Něco malého o tanci II - Improvizace

Prostor. Vzduch. V něm vznáší se melodie. Zbývá jen udělat první krok. Ale před tím je potřeba se narovnat, zasadit ramena, vzpřímit hlavu. Vyhoupnout se na špičky. Nádech a s dalším taktem vyrazit. Po hlavě skočit do tance… Tak to může leda tak profesionál.

Ale jde to i jinak. Stačí jít s hudbou. Jen tak nenápadně. Krok, krok, krok, jako by se nic nedělo. Ale na ten čtvrtý čeká malinké zhoupnutí v bocích. Hou, hou a hou a na sedmý výraznější podupnutí. Doslova krůček po krůčku se prokousávat dál. Ne dál, vlastně blíž, do hudby, do sebe.

Krůček vzad, krůček vpřed. Pohled nalevo, pohled napravo. A první gesto rukou, lehounké jako vánek. To příští bude malinko razantnější. Ta tjata ta. Trochu se zaposlouchat do hudby, podřídit se její rozmarům. Prodloužit krok, protáhnout ruce.

Ale to už si i nohy dovolí složitější variaci. Možná je čas na první piruetu. Hudba plyne a tanec s ní. Zastavují se a rozebíhají se spolu, na stejném místě hladí, ve stejný okamžik kopou. Společně trnou a pak se oklepou.

Všechny prvky se snad po sté opakují. Dnes jsou však jiné, zasazené v jiné hudbě, provedené s jinou razancí, provázené jiným záměrem. Odvíjí se ze známého klubka, v tomto větru však ještě nevlály. V proudu se míchají, prolínají, zabarvují.

Jen nemyslet na to, co bude v příštím taktu. Chtít ohromit diváky. Ti měli dávno zmizet v tanci, stejně jako tanečnice. Kde se tu náhle vzala? Proč se stáhla z konečků prstů? Co mají teď dělat, matně řízené z dálky? Nohy ještě setrvačností opakují poslední kroky. Ale kytarista udeřil rázně do strun, opět ji polapil. A lusknutí dodalo prstům sílu. Ne-ne, říká hlava jako při tangu. Setřásla pochybnost, diváky i sebe.

A dál jen… Ta tjata ta.