Veselohra na mostě

Sranda je, že i když jsem z Nashvillu, tak mě písničky o „krávě, co jsem údolím hnal“ moc neberou. Jsem fanda Genesis, a hlavně Phila Collinse. Sice je to Anglán a pije šedivej čaj a nosí bavlněný ponožky, ale na bubny si to dává neskutečně.

Jó, Genesis. Loni měli přijet, jenže z toho sešlo, protože Phila chytla záda. Obrečel jsem to. Úplně jsem ztratil chuť k jídlu. V restauracích jsem odmítal extra velký porce. Začal jsem pít dietní kolu a zhubl půl kila. Bál jsem se, že mě mamča nepozná. Hrozný období, fakticky.

O to víc mě překvapilo, že Phil bude natáčet klip na mostě Johna Seigenthalera pro svoji nadaci. Už zítra bude v Nashvillu!

„Musím ho vidět,“ oznámil jsem mamče.

Ze skříně jsem vytáhl starej batoh. Když se pokusila o protest, nahodil jsem výraz závodního koně před posledním dostihem, což jí vrátilo vztyčný prst zpátky do dlaně.

„Nechceš se sebou aspoň svačinku?“

„Chci.“ Fakt jsem se snažil netvářit uraženě.

„Myslíš, že se dostaneš až k Philovi?“

„Proto tam jdu, mamčo“

„Tak se s ním vyfoť.“

Nevzal jsem si moc věcí. Jenom dvě sady termoprádla, powerbanku, igelitku domácích sendvičů a maxi limonádu. Přesto byl batoh těžký jako větší nákup, a tak mě mamča musela k mostu odvézt.

„Nemám tady zůstat s tebou?“ zeptala se mamča.

„To vůbec, Phil totiž trpí těžkou zombiefobií.“

„Já myslela, že má cukrovku…“

Dřepnul jsem si na most. Rozhodl jsem se, že nepůjdu spát, že budu koukat na nasvícený mrakodrapy a v hlavě si přehraju oblíbený písničky. Usnul jsem hned.

Když jsem otevřel oči, na mostě to hučelo jako v úlu. Každá včelička ze štábu měla svůj úkol, jen jeden trubec přebýval.

„Co s ním?“ ukázal na mě chlápek v kšiltovce Nashville Predators.

„Zavolej ochranku,“ opáčil další. „Vykopnou ho i s tou jeho limonádou!“

Neměl jsem žádnej záložní plán, musel jsem zaimprovizovat.

Vyškrábal jsem se na ocelový zábradlí.

„Koukej slízt, kreténe!“ zařval na mě potetovanej nabušenec.

Tohle na mě neplatí. Death or glory. Phil, nebo nic.

„Slez, nebo tě tam hodím sám!“

To mě znejistělo.

Vtom přijel zamračenej dědek na vozíku.

„Co se tu kurva děje?“

„Nechce slízt, pane Collins.“

Tenhle plešatej dědek, že je Collins? Are you kidding? Kde je jeho šibalskej úsměv, co mě vždycky dokázal rozesmát?

„Co jsi čekal? Zkurvenýho klauna?“ obořil se na mě Phil.

„Ne – já jsem se chtěl s váma vyfotit, teda původně.“

„Řeknu ti jednu věc. Kdybych mohl, skočím z toho zábradlí taky. Vždyť co mám ze života? Nemůžu bubnovat, páč neudržím paličky, a zpívám jako na smrt nemocnej havran. Jediný, co mě zvedá z gauče, jsou fanoušci, jako jsi ty.“

„Já teda slezu,“ prohlásil jsem smířlivě.

„Chceš tu fotku?“

„Jasně. Udělám nám selfie. Mamča bude nadšená.“

Zkouknu naši fotku. Phil se na ní mračí, což mi nevadí, protože vím, že se pokoušel usmát. Dám ji rovnou na instáč, ale Phila označím, aby si nikdo nemyslel, že jsem si našel kluka z domova důchodců.

„Víš, co je psina?“ zeptal se Phil.

„Netuším.“

„Že novináři o nás určitě napíšou článek. Něco jako Phil Collins zachránil mladíka, který chtěl spáchat sebevraždu.“

„Blbost.“

„Neznáš je. Ze všeho udělaj příběh,“ dodal Phil a letmo zkontroloval hodinky.

 „Už musím jít pracovat.“

„Bylo mi ctí,“ řekl jsem a uklonil se, jako to dělají v Anglii před králem.

„Vrať se domů a pusť si něco ode mě,“ rozloučil se Phil.

Jako bonus přihodil jeden ze svejch typickejch úsměvů.

Vryl se mi do paměti víc než jakákoliv fotka.