Holy Bible

Holy Bible

Jak bylo snadné získat sto korun za patnáct minut? Velmi lehce, jen vědět jak na to, mít v sobě dost drzosti a protivnou manželku, jízlivou, kousavou babiznu, která je schopná všeho. Nejlépe také bydlet v rušné ulici a plně využít období s počasím, kdy je každý rád v teple.

Když člověku jde z tlustého do tenkého, chápe se každé příležitosti a ztrácí rozvahu, soudnost i porovnání. Já jsem měl před sebou osudová rozhodnutí. Jednak mě šéf naznačil, že je se mnou počítáno do týmu na práci v zahraničí v případě, že budu ovládat cizí jazyk, což pro mě znamenalo používat angličtinu. Při studiu na národohospodářské fakultě VŠE v roce 1964 jsem měl na konci čtvrtého semestru skládat zkoušku z angličtiny a termín se blížil rychlostí expresu TGV.

Měl jsem za sebou základní znalosti na úrovni mírně začínajících. Potřeboval jsem se rozmluvit. S někým si ověřit, že moje vědomosti nekončí větou „I am your pupil“. Nenašel jsem žádného kamaráda, ani přítelkyni, kteří by se mnou mohli konverzovat, opravovat výslovnost a napovídat neznámá slova. Nezabíraly ani přísliby ochoty oplácet jakoukoliv protislužbou. Zbyla jediná naděje, inzeráty.

Usilovná snaha získat pomoc formou rychlokvašené výuky angličtiny měla v té době striktně vymezených dovolených jen v NDR a u Balatonu, obrovský význam. Dostat se k devizové odměně za práci v oblasti za železnou oponu by byla veliká výhra. Nabízela se vidina nákupů v Tuzexu. Nehledě na to, že jsem si tím mohl pomoci i k úspěšnému složení zkoušky na VŠE.

Koupil jsem v PNS, dříve v trafice, veškeré deníky a týdeníky a s barevnou tužkou jsem zasedl ke studiu nabídek. Našel jsem jich desítky, možná stovky. Začalo třídění podle důvěryhodnosti, dostupnosti, dohodnutého času, přístupnosti a dalších možných hledisek. Několik večerů jsem měl opravdu o práci postaráno. Některé inzeráty zněly na jeden tisíc korun předem, to jsem odmítl. Přinést si vlastní domácí obuv by nevadilo, ale bylo to až na Proseku, což bylo časově nedostupné. Přišlo na řadu hledisko místa. Objevil jsem inzerát, přesně šitý na míru. Adresa zněla do Revoluční ulice, přímo proti domu, kde jsem pracoval. Co lepšího si mohu přát. Tuto příležitost mi snad seslalo samo nebe.

Inzerát obsahoval hlavně důležitou skutečnost. Sdělení, že připraví na zkoušku z angličtiny a němčiny. Ve značce měl heslo „Rychle“. To je přece to, co jsem potřeboval, rychle. Vím, že to byla naivní představa, ale o jakýchsi rychlých postupech výuky jsem se doslechl, a tak jsem se rozhodl. Podařilo se mi sjednat telefonicky první návštěvu. Netušil jsem, že moje spokojenost je předčasná.

Někde jsem četl, že ve středu se nemají podnikat žádná závažná rozhodnutí a jednání. Byla ovšem zrovna středa, venku padal sníh s deštěm, nebo opačně a nevlídné počasí vykazovalo teplotu těsně nad nulou. K tomu vál podzimní větřík, takže dobře bylo jen doma u kamen. Počasí pod psa.

Již samotný vstup do starého domu normálního člověka odrazoval. Ocitl jsem se ve špinavé chodbě plné různých odpadků a papírů, se zašlými schody s oprýskaným a rezavým zábradlím. Panoval zde zatuchlý vzduch kolem popelnic, pocákaných jakousi zažloutlou barvou. Schránky na dopisy s vylámanými dvířky, bez označení, některé pomalované kosočtverci, které jsme nazývali znak matky Země. Připadal jsem si jako v bioplynové stanici, kde se zpracovává materiál nebo odpady organického původu.

