Znamení kruhu 6

„Vzdej se!“ zařval Brolen z plných plic, když ho od muže u ohně dělilo jen několik stop. Meč měl v nápřahu, připraven setnout muži hlavu jestli udělá jediný špatný pohyb, ale muž udělal přesně to, co po něm Brolen chtěl, v což kapitán v skrytu duše vůbec nedoufal. Byl by tisíckrát raději, kdyby muž vyskočil na nohy a tasil svůj meč nebo ho chtěl zaměřit připravenou kuší. Cokoliv kromě toho, aby se vzdal. Bohužel od doby, kdy začal mít co do činění se Škorpionem, se mu v ničem nedařilo a jeho smůla nyní jen pokračovala ve vyjetých kolejích. Muž u ohně neudělal jediný zbytečný pohyb, který by si Brolen mohl vysvětlit jako pokus o útok, a mimo to, že vyděšeně zaječel a rukama si začal krýt hlavu, skulil se do klubka jako nějaký ježek. Jednoduše a prostě se vzdal a udělal to tím nejméně důstojným způsobem.
     Brolen, ač byl ukrutně zklamán, nepřestával být ve střehu a muže přišlápl nohou k zemi, až mu obličej zaryl do hlíny.
     „Co si zač?“ křikl Brolen a střídavě sledoval muže na zemi a okolí ohniště, aby ho nepřekvapil nějaký komplic nebo něco podobného. Stopař byl sice ukrytý opodál ve tmě a měl u sebe Brolenovu nabitou kuši, ale kapitán se rozhodl, že se na něj nebude úplně spoléhat. Nebyl přece jedním z jeho vycvičených vojáků, a tak ho bral jen jako pomoc navíc, kdyby se přihodilo něco neočekávaného.
     Muž na zemi chtěl odpovědět, ale místo toho jen cosi nezřetelně zamumlal. Brolen povolil tlak své nohy, aby se muž dokázal trošku zvednout a mohl vyplivnout hlínu, která se mu dostala do úst.
     „Jsem jen obyčejný obchodník!“ vystrašeně zasténal muž a Brolen skrz nohu, kterou ho tlačil k zemi pocítil, jak se klepe strachem. Brolen nepotřeboval žádný další důkaz, který by potvrdil jeho tvrzení. Viděl starého muže, který zjevně nebyl tím, kterého hledal. Viděl také jeho osla, který celou dobu nehybně stál a pozoroval co se děje, a kdyby měl kousek zdravého rozumu, už dávno by odsud utíkal doslova jako splašený.
     „Zůstaň ležet!“ důrazně mu přikázal Brolen a sundal z něj svou nohu. Když se stařík ani nehnul a dál ležel schoulený na zemi, popošel Brolen stranou, kde ležel na zemi nějaký vak. Ruku s mečem měl stále ve střehu a nespouštěl staříka z očí. Stále ve skrytu duše doufal, že k něčemu dojde, ale jeho touhu zcela uhasil obsah staříkova vaku.
     Staré nádobí, rozbitá lampa a nějaké hadry bylo vše, co se skrývalo ve vaku, který Brolen vysypal na zem.
     „Vstaň,“ vyzval staříka Brolen. Ten se pomalu zvedl do podřepu a tak zůstal. Vyděšeně hleděl na obra, který se nad ním tyčil s obrovským mečem v ruce a hleděl na něho jako na červa, který právě vylezl ze země.
     „Nic ti neudělám. Neboj se,“ ujistil ho Brolen a pokračoval: „jsem kapitán Brolen z Wemaku a pronásleduji nebezpečného zločince.“
     Stařík stále vystrašeně hleděl a neřekl ani slovo, jen drkotal zuby.
     „Jsem tady se stopařem,“ řekl Brolen a ukázal k nedalekým keřům, ze kterých se vztyčila postava a vydala se směrem k ohni. Když došel stopař až k ohni a postavil se do světla, spatřil stařík muže středního věku oděného v jakési kožešině kterou neznal. Stopař stále držel nabitou kuši, ale právě s ní mířil do země. Stařík se obrátil zpět na kapitána Brolena a dál mlčel.
     „Omlouvám se za způsob, jakým jsme se setkali, ale jinak to nešlo,“ začal vysvětlovat Brolen a přitom zasunul meč zpět do pochvy. Teprve nyní se staříkovy rysy uvolnily a kapitánovi se zdálo, že dokonce přestal drkotat zuby.
