Písmák ??
olomouc upolykána
ksmrti umlžením
stromy rozpřaženy
lačny podsvětelných vjemů
z podbělu
lýtka bělostná
žanynka
vyprala potoku
splétané na dožínky
hnědozelená
když do tmavomodra
psávat toužila přese stromy
někdo přišel a přebrodil její ruce
noc pod otisky
sonáta horizontálního života
jak usnout
když chodby navazují jedna na druhou
když hlas tvůj pozná kdo nás nesvine
vnitřní stranou víček nejde zpívat do oblosti
3/IX
trhám si vlasy
a cpu je do povlaků
proč teď dýchat
když moje sestra
obratníky
vpátým patře vedlejšího paneláku
právě zhaslo světlo vložnici
a mě – poprvé takhle jasně –
napadla ta hříšná myšlenka
křivka hypsografická
má beatrice
sprsty od hlíny
očima stařečků a stařenek
se západem slunce
contradictio in adiecto
cestou rozpitou
a dál
a blíž
můžeš mě tisknout
sběratel lidí
sběratel lidí
bubliny na asfaltu ztěžka oddychují a všechno, co nos dokáže vtenhle den zachytit se mísí a prolíná. nic není do zřetelna a barvy se zaoblují, nabité a zamířené na rohovku. konečky prstů sviští atmosférou synchronně spohyby nohou. sviští, svištííí sviš sviš—ššš—tíí.
utopte dylana thomase
a pak
když už je jasný
že zázraky nikdy nepřestanou
zašeptáš mi do ucha
když je ženská sama
když je ženská sama
možná
se všecko zastaví
praskliny
denise levertov - a woman alone
denise levertov žena osamotě
Když si není jistá
skterým ze svých dvou milenců cítila
ten nebo onen okamžik slasti, něčeho ohnivého
ujídání
zdálo se mi o válce a flekách na mým prostěradle
vzduchem se valily úšklebky
zavinutý do kouřovýho závoje
ve vedlejším pokoji někdo zakašlal
vdechy
pátek prosakuje zdma
město nacucaný sluncem
paprsky olizujou kanály vpostranních uličkách
kde krásní tmavoocí
labyrinty, labyrinty
pampeliškový chmýří
ve vlasech neskryješ
vypustí satelity kořínků
do pravý hemisféry
třešně rozlitý...
rozněžnělý májový třešně
volaj po samotěa my dvě
zase jen bruslíme po jarní trávědoufajíc
že spadne pár bílejch kvítkůpár bílejch kvítků
terr I.Bl.
básník - pevnina
zlatě usíná
chomáčky smutnobílých zubů
zakusují se do osudu
tea-house haiku
sitting on a pillow
in the corner of a tea-house
the stars keep falling
v 00.35
v 00. 35 zavál noční vánek do fontány
na Trafalgar Square holubí pírko
v 00. 35 se kocour na schodech
k Notre Dame líně protáhl ze spánku
na kost
odpolední sezení
na studeným břehu březnový řeky
stromy se klepou zimou
pořád ještě holý
Diskuze klubu: Klub osahávačů knížek
Ne, žádný manifesty psát nebudu - vlastně to ani nebude klasickej klub. Prostě mě jen zajímá, jaká knížka koho v poslední době zaujala - ať už z ošahávacího hlediska ( takže krásnej obal apod. ) nebo z hlediska obsahovýho. Doufám, že by se z toho mohla vyvinout docela zajímavá diskuze o literatuře.
Klub osahávačů knížek
Osahávači a osahávačky knížek, nastalo zrození nové éry. :-)
Přidejte se k diskuzi o literatuře mezi osahávači i neosahávači - o literatuře z hlediska čtenářského. Podělte seo dojmy z knížek - ať už z jejich obalu nebo z jejich obsahu - a pomozte rozběhnout určitě zajímavou čtenářskou diskuzi.
