Krajinka tvého vesmíru

  Někdy máš strach, že najednou úplně prožiješ mou chvíli

  bezmocný budeš pozorovat  žal

a  nad bolestí, kterou ti to způsobí, v ustrnutí že  zešílíš.

Cítiš Slunce které ti žhne v prsou a říkáš:

"Potkám tvé dojetí a v mdlobách nad tou blízkostí ztratím vědomí.

A potom tě v duchu prosím, co bych nahlas neřekl:

Ušetři mě tvý lásky ve který slabý shořím!

A nahlas říkám, co jen zvuk unese jak je mocný:

Měj mě ráda, protože ten oheň je blaženost ve které se rozplývám

a bolest odchází v plamenech šťastná a vysvobozená.

Ale přesto se třesu - a nebráním

cítím jak se ztrácím - a nezachytávám se.

Dívám se do krajiny z teras mojí duše

a čekám že uvidím výhled do krajiny tvojí země.

Mám hrůzu protože jí neznám

a abych v ní neslyšel smích mojí nicotnosti.

S mojí krajinkou na dlani vstoupím do tvýho vesmíru.

Ale mnohem největší slzy plní a zvedají břehy řeky,

po který vplouváš s loďkou do mých nezměrných zahrad!"

               Tak obrovská a úzkostná

               Tak otevřená a slepá

               Tak bolestná a slastná

                Je tvoje láska

                                                                Lásko!