Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePatnáct let
Autor
lastgasp
Patnáct let
Někdy se při setkání rodin vyskytnou události, které by nikdo nečekal. Pro mě jednou z takových byla svatba mého synovce, s jehož rodinou jsem se po rozvodu mé sestry stýkal jen sporadicky i s několikaletou přestávkou. Na svatbu jsem byl s mojí manželkou pozván, aniž bych věděl, kdo další z rodin narušených rozvody se svatby zúčastní. Pro mě to bylo setkání dvojnásobně překvapivé, protože jsem se tam setkal se svým synem, a hlavně s dcerou po patnácti letech.
Když vidíte svou dceru naposledy v jejích šesti letech a potom až v jednadvaceti, nemáte žádné srovnání. Jsou to dva zcela odlišní lidé. Z toho děvčátka vyrostla krásná, mladá žena, která mezi ostatními i svým oblečením, úpravou vzhledu, vlasů a chováním upoutávala právem pozornost. Mohl jsem být na ni pyšný? Vždyť jsem ji vůbec neznal, a při běžném setkání bych ji ani nepoznal.
Rozvod se konal, když jí bylo šest let a pokud si vzpomínám, děti byly tehdy snadno ovlivnitelné, zastrašené, podvedené a zmatené. Taková situace může být velmi bolestivá a matoucí. Když někdo zjistí, že mu byly sděleny lži, může se cítit zrazen a podveden. Vysvětlování lží může zahrnovat různé reakce, od šoku a hněvu po smutek a zklamání.
Pokud jde o setkání otce a dcery po patnácti letech, může být odhalení lží ještě komplikovanější. Obě strany mohou mít různé verze příběhu a jejich motivace k lžím mohou být odlišné. V takových případech by pomohlo být otevřený, upřímný a snažit se pochopit pocity druhé strany. Při tomto prvním setkání to mohl být jen předpoklad vzájemného porozumění.
Především bylo pro mě těžké od ní přijmout její vykání. To bylo něco naprosto překvapivého, i když se dalo pochopit nejen tak dlouhým odloučením, ale i věkem. Helena mě neviděla ho od svých šesti let a v jednadvaceti jsem byl pro ni vlastně neznámým člověkem. Cizím lidem běžně vykáme.
Vzájemná snaha o důvěru je klíčová pro jakýkoli vztah, zvláště když se jedná o složitou situaci, jako je setkání otce s dcerou po patnácti letech. Vytvoření důvěry může být dlouhý proces a vyžaduje čas, trpělivost a ochotu naslouchat a porozumět. Nastala otázka, jestli bude pro vzájemný vztah oboustranná snaha.
Věděl jsem, že snadné to rozhodně nebude, musel jsem si uvědomit, že pravda může přinést dlouhodobé uvolnění a možnost začít znovu na pevných základech důvěry. Snaha začít patrná nebyla. Jako když řízneš do živého zapůsobila na mě její slova, když jsme si podali po takové dlouhé době ruce.
„Co máme dnes již společného, vždyť nemáme ani původní společné příjmení. Snad DNA, ale ani to není jisté,“ odpověděla naučeně a rozhodně.
Nebyl to náznak odporu, nesouhlasu, ale přirozená obrana v cizím prostředí ve styku s cizím mužem. Po tolika letech mě samozřejmě ani nemohla považovat za otce, nebo příbuzného vůbec. Působil dlouho rozvíjený pocit odcizení po rozpadu původní rodiny a přijetí jakési náhradní vazby k otčímovi vybranému matkou.
V jednadvaceti letech již rozuměla kvalitě a základním vazbám v rodinných vztazích. Její vzpomínky na přípravu odloučení od otce již měly jinou hodnotu než tehdy v době před rozvodem. Na odloučení byla ve svých šesti letech připravována zastrašováním, aby o stycích s budoucím otčímem otci neřekla a ona to přijala. Strach z jakéhosi trestu jí nedovolil uvažovat o správnosti či nesprávnosti konání matky. Již tehdy se rodinné vazby zpřetrhaly.
Mohl v ní působit pocit jakéhosi hněvu, zloby a zklamání, že se její otec po rozvodu již nikdy nesnažil navázat jakýkoliv kontakt. Žila v novém prostředí pouze jednostrannými informacemi, které její život poznamenaly. Je také třeba říct, že nové prostředí, bylo velmi odlišné od toho, ve kterém žila před rozvodem u babičky. To jí nesporně ovlivnilo. Dostala se ze skromného, stísněného a chudého prostředí ve starých Radlicích do rodiny otčíma, která patřila do elitní vrstvy pražské smetánky žijící v přepychových vilách v Dejvicích na Hanspaulce.
Toto nové prostředí jí jistě pomáhalo v odpoutání se od omezení, které pro ni představoval život sice s otcem a babičkou, ale v bytě bez příslušenství a společným WC a vodovodem na chodbě. Na soužití s vlastním otcem jí zůstaly poslední vzpomínky z tohoto nepříznivého života. Mohla snadno být za tuto změnu vděčná matce, která ji ve všem ovlivňovala. Bylo nasnadě, že to nebyla láska a pouto k vlastnímu otci. Hlavním příznakem byla skutečnost, že hned po rozvodu nechala dětem změnit příjmení po otčímovi, aby se jmenovali stejně jako jejich nevlastní sestra. Narodila se totiž čtyři měsíce po rozvodu.