     „Nevypadáte na obchodníka,“ pokračoval Brolen a přerušil tak krátké ticho, které nastalo. Stařík nic neřekl, jen se začal pomalu zvedat ze země a oprašoval své šaty od špíny. Do obličeje se mu opět začala vracet zdravá barva a Brolen tušil, že začne konečně mluvit.
     „Vše co kapitán řekl, je pravda,“ promluvil stopař. „Kdybychom vám chtěli nějak ublížit, už dávno byste byl mrtvý,“ zajímavým způsobem vysvětlil stopař staříkovi, kterého toto ujištění kupodivu uspokojilo a pomalu přikývl hlavou, jakože rozumí.
     „Jak už jsem vám řekl, jsem obchodník,“ pomalu promluvil stařík a otočil se přitom na Brolena. „Toto,“ ukázal na vysypaný vak, který se válel na zemi, „toto je můj vak, ve kterém nosívám své osobní věci.“
     „Když jste tedy obchodník, kde máte nějaké zboží na prodej?“ chtěl zamluvit Brolen svou předchozí prohlídku staříkova osobního vaku.
     Stařík popošel dopředu, sehnul se a začal sbírat své věci a dávat je zpátky do vaku. „Proč se zajímáte o mé zboží? Chtěl byste si snad něco koupit?“
     „To ani ne. Jen mě udivuje, když tvrdíte, že jste obchodník a přitom máte jen svůj osobní vak a jednoho osla.“
     „A co se vám na tom nezdá? Zboží je přece od toho, aby se prodávalo, ne?“
     „Jistěže,“ přitakal mu Brolen. „Můžu vědět, s čím obchodujete?“
     „Cizokrajné látky a magické artefakty. Jsem vážený obchodník a v životě jsem se nesetkal s takovým jednáním,“ vrátil se stařík zpět k předešlé události.
     „Ještě jednou se omlouvám, ale zločinec, kterého pronásledujeme je velmi nebezpečný, a tak musíme být opatrní. Jde nám jen o spravedlnost. Pokud jste vážený obchodník, tak vám poctivé a spravedlivé jednání není cizí, nemýlím-li se, a tak jistě pochopíte naše způsoby,“ snažil se Brolen o vysvětlení.
     „Jistěže,“ přitakal mu stařík a dál skládal věci do svého vaku.
     „A protože stopy, které sledujeme, vedly přímo sem, domnívali jsme se, že právě vy můžete být tím zločincem, kterého pronásledujeme,“ pokračoval Brolen.
     „Ano, to zní rozumě,“ přikývl stařík a najednou se zarazil, „říkáte, že ty stopy vedly sem?“ zvedl se ze země a hleděl na Brolena jako na
     zjevení.
     „Přímo sem,“ přikývl Brolen a v ten moment ho napadla myšlenka, která kdyby byla jiskrou, sežehla by peklo na popel.
     „Jaké že jste prodával zboží?“ nadechl se Brolen.
     „No, tentokrát jsem výjimečně převážel jen obyčejné cetky a tak,“ rozhodil stařík rukama a v duchu usilovně přemýšlel o souvislostech jeho nedávného obchodu.
     „Převážel? Povozem s hnědým tažným koněm?“ vybuchl Brolen.
     „Ano, ano. Přesně tak. Včera večer jsem se setkal s nějakým lovcem čarodějů a ten ode mne koupil všechno zboží i s povozem a mým hnědákem,“ začal stařík rozmotávat pavučinu událostí. Brolen ho pozorně poslouchal a ve tváři se mu tvořil výraz nelidského vzteku.
     „Dal mi tolik peněz, že bych si za ně mohl koupit malý domek a navrch jednou tolik, jen za to, že budu pokračovat v cestě tímto směrem,“ řekl stařík a ukázal rukou směrem na východ – směrem od Wemaku.

Brolenovy klouby na rukou už byly dávno bílé od toho, jak silně zatínal pěsti. Myšlenka, která ho prvně napadla byla správná a Brolen už poslouchal obchodníkovo vyprávění jen na půl ucha. Zbytek své pozornosti věnoval tomu, aby vzteky nezešílel. V paměti si procházel rozhovor, který vedl s tím umouněným vetešníkem, který jak se ukázalo, nebyl tím, čím se zdál být. Brolenovi v hlavě utkvěla každá z jeho poznámek, včetně těch na jeho adresu. Nyní, když věděl jak se situace má, je z náhodného názoru překvalifikoval na předem promyšlené urážky nejtvrdšího zrna. Brolen za tu chvíli, kdy si uvědomil, do jaké situace se to dostal, zestárl o několik let.