Přeju krásný den všem :-)
Sysa
tři schody
pozdní říjnovej večer
v jedný čínský restauraci
všechno červenavý a usměvavej šatnář
osamělej
southern haiku
dreaming the southern dream
moulding magnolias
falling through my mind
hm
zvláštní, bráško
je tolik věcí který jsem Ti nikdy neřekla
a stejně mám pocit jako bys to všecko stejně věděl
tolik kňouravejch pocitů
mollový ticho
zase se cejtila jak malá holka
co poztrácela všechny svý bratry
zachumlaná do mrazivýho rána
venčícího smečku andělů
dot
NOT ENOUGH BRAVE TO FINISH THIS POEM
NOT ENOUGH SELF-CONFIDENT TO CUT THE ROPE
NOT ENOUGH MYSELF TO LIGHT THE FIRE
IN THE MIDDLE OF THE ROAD
lines composed on a threshold of a dark-white night
drunk dream sleeping in my arms
at three o´clock in the morning
my own tears flow somewhere half-way to heaven
nothing gained
back home
going back home
with an American in my belly
leaving all the wheat fields of Kansas
behind me
vysoko
zvláštní jak často se přistihla
napůl spící
na šedivým balkóně
vysoko nad spícím sídlištěm
krásných devatenáct
dvě uvzdychaný noci
stím jediným komu ještě zbývalo ublížit
slzy vočích toho velikýho dítěte
bezbřehej smutek skoro za úsvitu
a tak to bude bude jednou zase
bolístky se zdály zarůstat a smutný oči ještě neřekly ty starý pravdy tehdy vnoci tam kdesi pod peřinou tak dávno a tak spolu a teď vjinou noc zas vedle sebe pod skleněnou střechou kterou postavil znovu cítit jeho teplo a ani nedýchat tak křehký tak moc slzy v očích slzy vjejích očích který tam už vůbec neměly bejt protože tohle mělo bejt už dávno promlčený jenže to bylo jen zbožný přání jako vždycky a tahle noc návratů na místa činu tahle noc která kní přišla ve snu už den předtím byla potvrzením jejího neustálýho sebetrýznění věděla totiž že tohle bude fakt bolet bolet jako čert a tak když tam ležela vjeho hebký náruči skoro pod hvězdama ležel vedle ní ten pocit sebeuspokojení zdaru vědět všechno dopředu protože tohle bylo vtom včerejším snu to si řekla jeden výjimečnej pocit uspokojení zvědění věcí dopředu jinak to strašně bolí protože nemůžeš nic dělat a tak jen čekáš víc nejde chtěla vědět jaký myšlenky mu dřímou vhlavě vtý hlavě která byla jádrem všeho co tak milovala a on tak málo chápal tu znepokojivou hloubku jejího splynutí sním ona už nemohla dál normálně existovat bez jeho něhy stala se velkym stromem rostla sama pro sebe a uhýbala ranám a hlavně hodně říkala mám tě ráda těm jedinejm a vtom byla její velká síla nalezení kořenů vtom byl její strom a veškerý pokusy vrátit se do svýho starýho těla byly předem odsouzený završení procesu stárnutí její krásný duše nevratná změna mlčící bytůstky skrvavou jizvou ve tváři byli si znovu tak blízko oba věděli že se vlastně nikdy nerozloučili oba tak nějak pořád cítili že se už dávno stali jednou bytostí pravda trochu rozkolísanou ale jen ona věděla že se to časem ustálí oba budou už zas usínat vtom jejím obrovskym srdci jako by tam spolu nebyli už teď a tak se ty její uplakaný oči vpily do jeho pohledu a všechno to překrásný něžný měkkoučko naposled vytrysklo zjejich společnýho srdce tak velkýho kocourku kocourku řekla a on jí neslyšel a pak už zase začal hořet ten oheň jeho strachu strachu zní a strachu ztoho všeho kolem možná moc zářila na to aby to tak rychle unes a zase mu neřekla to co říct chtěla a asi měla a tak tam stáli ona smutná ztoho jak málo slov může použít kpopisu toho co bylo třeba říct a ztak málo slov to nepochopil už zase se na ni usmívalo zoufalství nevyřčenejch důležitostí a tak to mezi nima zase nějak vyplynulo a on věděl i beze slov že jí musí chránit a že už to nebude dlouho trvat a přestane se bát jejích voňavejch vlasů a oba zas pocítí ten rozechvívavej pocit ten pocit že jsou právě tam kde chtěj bejt a že je to správný přesně tenhle pocit protože to je asi přesně to na co pořád čeká to kvůli čemu dneska zase podlehla svýmu sebetrýznění a tenhle pocit za ně bude odměnou a i když ta krvavá jizva nezmizí všechno bude tak jak to bejt má protože to co on miluje je taky ta jizva jizva kterou sám vetknul do její křišťálově věrný tváře a ona tak moc chtěla aby se vní znovu utopil a tak moc věděla že to tak bude už tolikrát předtucha vyšla už tolikrát jenže dneska se bál jí i toho kolem jak už říkala nevěděla proč právě dneska a on už teď stejně spí vtý posteli pod skleněnou střechou kde si znovu otevřeli rány a ona ho chce zase něžně kolíbat a hlídat jeho sny a tak to bude bude jednou zase
