Žena, moře a Mary - Trosečník III.

Trosečník

(září 2006)

III.

Na lodi vstávala brzo, ale po včerejším promočeném dnu si chtěla přispat. Chyba lávky, s prvními slunečními paprsky se domem rozeznělo hlasité trylkování. Zatímco včera rákosník jemně cvrlikal, ráno pochopila, proč dostal přízvisko slavíkový. Když otevřela oči, uviděla ptáčka sedět kousek před obličejem. Hlavičku měl zakloněnou a se zobáčkem namířeným ke stropu řval jako pominutý.

„Co blbneš?“ vyjela na něho. „Slušný ptáci nebuděj lidi ze spaní!“

Rákosník zmlkl a opět se na ni podíval nejprve jedním, potom druhým očkem. Že by se však měl vylekat, jako každý pořádný divoký pták a uletět, to ho ani nenapadlo. Budil dojem, jako by čekal, zda z ní vypadne ještě něco. Nevypadlo, tak po chvilce pokračoval v  produkci. Otočila se zády, a s celtou přetaženou přes hlavu, zkusila ještě usnout. Kupodivu zmlkl, ale za okamžik nahradilo zpěv šramocení nožiček po celtě na její hlavě, doprovázené občasným zobnutím do látky. S povzdechem další pokus o spánek vzdala.

„Tak hele, jestli tu ještě pár dní ztvrdnu, tohle nepůjde,“ vyhrožovala, když usedla ke stolu, na jehož druhém konci se usadil rákosníček, „buďto dostaneš rozum nebo nebudem kamarádi. Takovej budíček nepotřebuju. Myslím, že už si v úplným pořádku, tak co kdyby ses připojil ke svejm ptačím kamarádům venku.“

Neřekl na to nic. Usekla tedy špičku dalším dvěma  ořechům a vypila mléko. Potom ozubenou stranou nože odřezala ještě několik centimetrů. Ze zbytku vydloubala olejnatou dužinu. Skořápky použije k nachytání pitné vody. Jakmile se víc oteplí, začne slunce vysušovat zemi. Odpařující se vlhkost ulpí na listech malých palem, kde zkondenzuje a vytvoří v jejich středu tůňky.

Pokud včera snědla kokos s chutí, tak teď již moc nechutnal. To bude další úkol, najít zdroj potravy. Byla si jistá, že někde bude políčko, na kterém kdysi obyvatelé něco pěstovali. Po létech bez péče již zplanělo, ale na druhou stranou zdejší podnebí s úrodnou sopečnou půdou vegetaci přeje.

Během jídla poslouchala neutuchající hřmot příboje, zněl stejně hlasitě jako večer. Hladina oceánu není nikdy zcela plochá, ale při klidném počasí minulých dnů nepřesáhla výška vln metr a vzdálenost hřbetů byla skoro padesát. Pokud pobřeží není chráněno podmořským útesem nebo mělčinou, tak nedochází k jejich převalování. Proto ani nárazy na útesy nejsou nijak dramatické. Avšak bouře, jako byla ta včerejší, zvedne obrovské masy vody během pár hodin, ale uklidnění trvá dny.

Na hukot moře byla zvyklá a většinou ho nevnímala, ale nyní jí opět připomněl kolegy. Dostal se Zrzoun na palubu? Nepohltilo ho moře? Proti zuřícímu živlu je i jeho síla titěrnou. Neroztříštil se člun o bok lodi? A co Mary? Dokázali ji vyvést z vírů a proudů způsobených vracejícími se velkými vlnami od pobřežního útesu?

„Dost, tak nesmím přemejšlet,“ vykřikla, až rákosníček ozobávající  zbytky kokosu ze skořápek nadskočil a vyděšeně vypískl, „Plešoun je skvělej kormidelník, zvládnul to, a teta Eva určitě taky pomohla.“

Popotáhla a otřela slzy. Za pár let na moři nějaké zkušenosti nasbírala, aby si představila možnosti posádky. V podstatě byly dvě. Utéct do bezpečí na moře nebo na závětrnou stranu ostrova, kde vlny nedosahují takové výše. Logicky vypadala spíš druhá varianta. Tím měla vyřešenou i další náplň dne. Vyleze na vršek vulkánu, odkud bude výhled na oceán kolem celého ostrova.

„Hele mrňousi,“ oslovila ptáčka, ozobávajícího kokos, „ty ses dal na vegetariánství? Pokud vím, tak váš druh je hlavně pavoukožrout. Ode mě už žádnou obsluhu nečekej, protože pavouků je tu habaděj. To skončilo. Jasný? A teď se jdu ošplouchnout. Půjdeš taky?“

Rákosník přestal klovat do ořechu, ale odpovědi se opět nedočkala. Posunula tedy k němu pomalu ruku po desce stolu dlaní dolů. Ani se nehnul, jen na ni poulil očka.