     Zatímco on se tu zahazuje s nějakým vetešníkem, Škorpion zatím okupuje jeho město. Přechytračil ho jako malého kluka. Hrál si s ním jako s nějakým hlupákem. Myšlenky, které se Brolenovi míhaly hlavou měly váhu kovářské kovadliny. Ten kůň uvázaný za povozem, vzpomněl si na další věc, které předtím nevěnoval pozornost. Tak moc se soustředil na postavu Škorpiona, že zcela ignoroval věci, které se děly okolo něj.
     „Přenocujeme tady!“ promluvil stopař, vědom si toho, co se asi Brolenovi honí hlavou a snažil se, aby měl jeho hlas váhu nekompromisního rozhodnutí.
     „Vy a tady ten,“ ukázal Brolen na pravého vetešníka, „vy si tady klidně nocujte, ale já se vracím nazpět. Teď hned!“ oznámil Brolen a bez otálení vykročil k místu, kde stopař uvázal jejich koně. 
     „Je to moc nebezpečné!“ snažil se mu to rozmluvit stopař, ale bezvýsledně.
     „Ujišťuji vás, že momentálně v celé stepi není nebezpečnější tvor, než jsem já!“ tvrdým hlasem oznámil Brolen a zmizel ve tmě.
     Když odezněl dusot kopyt, stopař i vetešník na sebe vzájemně pohlédli. „Myslíte, že to přežije?“ zeptal se vetešník.
     „Co myslíte?“
     „Tu cestu, v noci ve stepi,“ ukázal vetešník za kapitánem Brolenem.
     „Do něj bych to nikdy předtím neřekl, ale teď si nejsem tak jistý,“ zadumaně odpověděl stopař, a pak se otočil k plápolajícímu ohni. Tma začínala být hustší a hustší a vlezlá zima už klepala na dveře. Teď bylo na čase, postarat se o sebe, pomyslel si stopař a šel pro svého koně, aby ho přivedl k ohni.

Armin byl nadosah splnění svého úkolu. Jako vážený obchodník se ubytoval v jednom z honosných domů, zajišťujících pro své hosty kvalitní ubytování i zábavu. Místnost u výčepu byla zpola zaplněna hosty, kteří se náramě bavili a do klasického ruchu čilé konverzace se nenásilně ozývala loutna, na kterou hrál najatý bard. Opravdu odpočinková atmosféra, pomyslel si Armin, a když se konečně dosyta najedl, pomalým krokem se vydal do svého pokoje v prvním patře.
     Nebyla náhoda, že byl Armin ubytován hned vedle pokoje, ve kterém se nacházel cíl jeho úkolu. Armin něco zamumlal, když procházel okolo dveří sousedního pokoje, který zvenčí hlídal ozbrojený voják a předvedl ukázkové klopýtnutí o svůj bohatě zdobený plášť, který sahal až na podlahu . Bavilo ho také, když předstíral, že se kvůli své opilosti nemůže trefit klíčem do zámku svých dveří. Nakonec se mu to podařilo a Armin zmizel ve svém pokoji.

Netrvalo dlouho a Armin už se rozhlížel po vybavení sousedního pokoje. Dostat se do něj nebyl pro Armina žádný problém. Měl rád tyhle honosné domy s jejich masivními římsami, které dokázaly bezpečně unést i toho nejtěžšího člověka, a když je člověk potřeboval, vždycky je našel pod oknem, jak se táhnou kolem celého domu.
     Do pokoje dopadalo pouze světlo z otevřeného okna, ale to Arminovi bohatě stačilo k tomu, aby rozpoznal vše, co potřeboval. Pokoje byly identické a rozdíl tvořily jen osobní věci, které si s sebou přinesl host. Obnažená truhlička - cíl Arminova úkolu - ležela na posteli a nedala se přehlédnout. Armin byl v duchu rád, že je v pokoji sám a majitel truhličky se vesele a bezstarostně baví dole u výčepu. Už dlouho si nepřipadal jako obyčejný zloděj. Cílem jeho úkolů bývali v naprosté většině lidé, kteří se po setkání s Arminem zůčastnili už jen svého pohřbu. Dnešek byl jiný a Armin byl rád, že je tomu tak. V posledních dnech toho hodně zažil, a tak netoužil po ničem jiném, než splnit úkol a jít se pořádně vyspat.

