Moře smutku

Ležím na lodi a ze břehu je slyšet harmonika. Je tu horko v podpalubí.
Postel houpe s lodí a já pozoruju lana, která visí z podlahy. Pavoučí
lana na něčí hlavu nastražená. Ruka padá z lůžka vysutého a hledá dotyk -
dotyk chladného a temného skla se zlovolně blíží ke rtům. Hrdlo odmítá
příjmat do krve ten destilát neznámé substance, ale žaludek byl kojen
v kočárku kolébaném desetimetrovými chřtány moře; jen proto ještě můžu.
Ze stejného břehu ze kterého zní ta harmonika, ze stejného lokálu -
slyším její smích. Smích hlasu pro který jsem připlul. Kdo že se to směje,
že nechal jsem si do kůže sluncem vypálit všechny slzy Světa?
Směje se tam v tom přístavním baru, jak už to v přístavních barech bývá,
barová KURVA. Není tomu dlouho, co smála se na mě. Co smál jsem se
s ní. Po letech jsem se vrátil do ústí její řeky. Byl jsem bohatý
léty Světa a platil jsem jí tou nejtvrdší měnou - SLOVY!
Nechala si platit tím, co zbožňovala na tomto světě nejvíce a bylo jí
jedno, kdo platí, protože nesnášela nudu...
A mně trvalo třicet let, než jsem nastřádal dost na to, abych sebral
odvahu se vrátit. Třicet let za třicet minut. OBCHOD.
Zmněnila se za tu věčnost. Pro mě věčnost na moři, pro ni zábava a život.
Ale pořád měla to kouzlo, kterým přitahuje námořníky mně podobné. Ona je
moře na pevnině. Je nádherná a něžná a tajemná, stejně jako krutá a
bezcitná. PROTO! Patří všem, ale šoučasně nikomu. Stejně jako moře.

A tak jsem prožil svých třicet minut, na víc jsem za ta léta
nenastřádal. Jistě jste zvědaví, jestli to stálo za to?! NEVÍM. Už jsem s ní
jednou zažil něco podobného, - kdysi, před věky. Tehdy poprvé, pro ni i pro
mě. Já jí poprvé dal ten dar. To já jí ukázal, co bude chtít po zbytek
života. To já z ní udělal děvku PRODEJNOU! Ne, nejsem na sebe zbytečně
tvrdý. Já to byl, který nedokázal živit její chtíč. Proto jsem odešel na
moře. Ale jednou - snad v té nejtěžší bouři, kterou jsem zažil, na pokraji
zhroucení, šlehán jako jehlami ostrými ledovými kapkami hnanými hurikánem, téměř
mrtev, uvědomil jsem si, že se ještě jednou vrátím. Vrátím se zjistit,
zda jest nasycena a sklidněna její hladina, ve které mohl bych zakotvit
svou skořápku.
A teď se tu houpám na doslech jejích vzdechů. V němé letargii mísím
v uších to skřípání a vrzání dřeva, kterému jsem přivykl více, nežli
druhům. Více, nežli které ženě. Zvuky a vůně lodi, jako životní družky.
Jako dvě srdce, která slyšíte a cítíte bít, když usínáte v tiché harmonii,
v náručí své ženy. Já usínám v náručí své dřevěné hrobky. Ukládám se do
náručí polární zimy. Tmy. Chladu. To jen další těla platí svou duší,
svým životem.
Stařec se šedými vlasy a neupraveným špinavým plnovousem tu leží prázdný.
Zaplatil. MUSEL. Vánek rozbíjí jednu přístavní vlnku za druhou o jeho
skořápku. Co dál starče? Přepluj poslední moře! Moře smutku.