„Tak co? Večer si ostejchavej nebyl, když sis mi ustlal ve vlasech.“ 

Na povzbuzeni ho jemně klepla konečkem ukazováku do bříška, za což si vysloužila odvetu v podobě klovnutí ostrým zobáčkem. Potom však výzvu pochopil. Vyskočil na prst, kde se zachytil drápky. Vzala vydlabané skořápky ořechů a zamířila k moři. Všimla si již včera, když stěhovala do domu zbytek výstroje, že kousek od břehu je ve skále prohlubeň, kterou déšť zaplnil vodou. Možná bude osolená tříští z mořské vody, ale k rannímu vykoupání stačí. Jen k čistění zubů si musí najít vhodnou travinu a louži kousek dál.

Hladina byla stejně pustá jako včera, a také vlny bušily do břehu s neztenčenou silou. Na návrat Mary je brzo. Rákosníček setrvával tvrdošíjně na jejím prstě i během koupání. Zkusila ruku trochu potopit, aby si namočil bříško, ale ani teď neuletěl.

Cestou zpět našla v listoví tolik vody, že naplnila obě skořápky a zbylo na několik loků. Potom usekla dva čerstvé palmové listy, do nichž nádoby s drahocennou tekutinou zabalila. Nožem u kořene jednoho stromu vyhloubila díru. Vložila do ní ořechy, přikryla dalšími listy a vrstvou hlíny. Tak udrží vodu čerstvou po celý den.

Původní osada se z části nacházela na mýtině, asi dvě stě metrů široké a zabíhající stejnou délkou do vnitrozemí. Větší část domů byla skryta v plantáži kokosových palem. Od doby, kdy je opustili poslední obyvatelé, zarostlo vše těžko proniknutelnou spletí travin. Pokud měla nalézt nějaké pole, muselo být na pasece, což sice pátrání zúžilo, ale stejně nebylo jednoduché.

Po půlhodině prosekávání cestiček třímetrovým porostem ozdobnice, narazila v horní části mýtiny na něco, co mohlo být kdysi políčkem. Asi na padesáti metrech čtverečních tu našla v hustém chumlu rostliny, které jí byly povědomé.

Nejprve mačetou vydolovala ze země pár titěrných mrkviček, které očistila trávou od hlíny a hned slupla. Potom ji upoutaly povědomé keříky. Znala je ještě z domova, i když listy měly trochu jiný tvar. Pustila se do práce a vydolovala poklad. Brambory! Nasládlý druh s vysokou odolností proti vlhkosti a tropickému podnebí, pěstovaný indiány v přímořských oblastech Ekvádoru. Hlízy byly jako vlašský ořech, ale v množství, že v případě potřeby vydrží na několik týdnů.

Pokračovala v průzkumu a v horní části políčka ji upoutal podivný útvar, zakrytý trávou. Opět přišla ke slovu mačeta. Po chvíli se prosekala ke konci polorozpadlého dřevěného koryta, přivádějícího kdysi odněkud z hory do osady sladkou vodu.

Slunko stálo již vysoko na obloze, když usoudila, že toho objevila dost a je čas vyrazit dál. Rákosníček se jí držel do chvíle, než začala dobývat ze země mrkev, potom zmizel do houštiny ozdobnice. Snad mu došlo, že žádný další přísun pavoučí potravy nedostane nebo ho zlákalo prostředí, v němž měl domov. Nejraději by hned vyrazila podél aquaduktu, ale zkušenost s tvrdou trávou ji přiměla k návratu. Ráno vyrazila bosa a nahá, a tělo teď měla pokryté spoustou škrábanců. Na další průzkum se musí patřičně vybavit.

O hodinu později by její vzhled jistě ocenila každá porota na přehlídce strašidel. Z celty uřízla pruh, který použila na výrobu ochranného oděvu. Uprostřed vypižlala díru pro hlavu, čímž vzniklo jakési pončo kryjící tělo až ke kotníkům. Po stranách, od podpaží do poloviny stehen, nadělala malé otvory, jimiž provlékla rozpletené prameny lana. Zbytek posloužil místo opasku. Zrovna pohodlný oděv to nebyl, ale účelu poslouží. Důležité bylo, že zbytek celty zůstal dost velký, aby se do něho v noci mohla celá zabalit.

Pro každý případ strčila do kapsy šortek zapalovač a za improvizovaný pásek nůž. Znovu prohrabala zbytky táborového vybavení, kde k velké radosti našla igelitový pytlík. Nabrala do něho vodu z louže, která ještě nestačila vyschnout. Ani nekápl. Pokud na svahu sopky opravdu narazí na pramen, vyřeší tím dopravu denní dávky, i když pro další uskladnění musí použít skořápky ořechů. Podle zkušenosti, kterou měla z pobytu v tropech, voda v igelitu rychle chytá nepříjemnou pachuť.

- pokračování -