Tak dlouhá byla zima má

Tak dlouhá byla

zima má

a závěje do oken

a do srdce

a jara nemohla se dohledět

jak  podseknutá srpem

spala a mřela

stovky let.

a srdce opět zpěněné

jak do kopce se žene

a ovoce zrozené

ve tmě

hořké lehounce,

znovu sládne

po vší té  pohromě.

A zima pro nás skončila

se svými strastmi,

strachem a zaklínáním.

A z oken divoké jarní blesky

na tělo moje bílé

stojím,

podobna plaché zvěři

a jak divoká třešeň chvěji se

 v přívalech plenícího deště.

A bubny celou noc bijí,

divoce

v mých žilách

a na nebi znovu blesky sílí

a netopýr se pase

na mém pažitu zeleném

 a vedle něj

beránci dva,

má děťátka vzpurná

vzteklá, hrabivá

co mi hvězdy nadělily

ač se to prý matkám

nedělá.

A střelec vyslal šíp,

a zásah do srdce,

a zranil jenom lehce.

Protože my matky

věčné jsme

pevné na kost

a na kámen

jsem bílý chleba v ošatce

jsem svátost dávání a

a svátost přijímání

svatá eucharistie

tak pojezte a napijte se z těla mého

jež voní po třešních

po blescích

po deštích

a jako chléb

A v kapse troník, dva

a brýle na nose

jak starý mudřec,

když lítám nad domy

chechtám se v podloubí,

a dávím stesk

já místní šílená.

Nevinná jak list bílý

když loupím a vyji v lesích za městem

hlasem ostrým

a mrazivým jak ptačí křik.

A když  zvednu víčka

po předlouhém tom spánku

vidím, užaslá

jak do světa se prodírá

huláká hladí hýčká

nově zrozená

básnířka.