a pak už to možná voba konečně pochopí

a pak už to možná voba konečně pochopí

seděla ve svý posteli už zase v měkký teplý posteli kde samota tak strašně pálila další vosamělá noc daleko vod všeho co kdysi tak moc chtěla zvonivý vysmívání vosudu se zdálo bejt jí v patách a ty krásný bezměsíčný noci v náruči utajenejch vzdechů byly tak vzdálený vzdálený všemu co bylo teď a tady tý tklivý podzimní náladě což je zvláštní protože se vlastně schylovalo k létu a všechny ty přísliby nějakýho úniku vod těch nenaplněnejch pomyšlení všechny ty spíš útěky než úniky už přejížděly hladkou dlaní po klice už zase nevěděla vůbec nic a zrovna nebyl nikdo nablízku jen ten hloubavej smutek se zavrtával hloub a hloub do tepla její peřiny v tý hebký snový posteli kde tolik vyšumělejch pravd uteklo mezi prstama v tý katedrále její samoty kam ho už tolikrát chtěla ponořit a stejně nikdy nevěděla jestli je to to jediný správný už zase tady byla ta kategorie správna absolutně vysněná protože nic správnýho neexistuje to je to jediný moudro a teď když byl tak strašně daleko a vona sama byla tak strašně daleko zas ji dostihla ta zející rána krvavá rána kterou jí prokousla šklebící se minulost a zdálo se nesmyslný že zrovna dneska se stalo přesně to co k ní už tak dlouho chodilo potají ve snech zakódovaný snad ve všem a zrovna nesmyslně dneska už zase pocítila přítomnost tý krvavý rány dneska když už si asi myslela že je to pohřbený myslela že i když von je tak daleko a ani nevěděla kde že je stejně pořád v ní a tak to vopravdu bylo vopravdu jen dneska se na povrch vynořila ta bolavá přítomnost někoho dalšího toho temnýho stínu z její minulosti tak pečlivě a křečovitě skrývanýho voba vo něm věděli a ani jeden si ho nechtěl připustit tím míň vona sama ten stín byl přesně to před čím měla utýct a taky že uteče jenže dneska se přihlásil i když to nejmíň čekala a tak tady sedí v tý svý posteli a chtěla možná všechno promyslet zase to její  promejšlení něčeho co vlastně vůbec neexistuje jenže co kdyby to přece nikdy nevíš a teď už vážně nechtěla nic riskovat to všechno kolem tý krvavý rány to všechno jí vzalo odvahu a tak už to nechtěla vrátit a stejně věděla že už patří někam úplně jinam no je to jasný s krvavym šrámem ve tváři člověk prostě nemůže zůstat stejnej a ten někdo z tý její minulosti to určitě věděl a proto ji tak zaskočila ta dnešní vozvěna tak zvláštní sto povědomejch hlasů jí našeptávalo ať zůstane nedotknutelná jenže copak je poslechla byla to spousta hořkosti a ještě větší spousta hořkosti měla přijít ten někdo z tý minulosti chtěl znovu vidět tu její zjizvenou tvář a v tu chvíli kdy to zjistila se ta tvář zkřivila v to nejneuvěřitelnější zosobnění voživený bolesti a vona to tak nechtěla nechat jenže co mohla dělat i když věděla že je to pohřbený bylo to zase jen nalhávání stejně jako si neustále nalhávala že neroztála v jeho náruči že všechny ty letmý nežnosti a ta jeho spousta hloubavejch pomyšlení jak jí řek že to všechno má jít mimo ni a přitom věděla že je to předem rozhodnutý že se v ní prostě jednou ráno probudí a věděla že do třetice  už mu neuteče von je ten jedinej kdo může bejt jejim bratrem ten jedinej spřízněnej vlčí krví a tak je jen votázka času kdy se jejich duše toulavejch zvířat společně ztratěj v měsíčnim šeru a nakonec je to přesně tak jak jí tehdy řek že se jen budou mít dál tiše rádi a pak umřou a pak už to možná voba konečně pochopí