Žena, moře a Mary - Palau I.

Palau

(duben 2007)

I.

Ostrovní Palauská republika leží v Pacifiku asi 800 km východně od Mindanao, druhého největšího ostrova Filipín a geograficky patří do Karolín. Největším městem je Koror, ale hlavním Ngerulmud na ostrově Babeldaob. Z 26 ostrovů je 11 obydlených, a mimo šesti chrání všechny v laguně bariérový útes.

Kolonizace Palau se datuje kolem roku 1000 př. n. l. nejspíše domorodci z Filipín a Indonésie. V matriarchální společnosti dědily majetek klanu ženy. Muži byli používáni k obstarávání potravy a plození dětí. Neměli právo mluvit ani do toho, kterou ženou budou pro rozmnožování použiti. Zřejmě ráj z pohledu dnešních feministek.

Pro Evropu objevil ostrovy Ruy López de Villalobos roku 1543 a byly zařazeny ke Španělské Východní Indii. Roku 1783 ztroskotal u Palau kapitán Henry Wilson s lodí Antelope. Po návratu do Londýna podnítil zájem Britů a k nevoli Španělů se ostrovy staly na 100 let hlavním britským obchodním partnerem. Svárů využili Němci, kteří několik ostrovů v roce 1885 obsadili. Vzniklý spor vyřešil šalamounsky papež Lev XIII. Potvrdil nárok Španělů na souostroví, ale s výhradou zachování obchodních koncesí Britů a Němců.

Po prohrané válce s Američany prodali Španělé roku 1899 Karolíny Němcům, kteří založili na Palau kokosové plantáže. V říjnu 1914 obsadili souostroví Japonci, což později zlegalizovala Versailleská mírová smlouva. Období japonské vlády přineslo velké změny. Byly založeny veřejné školy s povinnou výukou japonštiny, kmenové vlastnictví půdy nahrazeno soukromým a zavedeno tržní hospodářství. Správy se ujali koloniální byrokrati. Po rozsáhlých konfiskacích půdy byli dovezeni z Japonska a Koreje zemědělští dělníci.

Hlavní město Koror bylo přeměněno v moderní metropoli s kanalizační, vodovodní a elektrickou sítí. Dlážděné ulice, hotely s lázeňskými centry, banky, obchody s luxusním zbožím. Vše, čím bylo možno ukázat vyspělost japonské koloniální politiky.

Koncem druhé světové války dobyli ostrovy Američané, a roce 1947 bylo pod jejich správou zřízeno poručenské území Tichomořské ostrovy. Palau dostal statut samostatného distriktu. V roce 1981 byla vyhlášena autonomní Palauská republika, avšak ještě 13 let zůstala poručenským územím. Během přechodného období byli zavražděni dva prezidenti a jeden spáchal sebevraždu. Úmrtnost politiků měl na svědomí prezidentský systém vlády prosazený USA.

Největší vliv na současnou podobu Palau má Ir Dermont Keane. Při návštěvě v roce 1995 byl šokován desítkami plavidel, v jejichž lanoví se sušily žraločí ploutve. Rybáři žralokům pouze uřezali ploutve a znetvořená živá těla házeli zpět do moře.

Po několikaletém úsilí přesvědčil vládu o nesmyslnosti vybíjení žraloků. Spočítal, že státní kasu mohou plnit živé paryby víc než jejich mrzačení. Dostal zelenou a za podpory mezinárodních ekologických organizací rozjel osvětovou kampaň. Námaha se vyplatila a úředníci pochopili ekonomický význam ochrany moře. V roce 2001 bylo vyhlášen ochranné pásmo a roku 2009 první rezervace žraloků na světě. Ve výsostném ekonomickém pobřežním pásmu byl zakázán lov všech druhů paryb a v potápěčských lokalitách i rybolov. Během několika let se ostrovy pyšnily nejzdravější populací šedých útesových žraloků. K nim postupně přibylo i rostoucí množství mant.

Osvětu zaměřil také na rybáře, kteří měli z ochrany obavy, protože rostoucí počet žraloků pochopitelně redukoval ryby v sítích. Desítkám rybářů bylo nabídnuto přeškolení na novou živnost – průvodce potápěčů. Zároveň rozjel kampaň u cestovních kanceláří, a i ty vyšly vstříc. Nejprve opatrně, protože se jednalo o neprozkoumanou komoditu, ale již v roce 2011 katapultoval turistický ruch Palauskou ekonomiku mezi první padesátku zemí celého světa. Hotely praskaly ve švech a cestovky vypisovaly pořadníky.

Dermontu Keaneovi se podařil nejen hospodářský, ale hlavně ekologický zázrak. Cesta to byla složitá, ale máme-li věřit oficiálním údajům, nebyla od roku 2014 zaznamenána žádná loď lovící žraloky.

