1486 metrů a 68 dní

1486 metrů a 68 dní

Jsem Fjodor Vasilijevič Javorský a jako mnoho jiných lidí i já jsem prožil Velkou vlasteneckou válku. Jsou dvě věci, které nikdy nezapomenu: 1486 metrů, které jsem musel překonávat lodí přes Volhu a pak 68 dní, kdy jsem musel bojovat za svou vlast v nejtěžších bojích u Stalinova města.

Před válkou jsem žil spořádaně. Ve třicátém šestém roce jsem si vzal za manželku Natašu Borisovnu, hodnou to ženu. Dva roky na to jsme se stěhovali z rodného Vladivostoku skoro přes celou ruskou zemi do Stalingradu. Ve Vladivostoku jsem pracoval jako námořník a proto jsem se to samé chystal dělat i ve Stalingradu. Týden po podání žádosti jsem byl přidělen k Volžské flotile jako zástupce kapitána na lodi s názvem Rudý říjen. Kapitán lodi Ilja Vladimírovič Patkov byl podivný člověk, ale velmi dobrácký. Nebyl nikdy pro komunismus, ale nikdo by to na něm nepoznal. Nebyl to ten typický třídní nepřítel, byl to člověk malý, pracovitý, málomluvný, ale když jsem viděl ty jeho očka, jak pokukují kolem, vždy se mi chtělo se smát. Byl by to výborný velitel i celé flotily, vždy věděl, co by bylo nejlepší, jak by se mělo postupovat, ale nikdy svůj názor nikomu nevnucoval. Řekl třeba jen: "Podívej Fjodore být tebou udělal bych to takhle...," a na to se vzdálil a nechal mne tak.

Když nás v červnu 1941 přepadli Němci, chtěl jsem už v červenci dobrovolně vstoupit do armády, ale moje Nataša, ani Ilja mě nechtěli pustit, hlavně Ilja stále opakoval, že jsem na Volze potřebnější, nežli někde na Ukrajině, či jiných místech, kde se zrovna bojovalo. Nakonec jsem tedy zůstal ve Stalingradě, ale alespoň jsem se naučil od Ilji střílet ze všeho, z čeho jen šlo. Na vojně mě učili jen se samopalem, ale tenkrát bych se byl vsadil, že Ilja umí vystřelit i z lopaty.

S Natašou jsme stále znepokojeně sledovali, jak cizáci obsazují naši zemi, ale vždy, když jsem chtěl jít bojovat, Nataša mne nepustila. Konečně jsme si i jednou v práci oddychli, když na začátku roku 1942 dorazila zpráva, že před Moskvou nepřítel vykrvácel. Záhy na to však nastalo jiné nebezpečí; nepřítel se dral na náš Stalingrad. Jednou se mne Nataša zeptala: "Feďko, myslíš, že Němce porazíme?" "Zdali je porazíme?" odpověděl jsem, "to víš, že jo, jen sebereme síly, uděláme protiútok a pak je poženeme až do Berlína. A tam si to pak rozdají dvě nejsilnější armády a rozhodnou o osudu světa!" Vděčně se na mne podívala a řekla: "Kéž by jsi měl pravdu," Chtěl jsem říci, že mi může věřit, ale já sám jsem si tím jistý nebyl. "Uvidíš, že dál jak za Don se nedostanou, kdyby se rozkrájeli," řekl jsem tenkrát ještě a šel si po své práci.