Bohužel v prostředí salonku ve čtrnáctém podlaží hotelu Internacionál, třinácté patro bylo z pověrčivosti přeskočeno, v samotné věži hotelu s terasou a krásným výhledem na Prahu bylo málo času a možnosti spolu hovořit a sdílet si pocity k objasnění pravdy. Také přítomnost některých hostů a členů rodin, které jsem vůbec neznal, bránila nějakému delšímu, bližšímu rozhovoru.
Moje důležitá otázka, která mohla náhodné setkání prodloužit v otevřený rozhovor, bez obav, předsudků a soudů, s možností vžít se do pocitů druhého se schopností odpuštění chyb z minulosti, zůstala bez přímé odpovědi. Možnost dalšího setkání, které by mohlo dost věcí vysvětlit a posílit vzájemný vztah tak zůstalo v úrovni možnosti, ale bez domluvy.
Možnost setrvání v kontaktu, buď osobním, nebo telefonickém, písemném zůstala nevyužita. Bez toho nelze o budování důvěry a obnovování vztahu vůbec uvažovat. Vše zůstává zahaleno původní lží, přetvářkou a vynuceným rozvodem, pro těhotenství matky s budoucím otčímem. Snad bylo lepší nechat vše zakryto a neotevírat staré rány a bolesti.
Ještě jednou, nedlouho po tomto náhodném setkání se vyskytla příležitost se potkat. Bylo to v době, kdy byla již po dokončení studia zdravotní sestrou, a vdaná za lékaře urologa syrské národnosti. Já jsem ležel na urologické klinice VFN a 1.LF UK vedené profesorem Eduardem Hradcem po operaci k odstranění kamínku z močovodu.
Později jsem se dozvěděl, že v té době tam moje dcera se svým manželem pracovala k získání jeho atestace, před odjezdem do Anglie. K žádnému setkání ale nedošlo. Jestli ona o mně věděla nebo nevěděla, ale navštívit mě nechtěla nebo nemohla, lze se jen dohadovat. K další podobné příležitosti již potom nikdy nedošlo.
Od té doby uplynulo několik dalších období patnácti let, svět se změnil a jistě jsme se změnili i my dva. Otec a dcera, kteří zůstali ve světě jako neznámí lidé.
8 názorů
gabi tá istá
před týdnemHelena mě neviděla ho od svých šesti let
Helena mě neviděla (ho) od svých šesti let
K3 - Díky za zastavení, komentář a tip. Rozvod v tomto případě byl termínově na hraně, protože v době rozvodu byla již ve čtvrtém měsíci těhotenství. Připomínám jen, že první domněnka vždy připadá manželovi v době stanovené do porodu.
Pokud jde o rozvod, počkal bych až když není zbytí. Rozhodnout by ale mělo dítě. Zda je to v jeho zájmu a jeho přání. Dítě by mělo být vždy na prvním místě. Rád jsem četl.
gábi díky za přečtení a pozornost. Je to proti mému zvyku trochu smutnější příběh.
gabi tá istá
před 3 týdnyrada som si prečítala
Philogyny - 8hanka - díky za přečtení, komentáře a tip. Rodinné životy jsou studnice štěstí a spokojenosti v protikladu charakteru lidí, pro které společný život a výchova dětí a zabezpečení rodiny nic neznamená. Přednost má jejich zájem, sobectví a zneužití důvěry. Mám zkušenosti s dlouholetého působení v opatrovnickém senátu soudu. O podobných tragediích ovlivňujících zejména vývoj dětí by se dalo psát mnoho příběhů. Společenský život se utápí v individuálních morálních normách.
Smutný príbeh, žiaĺ, podobných je viac...u nás bol rozvod jediným riešením pred skončením na ulici. Ex roky nepracoval, robil dlhy, rozpredával naše veci, okrádal mňa a deti...chodili k nám podivné existencie, neskor vymáhači dlhov. Po rozvode neplatil ani minimálne výživné, naopak, bez hanby chodil pýtať peniaze od detí na vysokej( študovali vďaka studentskej požičke) ...o iné stretnutia záujem nemal, nevie, ako vyzerajú, čo robia, vždy sa na niekoho zavesí, u koho nejaký čas zadarmo býva, kým dotyčnému nedojde trpezlivosť. Príbeh ním rozprávaný je iný ako skutočnosť...prešlo 25 rokov, som šťastná, že z detí sú slušní ĺudia s pevným miestom v živote, aj keď viem, že otec im chýbal, ale nie ten zlodej, klamár a flákač. Nového som im nepriviedla, stačili sme si...tvoja žena dala prednosť životu v prepychu, uťala vazby otca s dcérou, muselo to byť veĺmi bolestivé...
U nás to začalo, když došel z vojny. Nadsluhoval,,pil. Pil už ve škole. Učila jsem se s ním, chodila po kantorech a on nakonec odmaturoval. Pak vojna. Pil. A nadsluhoval. Pak čekal dítě s jinou. Půjčil si ji, pustila jeho malou na podlahu. Ona ji vyhodila. Pak byla přestávka. Bylo jí čtrnáct. Řekla mu, táta mi koupil kolo. Přestávka. Porodila syna. Nevzala mu telefon i když jsem ji prosila. Táta byl můj druhý muž. Měl ji jako svoji, první manžel nepovolil adopci. Přestávka. Umřel na moje narozeniny a neudělal závěť. Měl ji rád. Řekl mi, že je to jeho jediné chytré děcko. A že je je po mně. Ale se mnou už ona nekomunikuje...