To je hloupá lež,“ ohradím se.

Jeho protizákonné jednání bylo zaznamenáno a předáno na příslušná místa, ozve se řídicí čip.

Děda chce něco říct, nakonec jen máchne rukama a pokračuje v cestě. Nechávám ho odejít. Nejradši bych zmizel, ale to bych neslyšel konec příběhu.

Děda poklekne u bílého náhrobku s křídly.

„Přečti prosím tenhle poslední.“

„Alžběta Průchová, láska mého života,“ čtu nahlas.

„Alžběta Průchová, láska mého života,“ zopakuje děda.

„Ty jsi ji znal?“

„Znal? Já ji MILOVAL.“

„Miloval?“

„Vím, že…,“ dědovi se zadrhne hlas, „vím, že to nemůžeš pochopit. A hrozně mě to mrzí.“

Pozoruju, jak pokládá růžové chryzantémy k mrtvé.

„Co se jí stalo?“

„Chytila ten nový mor. Sice už existovaly léky, ale bohužel nepatřila mezi vyvolené. Její žádost třikrát zamítli.“

„Co se stalo mojí babičce?“

„Umřela ještě dávno předtím, měla slabé srdce.“

„To byla ještě stará doba, ve které se umíralo…“

„Mě to ještě čeká.“

„Nemyslel jsem to tak.“

Děda mě obejme. „Vrať se do Polis. Ráno dorazí demoliční stroje a srovnají hřbitov se zemí, už zde nemá místo.“

„Ty zůstáváš?“

„Nemám se kam vrátit.“

„Měl bys…“

„Až sem přijedou, zničí pouze moje tělo.“

Rozrážím rezavou branku a vyjíždím ze hřbitova. Sjíždím z kopce, na dědu už nemyslím. V mé databázi se nenachází, byl vymazán. Jinak to nešlo, datová úložiště nemají neomezenou kapacitu.

Přede mnou se rozprostírá obří Polis se samohybnými plošinami, které se táhnou celým mraveništěm. Nastupuju na jednu z nich. Přistupují další přetvoření, až je z nás nekonečně dlouhá řada.

Čekáme, než se plošina uvede do pohybu a přenese nás na místo určení. Nezdá se, že by kdokoliv z nás tušil, kam směřujeme.

Není však důvod k panice, vše je tak, jak má být.