Žena, moře a Mary - Trosečník II.

Trosečník

(září 2006)

II.

Zápasíc s větrem a přívaly vodní tříště, kterou hnal vítr na pobřeží, dovlekla balík s výbavou mezi dva velké balvany, kde bude v bezpečí před běsnícími živly. Takových bouří zažila víc. Věděla, že má ještě několik minut, než přijdou první kapky deště, měnící se rychle v provazy vody. Ještě může zahlédnout, zda Zrzoun dorazil k lodi.

Po pár neúspěšných pokusech se jí podařilo vyšplhat na skalní výběžek, odkud měla výhled na moře. To již začaly dopadat obrovské kapky. Zprvu sebou cukla při každém zásahu vodním projektilem, ale po chvilce si zvykla. V houstnoucím šeru zahlédla člun zápasící s pětimetrovými vlnami asi sto metrů od břehu. Jen o kousek dál, v gejzírech vody zalévajících loď po můstek, probíjela se vlnami plnou rychlostí Mary. V ženě by se při tom pohledu krve nedořezal. Přiblížení k ostrovu v takovém počasí znamenalo pro loď i posádku obrovské riziko.

Potom výjev skryla voda padající z nebe. Zároveň utichl i vítr, který před sebou žene studená fronta. Ještě chvíli se marně snažila proniknout pohledem clonu deště. Potom učinila to, co dělají matky, manželky, dcery nebo přítelkyně námořníků a rybářů, zastižených na moři takovou nepohodou. Klesla na kolena a sepjala ruce.

„Teto,“ šeptala ke své ochránkyni, „vím, že máš se mnou hodně starostí, ale tentokrát tě prosím o pomoc pro někoho jiného. Prosím, zachraň je, nedopusť, aby se roztříštily o skály. Pomoz Zrzounovi, aby se bezpečně dostal na Mary. Prosím, moc prosím.“

Modlitba bylo to jediné, co mohla v tuto chvíli pro kolegy udělat. Za čtyři roky na moři prožila pár zlých okamžiků, ale teta Eva nikdy nezklamala. Pro někoho může být směšná víra v šestnáct let mrtvou matku nejstarší sestry, ale pro Prcka je skutečná. Věří, že se po vysypání popela do moře stala teta vílou, která ji ochraňuje.

Teď musí myslet na sebe. Sklouzla z výběžku a svlékla promáčené oblečení, lepící se na tělo. Z trička svázala uzlík, do něhož strčila šortky s kalhotkami. Potom přidala i boty, v takovém počasí nejsou k ničemu. Než vyrazila hledat přístřeší, zastavila u balíku s vybavením. Rozvázala provaz jen tolik, aby dovnitř prostrčila ruku a po chvilce vydolovala dva důležité předměty pro přežití. Mačetu a zapalovač.

S chudou vybavou zamířila k polorozpadlým domkům osady, kde snad najde suchý koutek. Doufala, že do večera déšť ustane, aby mohla rozdělat oheň a usušit oblečení. Cestou sebrala dva kokosové ořechy sražené větrem, které poskytnou nezbytný přísun kalorií, než se bude moct rozhlédnout po dalším zdroji potravin. Nepochybovala, že tu může ztvrdnout i několik dnů. Při příjezdu obepluli celý ostrov. Pobřeží vypadalo stejně, jen útesy byly různě vysoké. Dokud se moře opět neuklidní, nemohou ji vyzvednout. 

V osadě vybrala dvě stavby, které měly něco podobného střeše. V první byly obě místnosti prázdné a z prohnilých zbytků prkenné podlahy rašila vegetace. Vnitřek druhé vypadal lépe, i když na několika místech crčela střechou voda. Zůstalo však zařízení, včetně kuchyňského sporáku. Při troše štěstí se jí podaří rozdělat oheň hned.

Mačetou rozštípala skříň, která vypadala suchá. Kamna naládovala třískami a po chvíli vyskočily plamínky. Už bude dobře. Zbytky prken překryla okna, aby omezila proudění vlhkého vzduchu. Z téhož důvodu převrátila před dveře jídelní stůl, jehož deska překryla otvor. Nad sporák rozvěsila mokré oblečení s botami. Ani během práce nezapomínala přikládat. Nakonec se schoulila na rozvrzané židli vedle sálajících kamen.

Když se probudila, škvírami mezi prkny na oknech probleskovalo světlo. Také prudké bubnování deště ustalo. Odsunula stůl a vykoukla ze dveří. Stále jemně mžilo, ale obloha zesvětlala modrým pruhem na západě, kde opět vykukovalo slunko. Nejdéle za dvě hodiny zmizí v krátkém soumraku tropického pásma. Přesný čas zkontrolovat nemohla, protože hodinky zůstaly při vyhlášení poplachu na stole v kajutě. Již po probuzení poznala podle mohutného hukotu vln narážejících do pobřeží, že dnes nemá šanci ostrov opustit. Měla však obavu o kolegy. Rozeběhla se na břeh, zda někde neuvidí Mary. Přivítala ji pustá hladina s vlnami dosahujícími deset metrů. Jen vzdálenost mezi hřbety se prodloužila.