Vždy tomu tak však nebylo, do roku 2009 probíhal boj o oceán kolem Palau. Jediný člun pobřežní hlídky s několika rybářskými bárkami nemohly zabránit plenění moře. Především japonští rybáři dál prováděli nájezdy do palauských vod, aby dopřáli gurmánům oblíbenou polévku ze žraločích ploutví.

Přes podporu odborné veřejnosti a ekologických hnutí byly marné žádosti Keanea i úřadů o finanční dotace na nákup plavidel, schopných dostihnout pytlačící rybáře. Až koncem roku 2006 schválil UNEP (United Nations Environment Programme při OSN) grant na zmapování živočišných druhů na atolu kolem laguny Palau, aby vše dostalo oficiální punc. Na jeho základě slíbil i finanční pomoc.

Zájem firem zabývajících se průzkumem rychle vychladl, když zjistili podmínky a výši odměny. Malý zisk s nulovou ochranou před mnohdy agresívními rybáři. Na konci roku zůstala ve hře jedna ekologická organizace a francouzská firma. Pro ekology mluvila cena, pro Frantíky profesionalita a léta práce pro světové vědecké ústavy.

„Můžete mi vysvětlit, jak jste na takovej kšeft mohli kejvnout?“ mračil se Plešoun na šéfa s Ichtylem, kteří se v červenci minulého roku podíleli na přípravě zakázek.

Vědec zavrtěl hlavou: „V červenci o Palau nikdo nevěděl.“

„Říkám to léta,“ doplnil ho kapitán, „dokud nebude ve firmě člověk, kterej má o naší práci představu, tak se těmhle rychlovkám nevyhnem. Moc práce, málo peněz a naštvaný japonský a filipínský rybáři. Při ukecanosti, která na moři vládne, už všichni věděj, proč tam budem.“

„Dostanem od místních ochranu?“ zajímalo Pumpičku.

„Určitě,“ ušklíbl se šéf, „maj jednu policajtskou kocábku s kulometem na celej atol.“

„Tak vyklop, co nás čeká,“ vybídl ho Zrzoun a ukázal na mapu.

„Zmapovat populaci žraloků kolem útesu. Sto padesát kilometrů od jihu na sever po vnější straně a přibližně stejně na vnitřní.“

„Za měsíc,“ vzdychl Čočka, „někomu hráblo. O jaký žraloky jde?“

„Hlavně šedý útesový,“ dodal informaci Ichtyl a pohlédl na nejmladšího člena posádky, „jejich populace je nejvíc ohrožená.“

Zvedla hlavu od notebooku, kde hledala informace o Palau a prohlásila s rozhodností čtyřiadvaceti let: „Musíme to udělat. Útesáci mě hodně naučili, dlužím jim to.“

„Prcku, můžou na nás střílet,“ zkusil zkrotit její nadšení Pumpička.

„Ať to zkusej, osobně ty jejich kocábky pošlu ke dnu. Dobytek jeden, takhle je mrzačit,“ otočila ke kolegům počítač s obrázkem několika žraloků bez ploutví a výraz obličeje nemohl nikoho nechat na pochybách, že výhrůžku myslí vážně.

Zmínky o rybářích se chytil Zrzoun: „Ví se, jaký lodě maj?“

„Většinou bárky, ale v poslední době se podle hlášení palauských úřadů objevujou i větší lodě s mrazírenským vybavením.“

„To vážně žádný nechytěj?“ vrtěl hlavou Čočka.

„Dřív se to občas povedlo, ale rybáři změnili taktiku. Zůstávaj v přilehlý zóně a na lov posílaj rychlý čluny. Teď konec keců. Večer zvedáme kotvy a třetího ráno budem na místě. Ichtyl připraví průzkum a rozpis služeb. Klasický směny tři hodiny dopoledne, tři po siestě, pauzírovat bude jeden potápěč každej čtvrtej den. Pumpička znovu prověří výstroj, prostoje si dovolit nemůžem. Začnem od severu. Do Ngerulmudu zajedu sám ohlásit nástup a zjistit novinky. Taky budu zaskakovat za pauzírujícího potápěče na střídačku s Pumpičkou.“

Šéf rozpustil posádku, jen kolegyni ještě zadržel: „Prcku, připrav jednoduchej jídelníček, kterej vám s Čočkou nezabere moc času. Nákupy obstará Plešoun nebo Pumpička. Dýlka směn platí i pro tebe a žádný sólový akce. Jestli to dostatečně chápeš, dej si odchod.“

Kývla, ale výraz měl do souhlasu hodně daleko.

- pokračování -