Sebevrah

Oči se vpíjí do noční oblohy a pláčou tiše,

mysl je temná, nemá chuť žít.

Vždyť život je krásný - nemá být šťastna spíše?

Však oči pláčou dál, nemají klid.

Ruce se třesou... pláčem a trápením asi,

uši už neslyší, co na světě krásy vězí.

Duše snaží se mysl usmířit, dál slzy máčí řasy,

komu se však zpovídat? Hluchému knězi?

Pak oči se odtrhnou od oblohy a dolů se zahledí,

pod sebou je hloubka, nohy mají strach!

I  kdyby tělo nechtělo, nedaleko je náledí,

ještě kousek a už nikdy nepřekročí doma práh.

Slova se loučí se světem v modlitebním tichu

a rty se jen zavlní se "sbohem" posledním.

Nikdo nepochopí, jakou teď má v srdci pýchu,

že zemřel mu smysl života a on odchází s ním.