Ale opak byl pravdou. Němci se dostali krásně přes Don a vyhlásili stav obležení. Ve Stalinově městě šlo do tuhého. V práci se vzrušeně mluvilo o přicházejícím nebezpečí. Já už jsem nevydržel a přihlásil se do Stalingradské domobrany. Tehdy jsem začal agitovat své spolupracovníky, dosud nestraníky. Ale v naší flotile se do strany nikdo moc nehrnul. Ilja mi řekl: "Víš, co dělají Němci s komunisty?" "Nevím, pověz co?" odpověděl jsem mu. "Věší je, jako první je věší na oprátky. A já mám rodinu," řekl. "Já snad ne?" namítl jsem mu. "Ano, máš, ale něco Ti řeknu, ty nemáš tři děti, jako já. A když zemřu, moje žena se sama nepostará o děti," řekl. "Blázne. Myslíš si, že když nebudeš komunistou, tak nezemřeš? Možná tě pověsí i tak," řekl jsem. "Možná. Ale když budu mít stranickou legitimaci, tak určitě!" řekl ostře. "A co vlastenecká povinnost?" namítl jsem. "Něco Ti řeknu, když zemřu za vlast, co z toho moje rodina bude mít? Pomůže jí to? Postará se vlast o mé děti?" odpověděl mi otázkou. "Proč ne? Dělnická třída ti děti zajistí," řekl jsem mu. "Nemluv mi o dělnické třídě! Já moc dobře vím o čem to tady všechno je! V devětadvacátém roce mi zastřelila strana, nebo ta Tvá dělnická třída nejlepšího přítele!" řekl. "Pak asi měla důvod," řekl jsem. "Ano, měla, protože Tolja řekl, že ve Spojených státech je výroba výkonnější!" řekl rozhořčeně. "Pak ale podvracel vládu dělnictva," snažil jsem se mu vysvětlit. "Tak já teď také budu podvracet vládu dělnictva. Nebudeš mi to věřit, ale Anatolovi příbuzní tam žijí a bohužel je to pravda. Můžeš mě udat, za to, že jsem řekl pravdu. A pak mě zastřelí, jako mnoho jiných. Jen proto, že si nemohu dovolit říci pravdu!" "Ale..." "Co ale? Ano existuje pak ještě jedna pravda a té vy, komunisté říkáte pravda a já tomu říkám sprostá lež!" vmetl mi do tváře. "Ale Sovětský svaz je nejvyspělejší země na světě," bránil jsem své stanovisko. "Je to napsáno v každých novinách, v každém rádiu a...." "Dost," přerušil mne. "Nebudu poslouchat tyhle lži! Kdo myslíš, že píše noviny? Komunisté. A kdo jim k tomu dává podklady? Komunisté! A když něco nebude správně, kdo je odsoudí? Komunisté! Žádná dělnická třída není, za vším jsou komunisté! A ten kdo tohle všechno řídí, jsou zase komunisté! Můžeš si Ty projevit svůj názor a říci, že Stalin vede válku špatně a že znáš lepší způsob? Můžeš to říci?" "Ne," špitnul jsem. "A co když je to pravda? Co když by to opravdu byla pravda? Mohli bychom vyhrát válku, ale ty nejsi ten jenž může něco takového říct." "Ale my válku vyhrajeme, vždyť to říkal v rádiu soudruh...," řekl jsem a zastavil se. "Ano soudruh. Možná máš pravdu," připustil jsem, ale spíše proto, aby měl Ilja klid. "Ne možná, ale určitě," řekl a odešel. Byl jsem přesvědčen, že mám pravdu já, ale chtěl jsem si to ověřit. Na to však nebyl ve válečném spěchu čas. 13.září zaútočili Němci na město. Hned v ten den jsem ztratil spojení s Natašou. Byl jsem na lodi, která měla zajišťovat naši armádu. Přiváželi jsme potraviny, střelivo a posily a odváželi raněné. Pořád jsme pendlovali mezi břehy Volhy a já se Ilji zeptal: "Víš jak je tady Volha široká?" "1486 metrů," odpověděl stroze. Tedy 1486 metrů a to jsem nikdy nezapomněl. Naložili jsme jednoho raněného vojáka. "Mluv na něj, nesmí usnout, nebo je ztracený!" řekl mi narychlo zdravotník. Tedy, hovořil jsem s ním. "Pověz mi, kde jsi bojoval?" "U traktorového závodu. Němčouři už mají i Mamajovu mohylu. Je to s námi špatné," odpověděl. "A proč je ta