a pak už to možná voba konečně pochopí
a pak už to možná voba konečně pochopí
seděla ve svý posteli už zase vměkký teplý posteli kde samota tak strašně pálila další vosamělá noc daleko vod všeho co kdysi tak moc chtěla zvonivý vysmívání vosudu se zdálo bejt jí vpatách a ty krásný bezměsíčný noci vnáruči utajenejch vzdechů byly tak vzdálený vzdálený všemu co bylo teď a tady tý tklivý podzimní náladě což je zvláštní protože se vlastně schylovalo klétu a všechny ty přísliby nějakýho úniku vod těch nenaplněnejch pomyšlení všechny ty spíš útěky než úniky už přejížděly hladkou dlaní po klice už zase nevěděla vůbec nic a zrovna nebyl nikdo nablízku jen ten hloubavej smutek se zavrtával hloub a hloub do tepla její peřiny vtý hebký snový posteli kde tolik vyšumělejch pravd uteklo mezi prstama vtý katedrále její samoty kam ho už tolikrát chtěla ponořit a stejně nikdy nevěděla jestli je to to jediný správný už zase tady byla ta kategorie správna absolutně vysněná protože nic správnýho neexistuje to je to jediný moudro a teď když byl tak strašně daleko a vona sama byla tak strašně daleko zas ji dostihla ta zející rána krvavá rána kterou jí prokousla šklebící se minulost a zdálo se nesmyslný že zrovna dneska se stalo přesně to co kní už tak dlouho chodilo potají ve snech zakódovaný snad ve všem a zrovna nesmyslně dneska už zase pocítila přítomnost tý krvavý rány dneska když už si asi myslela že je to pohřbený myslela že i když von je tak daleko a ani nevěděla kde že je stejně pořád vní a tak to vopravdu bylo vopravdu jen dneska se na povrch vynořila ta bolavá přítomnost někoho dalšího toho temnýho stínu zjejí minulosti tak pečlivě a křečovitě skrývanýho voba vo něm věděli a ani jeden si ho nechtěl připustit tím míň vona sama ten stín byl přesně to před čím měla utýct a taky že uteče jenže dneska se přihlásil i když to nejmíň čekala a tak tady sedí vtý svý posteli a chtěla možná všechno promyslet zase to její promejšlení něčeho co vlastně vůbec neexistuje jenže co kdyby to přece nikdy nevíš a teď už vážně nechtěla nic riskovat to všechno kolem tý krvavý rány to všechno jí vzalo odvahu a tak už to nechtěla vrátit a stejně věděla že už patří někam úplně jinam no je to jasný skrvavym šrámem ve tváři člověk prostě nemůže zůstat stejnej a ten někdo ztý její minulosti to určitě věděl a proto ji tak zaskočila ta dnešní vozvěna tak zvláštní sto povědomejch hlasů jí našeptávalo ať zůstane nedotknutelná jenže copak je poslechla byla to spousta hořkosti a ještě větší spousta hořkosti měla přijít ten někdo ztý minulosti chtěl znovu vidět tu její zjizvenou tvář a vtu chvíli kdy to zjistila se ta tvář zkřivila vto nejneuvěřitelnější zosobnění voživený bolesti a vona to tak nechtěla nechat jenže co mohla dělat i když věděla že je to pohřbený bylo to zase jen nalhávání stejně jako si neustále nalhávala že neroztála vjeho náruči že všechny ty letmý nežnosti a ta jeho spousta hloubavejch pomyšlení jak jí řek že to všechno má jít mimo ni a přitom věděla že je to předem rozhodnutý že se vní prostě jednou ráno probudí a věděla že do třetice už mu neuteče von je ten jedinej kdo může bejt jejim bratrem ten jedinej spřízněnej vlčí krví a tak je jen votázka času kdy se jejich duše toulavejch zvířat společně ztratěj vměsíčnim šeru a nakonec je to přesně tak jak jí tehdy řek že se jen budou mít dál tiše rádi a pak umřou a pak už to možná voba konečně pochopí
zvětrávání
Znásilněná
Vzpomínkama na bezměsíčný noci
Etudy zavátejch stezek
Topí mý vzdechy
jsme jako vylitý řeky
jsme jako vylitý řeky
zjizvený
bolavý
a to pro co jsme se vylili z těch svejch
a stejně je to jen to konečný nekonečný světlo co v nás zůstává
