Povídka I.

     Mezi zataženými žaluziemi pronikl jediný paprsek sluníčka poněkud pozdního rána. Velice nevrle a líně otevřel oči, podíval se na budíka a pomyslil si: vždyť je ještě noc. Během několika dlouhých minut se mu podařilo tak nějak uklouznout z postele. Dopotácel se do maličké koupelny, po kapkách si opatrně pustil ledovou vodu a vytřel si jí zrak. Po vykonání dalších činností, zcela běžných a nezáživných, zjistil, že má jako vždy uvařený čaj, bylinkový, co přímo nenáviděl, namazaný černý chleba. Věděla, že nesnídá, nikdy, přesto ze setrvačnosti mu ji každé ráno připravila. Žena, byla už dávno v práci.

     Oholen a probuzen se usadil ke svému miláčkovi, notebooku, připojil se na net, vybral poštu a začal jen tak lelkovat. Měl ještě více jak dvě hodiny času do pracovní schůzky. Miloval tuhletu ranní samotu, otevřená okna, pohled na kopec a les, polní trávu, šepot a zpěv ptáčků, houkání kukačky kdesi z dáli, někdy počítal její zvuky, asi jak dlouhou bude živ, ale bylo jich vždy tolik, že se tomu musel vždy usmát.

     Před oknem na chodníku si hrála holčička s dlouhými vlásky. Matně si vybavil, že ji odněkud zná, aha, je to asi děvčátko nové sousedky. Bydlí tu asi půl roku, s paní se párkrát pozdravil, ale tak nějak cize, jako když někoho přehlíží či bere jako součást překážky na cestě. Vůbec si vlastně neuvědomoval ani její tvář. Jakmile jej malé stvořeníčko zahlédlo přes otevřené okno, zvolalo svým čtyřletým dialektem: stjejdo nespi, už je den…. Kývnul na ni a pravil: vždyť vidíš, že mám už zcela otevřené oči.

     V tom mu přišla SMS, s číslem, které neznal a textem: Pojd bliz a nehraj si na andela. Zkus hadat k cemu mame tela. Nestuj a nesni o zivote. Slysis, prede ve me tygri kote a to kote uz ma hlad – tak se pojd milovat.

      Pomyslel si, zase jedna z bláznivých a stupidních sms a nápadů mých přátel a chtěl ji okamžitě vymazat. Něco jej ale zastavilo, jakýsi zvláštní pocit, příjemně hřejivá touha. Mělo to číslo, tedy ta sms, zcela reálné, mobil i on jej sice neznali……

     Zkusil to, vytočil číslo přes pevnou linku, volané číslo neexistuje. Tato laškovná oznámení operátora znal, samozřejmě to není pravda. Začal se utápět v naivní a bláhové představě, že na něj opravdu někdo myslí a zároveň vše realisticky zavrhoval.  Svou ženu měl rád, znali se léta, v podstatě si jej vymodlila a žili spolu jen krátce. Napadlo jej, mohla to být ona, z jiného telefonu, večer se trošku pohádali….. Ne, taková blbost by ji nenapadla.

     Málem zapomněl na nedokončenou „konverzaci“ s dívenkou od vedle.  Ozvala se: mamka ti poslala psaníčko, už jsi jej četl? Je jí moc smutno a mě taky. Jsi hodný stjejda, říkala to.  Okamžitě a bleskově chtěl vše vymazat z paměti. Nešlo to.  Jako v mlžných mrákotách se oblékl, vyšel ven, hodil notebooka a kufr do auta a téměř zoufale odkráčel pomalými, loudavými kroky k brance sousedky.  S prstem na zvonku ani nemusel zvonit, vyšla ven. Nesměle zakoktal: Dobrý den paní…. jsem Iva a vy jste Pavel a tohle je moje Markétka. Vím, už jsme se seznámili a křečovitě se usmál.

     Zcela ztuhlého jej uvedla do obývací haly a usadila. Mohu Vám nabídnout kávu, něco jiného? Ne, ne děkuji, musím za chvíli odjet, zablekotal. Nebudu Vás dlouho zdržovat, nebojte se. Myslela jsem ale, že přijdete dřív. Nemyslím dnes, ale jindy. Mnoho jsem o Vás slyšela, samé hezké a milé věci. Mám taky dceru, taky Markétku, tedy asi, sdělil odtažitě. Její matku jsem miloval, nepoznal jsem bohužel, že jí šlo jen a jen o dítě, vybrala si mě jako samce, kdysi, před 22 lety….. bylo by to na dlouhé vyprávění, budete-li mít zájem, tak snad někdy jindy, couval, nevěda proč jí otevírá své dávné rány a duši.

     Znám ten příběh a velmi dobře. Smím….. Od Vaší dcery, jsem její spolužačka a přítelkyně…. Dlouhé, nekonečné ticho ukončil jeho mírně chraplavý baryton: Takže víte, co je to neštěstí….. nemoci nemohoucně udělat nic, pro dceru, matku, bránila mě….. Markéta Vás miluje a možná mnohem více, než kdyby jste se podílel na její výchově více….

Markétko, běž si hrát, potřebuju strejdovi něco říct…..

     Mohu Vám říkat Pavle? Sedla si naproti němu, sklopila své oči a spustila si unyle vlasy do tváře, až teprve teď si uvědomil a všiml, jak je nádherná, mladinká, krásná, zelené oči, co udivují, hnědé mahagonové dlouhé vlasy, malé rtíky růžové jako ranní červánky a co víc…..

     Vzpamatoval se z ozáření a pravil: tu sms jste opravdu psala Vy? ……………. No ano, ale nemyslete si o mě něco špatného…… nejsem taková…… někdo mi ji taky poslal.  Vy se zlobíte?  Ne, usmál se už mnohem přirozeněji, jen mě jako stárnoucího chlapa přilákala ta představa, přelud, touha, možná je to perverzní……  mohl bych být zrovna tak Vaším tátou….

     Ne, to rozhodně ne…… to už mi nesmíte říkat, nikdy.  Pojďte blíž, sem, ke mně, ještě……. polibte mě….. prosím…..

     Chytil jí za ruku, pohladil si jejími prstíky své strniště a dlouze políbil bříško levého prsteníčku…..   Cítil, jak celým jejím, nadpozemsky krásným tělem, projel záchvěv tygří, ne však živočišné touhy….. Rozklepal se jako na svém prvním rande a chvějící rukou ji něžně, jemně, jak nejlépe uměl, objal…….

     Musím za Markétkou, nezlob se prosím……. a já už taky musím na tu schůzku…….. Přijdeš někdy?……. Marťa bude nadšená…… A Ty ne? ….. Já……. chtěla bych Ti toho tolik říct……..

     Ten den se Pavlovi vše dařilo a nejenom…….