mohyla tak důležitá?" zeptal jsem se. "Víš, mohyla je nejvyšší bod města. A ten komu patří mohyla si na ni může postavit kanón a ostřelovat okolí té mohyly do určité dálky," řekl mi. "Aha, dělal jsem, že chápu a když bychom měli mohylu, mohli bychom vyhrát?" "Ta mohyla je důležitá, ale ten kdo ji má, má taky větší šanci na úspěch," řekl. Přišel zdravotník naší lodi. "Já se o něj postarám," Zvedl jsem se tedy a šel za Iljou. Než jsem však stačil dojít, přeletělo nad lodí německé letadlo a pilot trefil Ilju z kulometu. Rychle jsem k němu přiskočil, ale nebylo mu pomoci. Jen mi zašeptal: "Přemýšlej o tom, co jsem Ti řekl! A řekni mé ženě..." Ale nedomluvil. Zemřel mi v náručí. Podíval jsem se do hořícího města. V dálce, přes všechen válečný lomoz zněla falešně Kaťuša. Vedle nás pluly další lodi a i na nich sténali ranění vojáci. K čemu je vlastně válka? K čemu? Sevřel jsem v pěsti pistoli a přemýšlel, co řeknu jeho ženě. Přemýšlel jsem, co asi dělá Nataša. Z přemýšlení mě vytrhlo trhnutí dveří. Vešel jeden námořník. "Ilja to dostal z letadla," oznámil jsem mu. "Pak ale musíš být kapitánem, jsi přece zástupce," řekl. "Máš pravdu," souhlasil jsem s ním. Sehnul jsem se k Iljovi a sebral mu kapitánskou čepici. "Jednou tě pomstím," řekl jsem a odešel. Už se blížil druhý břeh. Na břehu jsem potkal vojáka, který měl na sobě nespočet řádů. Moc jsem neměl tyto vojáky v oblibě, měli tolik medailí, že by je mohli nosit místo uniformy. Ten voják mi řekl:"Jsem plukovník Rodimcev. Potřebuji svou jednotku přepravit přes řeku," "To tady potřebují skoro všichni," odvětil jsem. "Ale já potřebuji tu svou, je to elitní třináctá, gardová střelecká divize." Popravdě řečeno, nevěděl jsem tehdy, co je to elitní, ale to slovo se mi zalíbilo. A taky to byl plukovník. Řekl jsem mu tedy: "Tak si nastupte. Támhle jsou další lodě. A pomozte naložit střelivo," řekl jsem mu a šel oznámit dalším kapitánům, aby vzali další vojáky na své lodě. V davu jsem uviděl Natašu. Rychle jsem za ní spěchal. "Natašo!" zavolal jsem na ni. "Fjodore," zastavila se. "Kam jdeš?" ptal jsem se. "Vezou mě do bezpečí. Vlakem," odpověděla. "Já tu musím zůstat, moje loď mne potřebuje. Pak tě najdu," řekl jsem a objal ji. Hodně pevně. "Sbohem, Natašo!" "Sbohem, Feďko." Musel jsem se vrátit ke své lodi. "Jsme připraveni, kde se flákáte?" volal na mne ten plukovník. "Už, už jdu," přidal jsem do kroku. Naskočil jsem na loď a odrazil ji od břehu. "Plukovníku, jaký máte bojový úkol?" zeptal jsem se ho. "Máme dobýt několik důležitých objektů ve městě," řekl krátce plukovník. "Pak taky musíte dobýt Mamajovu mohylu, je to důležité, říkal mi to jeden raněný voják," řekl jsem, ale plukovník se usmíval. "Já vím, mohylu máme mít dobytu jako první," řekl. "A co traktorový závod? Mám tam poblíž dům," zeptal jsem se. "Závod patří ještě Rusům," odpověděl. "To je dobře," řekl jsem. Šel jsem na můstek. Čekal tam na mne kormidelník. "Kdo kormidluje loď?" otázal jsem se. "Náhradní kormidelník. Hledal jsem Tě, soudruhu," řekl. Vzpomněl jsem si na Ilju. "Neříkej mi soudruhu. Už nejsem soudruh," řekl jsem. "Jak to?" divil se. "Tak. Co jsi chtěl? Potřebujeme více lidí do posádky, měl by jsi někoho vzít na východním břehu," řekl. "Jo," odpověděl jsem. "Blíží se břeh, jdi ke kormidlu," řekl jsem. Přistáli jsme a já pomáhal nakládat raněné vojáky. Přešel kolem mne ten plukovník. "Hodně štěstí. Budete ho potřebovat," řekl jsem mu. "Díky," řekl a pokračoval. A já pokračoval s nákladem.

