Záchodky

Nechci  řešit tuto zásadní otázku dalšího vývoje českého školství, ani mi nejde o rozřešení problému, jestli učitel skutečně zodpovídá za každou minutu, kterou žák tráví ve školním zařízení. Kdo chce v tomto sektoru vydržet, musí se smířit s tím, že jednou nohou je v nápravném zařízení.

Chci zde jen malinko nastínit, že občas po dětech chceme něco, čeho sami nejsme schopni. Došlo mi to při mé činnosti na škole, kde na chlapeckých záchodcích několik měsíců chyběly dveře u kabinek. Shodou okolností se zde rovněž nepočítalo s větším zastoupením mužů v učitelském sboru, a tak v budově byly zřízeny toalety pouze pro učitelky. Pokud jsem potřeboval vykonat velkou potřebu, nepřicházelo v úvahu činit tak o přestávce. Autorita se daleko hůře získává než ztrácí. Bylo-li tedy nutné navštívit záchodky ve škole, zadal jsem práci a na několik minut třídu opustil - doufaje, že zkraje vyučovací hodiny žádný kolega nevypustí za stejným účelem podobně strádajícícho žáka. I tak bylo každé velké vyprazdňování malým traumatem.

V mém současném pracovišti sice mají kabinky dveře, ale o soukromí v nich lze jen stěží mluvit. Proto se nedivím, že řada studentů škemrá o hodině (s ubrouskem, kusem roztrhaného sešitu) o povolení k návštěvě místnosti, kam i státníci chodí bez ochranky. Přes riziko, že někdy nezbeda školou povinný zneužije naší blahovůle k vykouření cigarety, neměli bychom uvažovat jako lidé, kteří se mohou se svými problémy o přestávce zamknout do dokonale izolované místnosti.

Závěrem chci jen upozornit, že toto není příspěvek do Učitelských novin. Tendenci o někom rozhodovat, aniž bychom skutečně mysleli na jeho dobro, máme občas všichni - učitelé, politici, lékaři ... ale - vždyť to už bylo napsáno v úvodu.