V prvním patře dvoje starobylé odřené dveře, mezi nimi žluté oprýskané plynové potrubí. Na dveřích se jmenovkou Profesor Hronek, visel svazek neurčitých větviček, již bez jehličí. Odvážil jsem se zaklepat. Bylo slyšet nějaké šmátrání a otáčení klíčem. Dveře se mírně pootevřely a objevila se tvář s rozcuchanými vlasy, z kterých trčely zvláštní sponky.

„Co chcete,“ vystřelilo skřehotavým tónem ze zkřivených úst, „nic nekupujeme!“

Když jsem se vzpamatoval z leknutí, v obavě, že se dveře zavřou, rychle jsem se omluvil a podivné babizně jsem řekl, že jdu na ten inzerát na angličtinu.

„Jak se menujete,“ zachrastilo jí z úst mezi protézama.

„Hanzelka, prosím.“

„Norbertéé!“ zaječela s ozvěnou, která prolétla domem, „máš tady kunčofta, ňákej Hanzelka, dělej!“

Z předsíně se vyvanula zvláštní aromatická směs zelné polévky a dozrávajících olomouckých syrečků. Tím obloukem smradu proplul ze šera místnosti podsaditý muž v montérkách, místy dotčených olejem, nebo asfaltem.

„Vy byste chtěl ty německý lekce?“ otázal se jaksi nepřípadně, přestože musel vědět, že na jeho inzerát asi nějaký zájemce přijde. O našem předchozím telefonickém rozhovoru se vůbec nezmínil. „Heleďte, ale stojí to šedesát, na fleku tady.“

V tu chvíli jsem trochu zaváhal, ale když už jsem to začal, mínil jsem pokračovat. Ještě za dveřmi na chodbě jsem z peněženky vyndal stokorunu, s omluvou, že nemám drobné.

Se slovy: „To nevadí,“ stačila bankovku lapnout babizna a hned zmizela v kuchyni, aniž by se snažila vrátit zbytek peněz. Ještě chvíli jsem stál v předsíni v domnění, že dostanu zpátky a vysvětlím, že jsem nepřišel na němčinu, ale na angličtinu, ale nic se nedělo. Statný muž v montérkách mě podezřívavě pozoroval, a přece jen pokynul rukou, abych šel dál.

„Also, komm bitte!“

Byl jsem vpuštěn do tmavé studené místnosti, připomínající archiv starého zámku. V oknech vlály šedivé záclony před otevřeným oknem. Z ulice bylo slyšet zrovna houkání sanitky. Profesor v montérkách mi nabídl místo u kulatého stolu na rozklížené židli s brokátovým obložením značně prosezeným. Moc toho nenamluvil a sáhl do regálu s vyřezávaným obložením pro tlustou, značně opotřebovanou knihu.

Konečně jsem mohl podotknout, že jsem nepřišel na němčinu, ale na angličtinu.

„Ach so!“ stačil opět odpovědět německy, „To jste mohl říct hned, že ano. Yes!“

Starou knihu vrátil do regálu a vytáhl podobnou, ještě více otřepanou. Povšiml jsem si jeho rukou. Na profesi profesora vůbec nevypadaly. Byly to ruce vrásčité, zjizvené, se špínou za nehty. Opatrně jsem si vzal nabízenou knihu, kdysi v tmavomodrých deskách, s obavou, aby se mi nerozpadla a s údivem jsem přečetl název. „Holy Bible“ bylo možné rozeznat ve zbytcích zlatého písma. Trochu se mi roztřásly ruce, možná trémou, protože jsem nevěděl, co je to Holy, nebo chladem, a rámusem, který pronikal do místnosti přes vlající záclony. Přece se nebudu učit z bible, pomyslel jsem, potřebuju ekonomické texty, a ne stvoření světa. Ze zvědavosti jsem knihu otevřel a na první pohled jsem viděl, že nejde o žádnou učebnici, ale skutečně podle podivného písma a barevných obrázků andělů na oblacích, o jakousi modlitební knížku. Uprostřed stránky jsem zahlédl text: „A time to seek, And a time to destroy. A time to keep, And a time to cast away“. Začal jsem se nadechovat. Ke všemu prý existuje období. Pro mě čas hledání končil a začínal čas ztracený. To mně bylo jasné.

