Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNáušnice
Autor
horák
Náušnice
Cítil jsem, jak se jehla pomalu zavrtává do mého ušního lalůčku.
„Nebolí to?" strachoval se Pepik a já nevěděl, jestli udělám dobře, když použiji zápornou odpověď.
„Jau! Co děláš?"
„Říkal jsi, že to nebolí, tak jsem měl strach, jestli vůbec něco propichuju."
Propíchnuté ucho bylo mým snem od okamžiku, kdy mě táta poslal se džbánkem pro pivo a já Pod Poštou, než se džbánek naplnil, poslouchal vyprávění údajného námořníka, kterému ucho propíchli při prvním překonání rovníku. V lalůčku měl navlečený decentní zlatý kroužek. Možná ani nešlo o to ucho. Ale sycen Tajuplným ostrovem a Patnáctiletým kapitánem chtěl jsem být námořníkem a neustále ztroskotávat. Později jsem slevil na to, že bych byl na zaoceánské lodi kuchařem - v zrcadle jsem mořského vlka zápasícího s lany, harpunou a plachtami nepřipomínal.
K propíchnutí ucha jsem si nalezl i další důvod. Sny o kariéře na moři vzaly brzy za své a já nastoupil k přijímacímu řízení na gympl. Nedařilo se mi naše přesvědčit, že v těch tesilkách opravdu nevypadám tak dobře, jak se mi snaží vnutit.
„Přece nepůjdeš k nejdůležitější zkoušce svého života v riflích," zhrozila se máma.
Táta vůbec nebral v potaz mé argumenty, že se už sto let nenosí, že v nich mám velký zadek, že všichni ostatní budou také v riflích.
„Půjdeš v tesilkách a hotovo! A ještě si dojdeš k holiči!" ukončil diskusi.
Trochu mě uklidnilo, když mi Pepik navrhl, ať si u něj nechám rifle a příjdu se k němu ráno převléknout poté, co domov opustím navlečen do tesilek. Plán nám byl poněkud zhacen Pepikovou matkou, která mé zmuchlané rifle objevila v peřiňáku a aktivně vyprala. Když jsem k Pepikovi v den zkoušek přišel, visely džíny na balkóně a již zdálky svým povláváním dávaly najevo, že přijímací zkoušky na gymnáziu absolvuji v nenáviděných hnědých tesilkách. Chvíli jsme zkoušeli rifle fénovat, zkoušel jsem si džíny Pepikovy, ale všechno marné.
Při vstupu do třídy jsem cítil pohledy všech, jak jsou upřeny na mé kalhoty, a byl jsem si téměř jist, že až po prázdninách nastoupím do školy, ujme se rychleji přezdívka tesilák než mé křestní jméno. Až všichni uvidí náušnici v mém uchu, řeknou si, že ty tesilky nejspíš byly projevem mé nezávislosti: všichni přece chodí v riflích, to já, Horák, tedy chodím v tesilkách.
Znovu jsem ucítil píchnutí a Pepik zajásal: „Už jsem skrz!"
Vlastně to nic nebylo, nechápu, že jsem tuto proceduru nepodstoupil dříve. Do ucha jsme po chvíli navlékli pozlacený kroužek, který jsem si za 39 korun koupil na trhu, a už jsem to viděl: obdivné pohledy mých budoucích spolužaček. Cítil jsem to jako velký kvalitativní posun v mém životě. Možná důležitější než zítra nastoupit na prestižní školu, jak táta nazývá gymnázium.
„Mámo, ten blbeček má náušnici!" zhrozil se táta, když jsem o pár hodin později zasedl k večeři. Následoval pohovor, během něhož se máma dvakrát rozbrečela a táta třikrát chytil za srdce naznačuje srdeční slabost. Byl jsem neoblomný, párkrát jsem jim předhodil tesilky a mé totální znemožnění se při prvních krocích po gymnaziálních dlaždičkách.
První vítězství, říkal jsem si, když jsem ulehal do postele a představoval si ty zítřejší smyslné vzdechy. Téměř obřadně jsem náušnici vyndal z ucha a položil ji na noční stolek.
V noci jsem se probudil a na polštáři cítil podivnou vlhkost. Rozsvítil jsem a došel se podívat do zrcadla. To, co z ucha viselo nyní, nebyla náušnice. Z čerstvě propíchnuté dírky vytékal hnis, vytvářel v jejím okolí nevábný strup a dále se táhl jako žvýkačka.
Přezdívka „tesilák" přestala hrozit, zřejmě pod úplně jinou budu po další čtyři roky veden mezi svými spolužáky.