Další den jsem absolvoval po ránu už tři cesty, když tu jsem uviděl kapitána vedlejší lodi, jak něco ukazuje do města a vzrušeně volá. Podíval jsem se směrem za napřaženou rukou a viděl jsem něco neuvěřitelného. Tam, kde stávala Mamajova mohyla byl obrovský oblak prachu a kouře a zdálo se, že největší hluk přichází odtamtud. Houkl jsem na své námořníky: "Podívejte se tam!" všichni zanechali práce, aby se podívali na mohylu zahalenou kouřem. I někteří ranění se zvedali. Bylo to něco neuvěřitelného, na co nikdy nezapomenu. Vybavil se mi ten voják, jak říkal o důležitosti té mohyly pro nás a pak se mi vybavila tvář toho plukovníka, když říkal, že už má za úkol dobýt mohylu. Kdo to neviděl, nikdy neuvěří. Všichni stáli v tom úžasu alespoň dvacet minut, dokud byla mohyla dostatečně vidět. Vzpomněl jsem si na Ilju a představoval si jakou by měl radost, kdyby to viděl. Pak se všichni vrátili ke své práci, ale na druhém břehu šla práce všem rychle od ruky. Naložili jsme střelivo za deset minut a vypluli zase zpět, vstříc mohyle. Když už byla vidět, spatřili jsme jak naši postupují. Zrovna byli ve třetině kopce a zem, kterou vyrvali nepříteli z jeho rukou nebylo vidět, přes mrtvé vojáky. "Doufám, že všichni ti mrtví jsou Němci," řekl jeden námořník. "Kéž by byli," projevil své přání i druhý námořník a já viděl, že vítězství lze dosáhnout i bez stranické ideologie, že základem vítězství je odvaha a síla s jakou voják vstupuje do boje. A že vítězství nezáleží na počtu tanků, nebo počátečním stavu armády, ale na tom jak jsou vojáci oddáni myšlence osvobození vlasti, ale pak tito vojáci musí vědět, že osvobozují vlast za lepší věc a ne proto, aby v ní mohla řádit ideologie. A snad proto jsme později vyhráli. Já už moc z bojů o Stalingrad nevím, na další cestě byla naše loď potopena a já zraněn. Byl jsem odvezen do zázemí. Ale když k nám do nemocnice dorazila zpráva o osvobození Stalingradu i nejhůře ranění vojáci se radovali a byli šťastní, že agresor už je hnán zpátky. Po svém uzdravení jsem hledal Natašu. Bohužel jsem ji už nenašel. Vlak, ve kterém jela do zázemí byl zasažen a ona nepřežila. A tehdy, když jsem se dozvěděl o její smrti jsem si uvědomil další věc, bojující voják musí mít jistotu, že se má kam vrátit, ke své ženě, ke svým dětem. A ta žena v zázemí musí být oporou, která je vždy připravena čelit všem náporům. Pak musí být také připravena na to, že její muž se z války vrátit nemusí, že může zemřít, může být i těžce raněn a pak být rodině spíše na obtíž. Nemohu tvrdit, že zvítězila vojska bojující za správnou věc. Němci i my jsme měli v zemi velký nepořádek, ale přesto jsme byli přesvědčeni, že zrovna ta naše věc je správná a správnější, nežli ta druhá. A to je ta hlavní myšlenka. Voják si musí věřit. Tak jako ten plukovník. Na mohyle měli Němci děla, ale on přesto šel se svou divizí do nerovného boje a vyhrál. Když jsem se pak vrátil do armády, dal jsem se přesunout v roce 1944 k pozemnímu vojsku. Tehdy už jsme překročili vlastní hranice a vítězství bylo stále reálnější, ale Němci se bránili i před Berlínem. Přesně tak, jak jsem to říkal své Nataši. Jen škoda, že se toho nedožila. Prý v tom vlaku moc netrpěla, tak jsem se to dozvěděl od naší sousedky, která přežila. Našel jsem pak Iljovu rodinu. Po válce stále bydleli ve stejném domě, měli rozbitou střechu a jedna žena byla sama na tři děti. Ale také se nevzdávala. Opravil jsem jí střechu a zeptal se jí, zda-li chce zůstat tam, kde je. Řekla, že ano a já ji tedy nechal na místě. Sám jsem ale odešel ze Sovětského svazu. Hodně jsem přemýšlel o Iljových slovech a došel k závěru, že měl pravdu. Moje jednotka, ke které jsem se vrátil byla prozatím ponechána u Berlína. Právě nedávno jsem měl možnost ověřit si Iljovy slova. Hovořil jsem s jedním anglickým vojákem a ten mi vše podrobně vysvětlil, jak je to s kapitalismem. Ač moje francouzština, kterou jsme hovořili není valná, dozvěděl jsem se mnoho věcí, o kterých nemají v Rusku ani ponětí. Rozhodl jsem se zůstat zde, v poraženém Německu a pomoci s obnovou země. Je zde na práci mnoho věcí a já doufám, že se usadím. Snad už nikdy lidstvo nespadne do podobné katastrofy jako byla tato. Jen jsem se poučil: Největším nepřítelem komunismu je dostatek pravdivých informací o okolním světě. Proto je důležité, aby komunismus zůstal v Sovětském svazu, který se jednou zhroutí. Kéž aby to bylo co nejdříve.