Plešivec - náhodné setkání

Já mám výtah, ať jdu tam nebo onam... bydlíme vprostřed obřího kopce... :-) a díky za čtení, Phil.

Mi začátek připomněl, jak scházím pěšinu, říkám tomu kopci výtah. Ten samý pocit, když jdu dolů. Kolena...Je to taková mini reportáž, řekla bych. 

Přátelé, díky za zastavení v tak smutném dni, který byl zde na Písmáku včera. 

Safiáne, law, možná jsem prozaik a možná nikdy nezjistím, co vlastně:-)... když už je chvilka času, psaní mne baví... díky za vaše pohledy a za čtení.

S hravým a uvážlivým pocitem jdu s tebou. Tvé verše mě velmi zaujaly. Díky.

... 

ale mantinely jeho myšlenek dlouho

odrážely ozvěnu cizích šlépějí ... tohle mě hodně zaujalo, zajímavý postřeh, ještě se v něm brouzdám a hledám co kam vyvěrá.  Tohle mě baví.

Přemýšlím proč v textu je skoro všechno něčeho spolupracující se skoro vším něčeho :) Jednou mi někdo vytkl, že používám moc genitiv, že to básničku brzdí. Snažím se sypat jako koření, i když se mi ruka nědy dost cuká a vysypala bych všechno :) ti rozumím.

Ráda jsem četla

Moc pěkná 

Próza se spoustou vody. Pravděpodobně by z ní ani razantní škrty poezii neudělaly. Ten přestup ti, podobně jako mnohým před tebou,  asi přinesly sudičky.

Tož je dobře, že ač se v dílku vyskytují mantinely, tak přesto děcko (snad) nekoukalo jako puk... (mrk)

Ale teď, Irčo, vážně – tvoje báseň se mi pořádně zamlouvá. A řvu na celý Písmák, že ten verš o hlasivkách je můj obrovský oblíbenec.

Hlasivky města... a spousta jiných hezkých momentů.

Zaujaly mě mantinely myšlenek dítěte. Tedy je-li člověk něčím zaujatý, nakolik ho co vyruší, nakolik se on nechá vyrušit a jak je to individuální, nakolik kdo vnímá zvuk kroků. Pěkná báseň o různém vnímání, směrování pozornosti.

A kdyby to z mého předchozího komentáře nebylo dostatečně zjevné: líbí moc!

Taková setkání mám nejraději.