Zklamaně zamířila zkontrolovat, zda balík s výstrojí nedošel úhoně. Byl v pořádku. Doplnila výzbroj o nůž, který bude potřebovat pro dloubání dužiny z ořechů. Měla žízeň jak trám a hlad ještě větší. Při zpáteční cestě sebrala další ořechy, ale z myšlenek na jídlo ji vyvedla bezmocně se zmítající koule bláta. Pustila náklad, popadla nebohého tvora a vymáchala ho v louži. Vyklubal se z něho deseticentimetrový ptáček s hnědým zbarvením zad a křídel.

S nightingale rákosníkem se setkali hned při prvním vylodění. Překvapila je krotkost, s jakou usedali v jejich blízkosti nejen na vysoká stébla ozdobnice velké, ale i na vybavení. Čočkovi se jeden dokonce usadil na kameře a odmítal ji opustit.

(pozn. nightingale rákosník - rákosník slavíkový, endemický druh, vyskytující se jen na Severních Marianách; ozdobnice velká - pochází z východní Asie, dorůstá tří metrů a bývá vidět v zahradách mírného pásma jako ozdobná tráva, kde však nekvete; pevností stonků se blíží bambusu)

„Rákosníčku, co to vyvádíš?“ vyhrkla nechápajíc, jak se mohl obalit množstvím bláta. Natáhla ruku s otevřenou dlaní, aby odletěl. Skutečně to zkusil, ale padal k zemi jako kámen. Zachytila ptáčka těsně nad hladinou louže, v níž ho před chvílí vykoupala.

„Tohle nepůjde,“ usoudila a prohrábla mu peříčka, „myslela jsem, že máš pernatej ohoz promaštěnej, ale jsi mokrej až na kůži.“

Odnesla rákosníka do domu, kde bylo stále o několik stupňů tepleji, než venku a opatrně ho položila na stůl. Tentokrát se nepokusil odletět, ale začal si načechrávat peří.

„Tak je to správně,“ pochválila ho.

Hlasitým zakručením se připomněl žaludek. U dvou ořechů usekla špičku a vypila obsah. Potom skořápku rozbila, aby se dostala k výživné dužině. Během jídla si ptáčka nevšímala, ale když odložila na stůl poslední slupku, zjistila, že rákosník přestal čistit peří a ozobává zbytky.

„Máš asi hlad a já si tu klidně baštím. Počkej, ulovím ti pavoučka.“

Obešla místnost, kde bylo pavučin požehnaně. Při návratu svírala v ruce tři pavoučky, jejichž velikost mohla rákosníkovi vyhovovat. Natáhla paži před ptáčka, kde otevřela dlaň. Pavouci se dali na útěk, ale neměli šanci. Trojí rychlé mihnutí zobáčku a bylo po všem.

„Ty máš apetit,“ ocenila bleskové zprovození pavouků ze světa, „tak ti ještě nějakýho chytím, ale nezvykej si. To jen, než budeš fit.“

Dalších pět pavouků zmizelo neuvěřitelnou rychlostí v ptačím žaludku. Potom se rákosník uvelebil na okraji stolu, kde pokračoval v očistě péřového oděvu. Pokud si myslela, že po jídle odletí, byla na omylu. Co chvíli se přestal načechrávat a nejprve jedním, potom hned druhým očkem si ženu prohlížel, při čemž něco cvrlikal.

Podle pruhu rudého světla na podlaze u dveří usoudila, že slunce za chvilku zapadne. Byl nejvyšší čas připravit si nocleh a to ji ještě čekala spousta práce. Rozeběhla se ke břehu, kde z úkrytu mezi kameny vytáhla balík. Vše přestěhuje do bezpečí v provizorním obydlí. Ne, že by hrozilo rozkradení, na ostrově nežily opice ani lidé, ale po zkušenosti s bouří byla opatrná.

Obsah postupně dotahala na celtě k budově. S poslední várkou dorazila, když sluneční kotouč zmizel v moři. Do deseti minut bude tma. Nasekala dlouhé listy z palmy zlomené bouří, které rozprostřela na podlaze domu. Připravila tak přijatelně měkké lůžko. Sotva zavřela oči, aby strávila zabalená v celtě první noc na opuštěném ostrově, ucítila na temeni jemné tahání za vlasy, doprovázené tichým cvrlikáním. To se rákosníček ukládal v její husté hřívě ke spánku stejně, jako to činí v klasech ozdobnice.  

- pokračování -