Ve výčepu někdo objednal pití pro celou hospodu tak hlasitě, že to slyšel Armin až nahoře v pokoji. Jen ať zábava proudí a já mám klid na svou práci, pousmál se a šikovným šperhákem otevřel truhličku, na jejímž víku bylo vyryto souměrné a velké znamení kruhu.
     Pak už se jen soustředil na bolest, která ho tepala do hlavy a neuvěřitelně rychle prostupovala celým jeho tělem. Než sebou Armin praštil na postel hned vedle truhličky, byl už dokonale paralyzován a nemohl se pohnout ani o píď. Mohl jen vstřebávat ukrutnou bolest, která ho spalovala zevnitř. Se zatnutými zuby ležel na posteli a v duchu se modlil, aby to vydržel a nezačal řvát bolestí. Zoufale chtěl přijít na to, co se děje, ale ukrutná bolest mu nedovolila rozumně uvažovat. Jediné na co se mohl soustředit, bylo jeho utrpení. Pak ztratil vědomí.
     Když se Armin probral, zprvu nevěděl kde je a co se s ním stalo. V paměti hledal, kde viděl truhličku, vedle které právě ležel. Najednou si vzpoměl na bolest, která z něho udělala nemohoucí figurku. Na bolest, po které mu zbylo jen bolavé tělo celé zbrocené potem. Armin se zaposlouchal směrem ke dveřím a ulevilo se mu, když uslyšel hluk hostů a zvuk bardovi loutny. Uvědomil si jaké měl štěstí, že se nesvalil na podlahu, kde by jeho tělo určitě zadunělo a hluk by přivolal vojáka přede dveřmi a že dříve, než stihnul vykřiknout bolestí, k čemuž neměl vůbec daleko, se odporoučel do bezvědomí. 
     Jak dlouho o sobě nevěděl neměl Armin tušení, a tak si musel pospíšit. Nahlédl do otevřené truhličky a spatřil svou bledou tvář. Pomalu a opatrně šáhl dovnitř a z truhličky vyndal malé zrcadlo. Obratem vložil do truhličky identické zrcadlo, které mu dal radní Thoperm, než ho Armin poslal do pekla. Když byla výměna hotova, Armin se nezdržoval a vydal se po římse zpět do svého pokoje. Když se pomalu soukal podél zdi a střídavě našlapoval, cítil, jak ho pálí všechny svaly v těle.

     Obyčejná truhlička ze dřeva, ve které je zrcadlo a je střežena jediným vojákem. Armin se stále snažil přijít na to, co se vlastně stalo. Všechna opatření k ochraně truhličky se Arminovi zdála minimální. Voják u dveří byl jeden a navíc to nebyl žádný mistr válečník, uvažoval Armin a přitom se převaloval na posteli. Tahle událost mu nedopřála klidného spánku.
     Měšťan, který truhličku převážel, nebyl z nejbohatších. Byl to jeden z průměrných měšťanů, který má dům a v něm jednu služku, po které pokukuje, když se jeho žena dívá jinam. Takový člověk nemá svého čaroděje, který by mu truhličku opředl ochranným kouzlem, uvažoval Armin. A takový člověk nemá ani dost peněz na to, aby si takovou službu nechal provést na zakázku. Armin se pomalu pídil po stopě a byl si jist, že je v tom něco víc. Vždycky je v tom něco víc. Nikdo se mu nikdy zcela nezpovídal z důvodů, proč chce to nebo ono. Prostě splnil úkol a dostal dobře zaplaceno. Armin si svým řemeslem vydělával hodně peněz a jeho zákazník si vždycky platil za mlčení a žádné otázky. Tak už to chodilo.