„Tak čtěte,“ učitelský příkaz mě vzpamatoval, „to je fuk, vodkaď začnete!“

Tak to tedy ne. Tomu time to cast away jsem rozuměl, čas odmítat, tak jsem to použil. Všechno se ve mně vzbouřilo. K tomu smrad, studený pokoj, mrazivý vzduch a rámus rachotící staré tramvaje, bylo toho najednou moc. S důrazem jsem řekl, že mám před zkouškou na ekonomické škole, nikoliv na bohosloveckém semináři.

„Co se dá dělat,“ lhostejně se zadíval ke stropu, „když nechcete, tak skončíme a sbohem!“ Na to se statný muž v umaštěných montérkách postavil a nevypadal vůbec přívětivě. Měl jsem snahu se domluvit na vrácení peněz, ale jeho postoj zápasníka ve volném stylu v ringu mi poněkud zabránil v dalším rozhovoru. Po dalším záchvěvu záclon ve studeném větru a pronikavém houkání auta Veřejné bezpečnosti, jsem již nečekal na nic. Byl jsem rád, že jsem se z toho smradu, mrazu a rámusu dostal bez další újmy na ulici a nadechl se čerstvého smogu. Zkoušku na konci semestru jsem zvládl za odřenou trojku a větší znalosti angličtiny jsem nepotřeboval, protože jsem z kádrových důvodů do skupiny určené na zakázku v kapitalistické cizině stejně vybrán nebyl.

Někdy je čas jako lék na nepříjemné události a náhoda přeje spravedlivým. Starosti s jazykovou potřebou mě míjely a na ztracenou stokorunu jsem již zapomněl. Stává se, že člověk musí projít špatnou zkušeností, aby byl chytřejší. Co se však nestalo. Skoro bych měl věřit na boží mlýny. Nevím, jestli o nich nakonec není řeč i v bibli. Zkoumat to nebudu, výsledek mě potěšil i bez toho. Přibližně za půl roku jsme jeli s kolegou na stavbu do Terezína a na Nové poště jsme chtěli dotankovat benzin. Na křižovatce ve směru na Litoměřice byla stanice Benziny, což se nám hodilo. Natankoval jsem třicet pět litrů Normalu. Když jsem šel platit zarazila mě podoba pumpaře s mužem v montérkách.

Ruce jako lopaty, vzhled zápasníka ve volném stylu. Ano byl to on, pan profesor Hronek. Poznal jsem bezpečně svého týčra a profesora, který mě měl připravit rychle na zkoušku z angličtiny a místo toho mě se svou babicí připravil rychle o sto korun. Byla to neuvěřitelná náhoda. Řekl jsem mu u pokladny: „Pane profesore Hronku, těch devadesát jedna korun si odečtěte z té stovky za lekci angličtiny, která se nekonala, zbytek si nechte jako dýško. Vytřeštil na mě oči, jak na mimozemšťana z jiné planety s otevřenou pusou Asi jsem ho přinutil k fair play, což jsem již z angličtiny uměl vyslovit i přeložit. By, by!

Ani anglický pozdrav jsem nezapomněl. Odjížděl jsem od pana profesora s pocitem spravedlivého rozřešení, které připravil sám osud. Posílila se ve mně víra, že viníka a podvodníka si spravedlivá pomsta vždy najde. Nejsem povahou mstivý, hříchy a zlé skutky máme odpouštět, ale i bible pomstu schvaluje, protože uvádí podle Mojžíše pravidlo „oko za oko“.