Dokonalý vedoucí

Klapácius dostal geniální nápad. Konečně něco, co by bylo hodno jeho intelektu. Rozhodl se stvořit elektronického vedoucího pracovníka, ježto vedoucích pracovníků je stále nedostatek. A nebo snad né? A tak začal uvažovat, jaké by měl mít vlastnosti. Nejdůležitější je určit přesně, jaké úkoly má plnit. Podle toho je pak možné vlastnosti odvodit.

Vedoucí pracovník by měl především a bezvýhradně plnit úkoly svých nadřízených. Neměl by jim přitom příliš překážet a otravovat je svými problémy, či od nich dokonce něco chtít. Přitom však musí pochopitelně vykazovat nějakou činnost. Ta pokud možno nesmí nikomu překážet (tedy alespoň jeho nadřízeným). Svým nadřízeným musí projevovat náležitou úctu a neměl by dát najevo větší znalosti, než mají oni. Musí k nim být vlídný, poslušný a beze slov plnit i protichůdné příkazy. Naopak na své podřízené musí být přísný, pečlivě sledovat jejich vytížení, aby zajistil stoprocentní využití pracovní doby a svými zákazy dávat najevo autoritu. Neustále by jim měl dokazovat, že je svými znalostmi silně převyšuje. Každý nesouhlas se svým rozhodnutím musí tvrdě trestat, aby zabránil vzpouře! Co se týče pracovní doby, je stroj ideálním vedoucím, neboť může jít zářným příkladem. Může totiž pracovat čtyřiadvacet hodin denně. Zajisté by též nebylo špatné vybavit ho schopností číst myšlenky.

A tak začal tvořit. Nejprve zhotovil tělo z leštěné mosazi. Pro nikoho nesmí být drahý a přitom musí přímo zářit. Moudré, vysoké čelo, uzlovité ruce, které si bude moci mnout - poměrně důležitý rys. Plnovous, za který si bude moci tahat během přemýšlení, přísné oči pro své podřízené a hlavně... ústa. Malé umělecké dílko. Ústa při pohledu zdola přísná a nesmlouvavá, zepředu s přehlíživým schovívavým úsměvem a shora v mírně poníženém a přihlouple oddaném úšklebku, tak aby si každý přišel na své.

A součástky? Ne, že bychom chtěli zabíhat do podrobností, čistě rámcově: Dospod něco maličko odporů, mezi uši diody a to tak, že pravá propouští signál směrem dovnitř a levá ven, aby se nám informace nehromadily, neboť by mohlo dojít k ucpání obvodů. Nejdůležitější je pak pochopitelně mozek. Kdyby to byl vědec, bylo by vše jednoduché. Stačilo by dovnitř lebky vpravit dostatek křemíku a celý problém by byl vyřešen. Avšak takhle? A tak Klapácius vytvořil přihrádky, do nichž pečlivě třídil paměti a procesory. Dělal to podle speciálního klíče, který byl tak složitý, že ho posléze sám zapomněl.

A nakonec byl robot hotov. Klapácius na něj zíral s nadšením a neskrývanou hrdostí a hořel nedočkavostí, až se bude moci pochlubit svému kolegovi Trurlovi.

Jednoho dne přišel konečně Klapáciuse navštívit Trurl. Klapácius mu hned pověděl o svém vynálezu. Trurl se sice tvářil navenek skepticky, ale ve skutečnosti se těšil, až bude moci Klapáciusův stroj pohanět. A Klapácius to očekával, neboť svého kolegu znal až příliš dobře. A tak ho zamkl do jedné místnosti s robotem a odešel.

Jaké bylo jeho překvapení, když Trurla pustil ven.

“Je naprosto dokonalý,” pronesl tiše Trurl a sesul se k zemi.

“Nejsi nemocný, drahý kolego?” staral se Klapácius.

“Ó nikoli, slovutný konstruktore. Tak dokonalý stroj jsem... jsem... ještě...” Pak usnul spánkem spravedlivých a probudil se až za několik dní. Stále trval na tom, že tohle se prostě musí dát do výroby. Klapáciusovi se to všechno zdálo podivné, nicméně se rozhodl pro otestování v praxi.

Robot byl pojmenován Alfons a oblečen do skvělého saka a pochopitelně nesměla chybět ani slušivá kravata. Posléze vyhrál naráz několik konkurzů na vedoucí různých provozů. Klapácius proň vybral zaměstnání v továrně na kalkulačky.

I ujal se Alfons vedení. Pro začátek zrušil jakékoli přestávky a lidem u běžícího pásu zakázal chodit na záchod, neboť by tím narušili kontinuitu procesu. Pak nalezl vývojového pracovníka jen tak sedět:

“Mohu vědět, na čem právě pracuješ?”

“Vyvíjím novej typ kalkulátoru. Měla by to bejt převratná novinka. Něco opravdu novýho na našem trhu...”