byl to vobraz ty charakteristický tahy štětcem kladení barev a možná to nebyl vobraz možná to byla fotka černobílá nejspíš a vlastně to nebyla ani fotka možná film ale věř mi nejjistěji ze všeho to byla hudba melodie povědomá trýznivá melodie taková ta když nevíš vodkud ji znáš taková ta co ti nedá spát přesně taková byla a vtom vobraze vtý melodii byla postava postava schoulená vkoutě možná vprázdnym pokoji jistý je jen to že byla zasypaná listim zlatym podzimnim listim jo jen ty voči ty voči koukaly koukaly uprostřed vobličeje kterej nebyl její a všichni to věděli věděla to taky a nikdo si už nepamatoval proč má cizí vobličej je to moc věcí moc věcí na vysvětlení ale stejně každej znal tu její tvář jasný byla to vona vona scizí tváří umřela vprvní světový válce a vdruhý znova bylo to někdy ke konci myslim a teď ji to čekalo do třetice všeho dobrýho někdo tam byl sní někdo tam vlastně nebyl někdo průsvitnej ale každej věděl že tam stojí bylo to jasný jasnější než kdyby byl vidět dokonce prostě takový to jistý tušení každej to věděl ale všichni mlčeli protože věděli že ona je jediná kdo jeho přítomnost nevnímá ten intenzivní strach vo něj se kolem ní plazil rozfoukal všechno to zlatý listí a není vůbec jistý že nerozfoukal i tu její tvář vždycky věděla že umřou spolu a tak teď voblečená do tý svý nejistoty začala potichu zpívat možná odtud ta melodie možná ale nejspíš to byla jen melodie jejích dlouhejch vlasů a melodie toho dítěte který se zní nikdy nenarodí toho dítěte který se narodilo na konci jedný války na konci druhý odešlo a teď se narodí znovu jenže ne zní všechno se převrátilo na druhym konci stojí pořád ta další postava von taky vždycky věděl že umřou spolu jenže ne celí kousek zněj zůstane a to je konec pak už nic ironie vždycky věděl že je to napsaný černym inkoustem na tvrdym papíru a že umřou za její hříchy to taky věděl jen ta ironie tady bude klidně sedět dál vopačnym koutě opačný místnosti vzhůru nohama převrácený a stejně patřili ksobě na vopačnym konci chodby mohli žít jeden pro druhýho jenže to přišlo strašně pozdě vždycky věděla že to přijde jenže bez toho nešlo nic podniknout i když to bylo tak jistý jenže žádný vobelhávání ani jeden znich na to nehraje další válka by přišla a ten pán znedělního vodpoledne by se tak mile neusmál a možná jednou by přišla krásná až kněmu domů vlasy by jí voněly ale to že by přišla není tak jistý a ta probdělá noc ta noc kdy se všecko najednou zastavilo a viděli to tak nějak shora voba totiž věděli že ta noc je celej jejich život ten život stim velkým písmenem na začátku nikdo nemoh vědět že to skončí tou melodií a že umře vlastně sama sama ve svý hlavě nikdy se neměla dozvědět že tam celou dobu byl jenže tu noc to stejně pochopila vtu probdělou noc stejně pochopila všechno nemělo cenu jí říkat že ji daj do černý rakve chtěla spálit ve svý posteli vona věděla že je to jen spánek další zdravej spánek a voni ji dali do tý černý rakve a možná chudinka trpěla klaustrofobií a stejně je to jen to konečný nekonečný světlo co vnás zůstává a ta melodie když už konečně přijdeš na to vodkud ji znáš a pak už víš že ho stejně milovala tisíckrát ho milovala a tak to listí bylo na svym místě a ta cizí tvář byla vlastně jeho a všechno dopadlo tak jak mělo i to stou rakví a vona to věděla tak co dál řešit
ty zvláštní večery
ty zvláštní večery potřísněný emocema nalezenejch koťat ošoupaný manšestráky klaustrofobní pocit něčeho velkýho co mělo přijít a někde se toulá očekávaný tušení stínu plazícího se po levý stěně mýho pokoje z postele vidim přímo na mraky nádhery plujou zase pryč omezený vnímání a prostor nabitej pachem mrtvejch vzpomínek to všechno ve dvě ráno ručička hodin líně teče ke dvanáctce jsi slušná holka tak mazej spát
indispozice
zahnaná do kouta
probdít s Tebou noc
k ránu usnout
přikrytá tou smutnou
břehy
břehy v mý hlavě
břehy mý lásky která někam utekla
břehy mejch bosejch nohou
břehy v trávě
jsem
jsem jim morrison
kristus znovu ukřižovaný
máhatmá gándhí
úsměv jamese deana
...?!
jsi ta nejúžasnější ženská
na celym světě
ta nejkrásnější
já. skoro jsem na to zapomněl
Michalovi
Byli tak šťastný
tak dva týdny spolu
pořád ještě neschopný
přestat se navzájem
+++
Sedět takhle večer
strašně blízko smrti
strašně vzdáleně
slyšet tlukot
Taky už neumím psát básně
V mý hlavě se to
příčí
a ruka stávkuje
Neznám už hezký slova
Básnička o tom, jak je člověku před maturitou:-)
Cítím se docela mizerně.
Je mi zima
Hlodá ve mě únava
Mý oči dávno vyhasly
Novoroční přání řidičů autobusů
Co může být víc inspirativní
než noční město
blikající lampy
novoroční přání řidičů autobusů