naboso

text Kroky nohou mě unášejí k nádražnímu bufáči. Né že by to bylo zcela proti mé vůli, pravda, žízeň už nějakou dobu mám, ale existují tisíce jiných míst, kam bych zavítal raději. Tisíce jiných míst, kde si můžete v klidu sednout a utratit o pár desítek minut víc a né na stojáka hltat z plastikových kelímků obarvenou vodu s nažloutlou příchutí. Jenže vysvětlujte to mým nohám. Pro ně je nádražní bufáč nejbližším místem kde mohou v klidu po prosezeném dni postát, místem kde si všichni přečtou vulgární nápisy na jejich botách, neboť je jejich páníček neukryje do stínu stolu s dlouhým převislým (a notně zamaštěným) ubrusem.

Vcházím dokořán otevřenými dveřmi a nohy míří k výčepnímu pultu. Přátelsky zadupají na rohožce, tak nějak ze slušnosti, porozhlédnou se po poloprázdném lokále a poslušně se řadí do krátké fronty. Inu co už, zanesly mě sem, ochutnám, zda se kvalita místního bahňáku trochu zlepšila. Zevluji očima mezi vysokými barovými stolky, nejprve však pohledem otřu pípu a mokré sklenice - evidentně pouze pro štamgasty. Nohy zatím koketují s nohama ostatních návštěvníků, mírně odrzle si podupávají jakousi mě neznámou melodii. Konečně dostávám svůj pohárek slasti a mohu nohám dovolit aby mě odnesly k jednomu ze stolků. Dopřávám zbylým orgánům chvilku klidu, sytím se tou žlutou břečkou a nikotýnem, organismus vrní blahem. Ale nohy se stále nějak šmrdolí, furt by se chtěly hejbat. Je mi trapné takhle ležérně postávat a tak piju rychleji, abych jim umožnil opět alespoň trochu pohybu k barovému pultu. Tam opět nahazují své odrzlé manýry, ve společnosti nohou v lakýrkách a lodičkách se evidentně nudí. Opět počítám svých pár usmolených drobáků, leju si do krku (a trochu doufám že i do těch neposedných nohou!) zbytek piva a výčepní doplňuje zásobu do ještě zapěněného pohárku.

Stará známá situace se ještě několikrát opakuje, nohy se stávají ve frontě u výčepu oprsklejší a oprsklejší, časem začínají samy vyhledávat fyzický kontakt s ostatníma nohama, vida že s páníčkem už toho moc nenamluví. Párkrát je sice okřiknu, ale u lidí za to sklízím pohledy vhodné tak pro kriminálníka. Uvědomuji si, že ve společnosti bych na ně asi neměl být tak hrubý. Dospívám k názoru, že je nutné dopřát sobě i jim trochu odpočinku, než úplně zdivočí a já nad nimi se svou těžklou hlavou ztratím autoritu.

Z bufetu vedou prosklená a zaplivaná dvířka přímo na první nástupiště. Co takhle malou procházku, někde si jen tak sednout a koukat jak je celej ten pohyblivej železnej svět srandovní? Nohy, co vy na to? A světe div se, nohy mají radost! Nejprv ovšem musí jít pána vyvenčit do místní kachlíkárny. Samozřejmě že se to neobejde bez různých handrkování, mě se chce jen na malou, ale nohy by nejradši zamířili pěkně se usadit a posilnit před hezkou - ale dozajista náročnou procházkou. Naštěstí opět vítězí pánova - rozumněj moje - autorita a za chvíli už míříme na první nástupiště. Tam je ale lidí! Z nádražního rozhlasu se každou chvíli ozvou pokyny pro ty desítky těl, aby je tito předali svým nohám a vypravili se o kolej dál, z dáli pak zase naopak o kolej blíž, nebo úplně jinam na stanici autobusu, neboť jejich spoj byl zrušen či zpožděn o takový flák času, že si nemůžou dovolit spoje se dočkat.

Vydávám se směrem vlevo podél kolejí, abych našel nějaký klidný kout kousek za nádražím. Po nějakých dvou až třech stovkách kroků skrze ostružiní a dráty, po přelezení pár plůtků a jiných haraburdí, co lidské ruce dokáží při dráze napáchat, ocitáme se i s nohami na krásném místě přímo u trati.

Rozhled široko daleko, lidé pouze daleko, Široko také daleko, a nohy už už udělat nějakou skopičinu. Poskakují a zkouší tleskat ve vzduchu, tančí v rytmu zvonků a lomozu nedaleké ulice, nakrčují a prudce vystřelují za zvuku houkaček policejní sirény, celé radostné z trávy pod sebou. Sundavám jim boty, abych jim dopřál trochu volnosti.

To je, pane doktore celý můj příběh. Už si příliš nevybavuji, jak mě napadlo z jejich tance usoudit, že mají výborný sluch. Umět poslouchat zda jede vlak patří k základním věcem, tak jsem je chtěl naučit poslouchat za mne na kolejích. Ta houkačka by probrala i mrtvolu, jen moje nohy ne. Asi to na mě celou dobu hrály.

---