Děvka

Připadám si jako děvka. Vždyť jsem ji tak miloval, sžil jsem se s ní, znal jsem ji tak dokonale. Byla dokonalá. Proč bych měl začínat nový život, proč bych měl opustit někoho, s kým mi bylo tak krásně? Vždyť jsme si vytvořili tak nádherný svět. Jen my dva.
Rozuměla mi a já rozuměl jí. Bez nutnosti cokoliv kazit slovy, která
někdy nestačí. Kolikrát jsme se jen drželi za ruce, objímali, líbali... procestovali jsme spolu náš svět křížem krážem. Tolikrát jsme si povídali o smyslu života, o náboženství, o hudbě, filmu, přátelích a někdy také o nás. Kolik záhad jsme společně vyřešili, tajemství
hlubší pyramid.
Museli jsme však náš svět chránit a zachraňovat -  před bolestí nepochopení, před nenávistí a nevírou jednoho v druhého.
Přiznávám. Nebylo to vždy tak idilické.

Jednou jsem s ní dokonce hodil o zeď!
Byly to chvilky slabosti. Chvilky pochybností.  Tak dlouho jsem ji hledal! Proč ji jen musím opustit? Opouštím ji. Odkládám ji zpět do
knihovny. A hledám novou. Nacházím a začítám se. Chvilku si připadám jak děvka, která se nechává utěšovat pořád a pořád novými a novými klíny. Děvka, kterou omrzel víc než přítel.
Děvka, která hledá více života svému smyslu!
Jenže to už mi začíná být zase krásně, v novém klíně konejšivé a mírumilovné harmonie.
...a do myšlenek mi jen mimoděk vnikne: "vždyť ona
je taky děvka, budou ji číst jiní a bude jim stejně dobře, jako je teď mně"...