“Jsi si jist, že tím svým “vývojem” neplýtváš čas, který by se mohl využít na něco lepšího? Víš co? Jdi a spočítej všechny kalkulačky. Zaznamenej počet celkem a z toho zmetků, zhotov graf, dále tabulku zákazníků (zvlášť těch, kteří už některý typ naší kalkulačky vlastní), kde bude jejich jméno, rodné číslo a typ kalkulačky, který si od nás koupili. Dále by tam mohl být údaj o tom, zda nosí kravatu a jestli mají bílou, či kostkovanou košili.”

“To myslíte vážně? Já přece takový údaje nepotřebuju a myslím, že nikdo v provozu. Zato nový typ...”

“Já ty údaje potřebuji. Chci si udělat profil našeho zákaznictva. Je dobré mít ho po ruce. Zavolá ti zákazník, stačí sáhnou pro sešit, zalistovat a víš hned, na čem jsi. Jestli se na něj usmívat a nebo...”

“Ale...”

“Takže zitra mi odevzdáš výsledek za tento týden a pozítří předpověď na příští. No a tak dále.”

Pak dal za úkol lidem u běžícího pásu zapisovat výrobní čísla projíždějících polotovarů a nakonec jim zakázal chodit na obědy, protože je to zdržuje od práce. Jeho nadřízení s ním byli spokojeni. Pravidelně jim odevzdával štosy hlášení, pečlivě ilustrované škálou nejrůznějších grafů (to kdyby neuměli číslice). Avšak jeho podřízení bohužel nějak začali umírat hlady.

Když mu polovina podřízených zemřela, prodloužil pracovní dobu, aby se dohnaly ztráty zaměstnanců a snížil plat, protože přece jen poněkud poklesla výroba.

A zatímco Klapácius dostával děkovné dopisy od vedení podniku, Alfons se činil. Část lidí propustil, neboť ještě viděl skryté rezervy (ačkoli nikomu jinému nebylo jasné kde). Koneckonců byla pracovní doba teprve osmnáctihodinová. Několik zaměstnanců vyštval, protože vypadali inteligentněji, než on a pár už jich prostě nepřišlo, aniž by se namáhali vyzvednout výplatu.

Když tak jednou právě konal inspekci, uviděl jednoho technika, jak si čte manuál.

“Potřebuješ to bezprostředně ke své práci?” zeptal se ho provokativně.

“Ne! To je prevence.”

“Takže ty tu klidně mrháš čas čtením něčeho, co třeba nikdy nebudeš potřebovat? Jak trestuhodné plýtvání. Ještě ti nikdo neřekl, že čas jsou peníze? Musíš zvýšovat produktivitu! Co kdyby jsi šel pomoci hlavnímu konstruktérovi v evidenci zákazníků?”

A jak už to v našem vesmíru chodí, zastavil se několik dnů na to běžící pás. Technik přišel, aby závadu opravil. Závada se pochopitelně zrovna týkala onoho problému, který neměl příleřitost si nastudovat. A Alfons stál za ním a ptal se:

“A neměl bys otočit tímhle šroubkem?”

“Ne, tím ne.”

“A na co tam vlastně je?”

“No... Aby držel kryt.”

“A nestačil by jenom jeden?”

A tak diskutovali a stroj stál. Proč ne? Práce stála, ale Alfons vypadal chytře. Rozpoznal samostatně, že šroubek není nezbytný (nebo nezbitný?)...

V provozu už zbývalo posledních pět lidí. Klapácius dál dostával děkovné dopisy a Alfonsovi kolegové šplhali po služebním stéble směrem vzhůru. Klapácius jednou dokonce zaslechl:

“Ten Jirka pořád něco potřebuje a pořád má nějaké připomínky. Měli bychom ho povýšit.”

“Máš pravdu, něco s tím uděláme. Ale zato Alfons je muž na pravém místě.”

“Jo. Doufám, že tam ještě dlouho vydrží. Byla by škoda, nechat si ho utéci...”

Jednou přišel za Alfonsem hlavní konstruktér a vypadal naštvaně:

“Už mně to tady nebaví! Dávám výpověď!”

“Jak si to dovoluješ! Myslíš si, že je to tu nějakej holubník? Co si vůbec myslíš? Že se budeš někde flákat a ostatní tady budou dřít? A vůbec - ty máš čas přemýšlet o odchodu? Budu ti muset přidat práci.”

“Trhni si nohou, debile!”

“Cože? Máš na hodinu výpověď! Vypadni odsud!”

A tak Alfons zvítězil a konstruktér neprohrál.

Když zůstal Alfons v provozu sám, pokoušel se chvíli udržet jeho běh. Protože si však v praxi ověřil, že to sám nezvládne (což by ho dříve ani ve snu nenapadlo), udržoval pouze všechny ty agendy a evidence, které vytvořil a všechno běželo dál. A Klapácius dál dostával děkovné dopisy. Byl to snad největší úspěch robotiky a Klapácius na to byl velmi pyšný. Jen kalkulačky se nějak vytratily z trhu, ale toho si snad ani nikdo nevšiml...