LETNÍ pohádka, k tanci i poslechu

        Ubohý rybář, to jitro jako každý den s tíhou bezútěšného života opředen spravovanou sítí stanul na břehu svého živobytí, duchapřítomen jen zpola a k tomu otupen zpřetrhaným spánkem.

         Současně se sílícím vědomím pohromy otevírala se automaticky jeho vykotlaná ústa a z hrdla se vydral poněkud zastřeně zoufalý údivu zvuk.

         Voda totiž, rybářova duše prokletá, nebyla přítomna a ani stopa po jejím nenadálém zmizení nenaskytla se chudákovu zděšenému zraku.

         Pleskající těla ryb probublávající bahnité dno jakoby v poslední křeči řvala o pomoc. Rybář, ač stále poněkud krve ztuhlé, počal zběsile přemýtati a samozřejmě ve prospěch svůj uvažovati.

         Co učinit? Jak nejlépe s rybami naložit a zázračného daru využít?

         Tuhá krev se začíná probouzet z chvilkového ochromení. Teplota srdce se vyšplhává do varuschopných stupňů a rybář náhle rudne přepaden nebezpečnou horkokrevností.

         Umění člověka ve vteřině zpřetrhá veškeré rozumové úvahy, kostlivec v plátěném šatu se s otevřenou chtivostí vrhne do rozšklebené kotlinky a pokouší se jakoby jediným shrabivým pohybem paží pohltit všechno to voňavé bohatství.

          V tu chvíli, zčásti ponořen do živého dna, hltaje rozkošné pocity spravedlivého vítězství, rychlostí změny pohledu zaslechne strašlivou sílu toho jemu tolik známého MOŘE VODY.

           Vše je náhle tak jasné a nemilosrdně skutečné. Není možnost návratu, úniku před největším hříchem jeho rouhající se duše.

          Zabořen tváří do chladivých temnot očekává bez hnutí příval trestu. Nehledá poslední dávku sil ke směšné záchraně. Cítí se potupen, zahanben, přesto z praposledního popudu se bezduše skáloklidně zvedá a stanuvši po kolena v blátě nastavuje celé své tělo tváří v tvář okamžikům příštím.

          Oči bez přikrčených víček, dlaně napjatě rozevřené.

          Hluboký nádech.

                 Rybičky reflektivně zalapaly a vesele se rozběhly do svých útočišť, jako by se vlastně vůbec nic........