     Armina z přemýšlení vytrhlo ticho, které jakoby přišlo znenadání. Hluk hostů ustal, bardova loutna mlčela. Skrz zavřené dveře šly slyšet jen opatrné kroky podnapilých hostů, kteří se vydali do svých pokojů. Bylo velmi časné ráno a alkohol už unavil i ty nejvytrvalejší hosty, kteří se teď předháněli v zívání. Jakoby jen myšlenka na zívnutí nakazila Armina, který si pořádně zívnul a ani se nesnažil nějak si ze zvyku zakrývat ústa. Byl v duchu rád za tento projev únavy a pomalu nechal svá víčka klesat stále níž.

 Armin sledoval uměleckou malbu, která pokrývala celý strop pokoje. Nijak zvlášť se mu nelíbila, ale ani se mu nehnusila. Byla to obyčejná malba, která nebyla ničím výjimečná. Nijak nevybočovala z řady podobných maleb ani se nedala nazvat něčím co předběhlo svou dobu, ale Armin od ní nemohl odtrhnout oči. Jednotlivé kruhy a linky se vzájemně protínaly v neurčitých tvarech, které snad měly navodit dojem originality. Armin sledoval jednotlivé křivky a jejich klikatící se dráhy. Očima neomylně sledoval jejich stopu, než splynuly s jiným, větším obrazcem.
     „Unikneš jen po boku své smrti,“ přečetl Armin nápis, který vytvořila klikatící se linka. Nevěřil vlastním očím a když chtěl nápis přečíst znovu, už tam nebyl. Armin dál sledoval jednotlivé kruhy, jak se kutálí po mnoha linkách, které byly všude okolo. „Neodstraníš neodstranitelné, neporazíš neporazitelné. Nevrátíš svou volbu, spočineš až v hrobu.“ Začarovaný strop, napadlo Armina.
     „Pozvání zachrání tvůj sen, šero zahalí tvůj den,“ změnil se nápis a zůstal viditelný dokud ho Armin nepřečetl, potom zmizel ve spleti linek a kruhů, jakoby tam nikdy nebyl. „Navštíví tě s každým příchodem noci.“ Když Armin přečetl poslední nápis, čekal, že se objeví další, ale to se nestalo. Místo toho všechny symboly malby zazářily jako slunce v poledním žáru a zřítily se na Armina.

      Kapitán Brolen neustále pobízel koně kupředu. Chtěl, aby běžel stále rychleji. Nestačilo by mu ani kdyby letěl. Jeho mysl byla kdesi daleko před ním a obrazy, které se Brolenovi míhaly hlavou, ukazovaly souboj dvou mužů na život a na smrt. Škorpiona nic nezachrání, tím si byl Brolen zcela jist. Jakmile ho dostane do rukou, nikdo a nic už mu nepomůže. Jeho vysvobozením bude jedině smrt.
     Brolen vedl koně stále rovně – nejkratší cestou k Wemaku. Nejkratší cestou k pomstě. Jiná možnost mu ani nezbývala. Pokud by chtěl jet oklikami, po kterých následoval stopaře, zcela určitě by zabloudil. Na své cestě se řídil několika hvězdami, které si vyhlédl a teď se podle nich orientoval. Vždy byl nervózní, když se kůň vzepjal a nekompromisně oběhl větší křoviska, kterými by stejně neprošel. Brolen chtěl být co nejdřív ve Wemaku a znovu a znovu pobízel patami koně do slabin.
     Poslední co si pamatoval byl nenadálý tlak, jakoby ho nějaká neviditelná síla uchopila a zvedla ze sedla do vzduchu. Dopad na zem, ze které se sbíral, si nepamatoval. Při vstávání ho zradilo koleno pravé nohy a Brolen se zhroutil. Zadýchaně zaklel a bouchl pěstí do země pokryté jemným pískem. Možná měl poslechnout stopaře a na cestu se vydat až ráno, ale touha po pomstě mu zatemnila mysl a nebyla s ním řeč. Na tom už stejně nic nezměním, pomyslel si Brolen a v duchu se zatrvdil. Zavolám koně, nějak na něj nasednu a do Wemaku už to určitě nebude daleko. Celou cestu jsem jel jako o závod. Rozhodl se.
     „Né!!“ zařval, když se překulil na druhý bok a v neproniknutelné tmě spatřil jako horizont obrys koňského těla, ležícího v nepřirozené poloze několik stop od něj. Zkroucený krk zvířete byl obtočen kolem trčícího pahýlu starého kořene, jehož černé šlahouny trčely výhrůžně do vzduchu.
     Kůň zůstal po pádu ležet na místě mrtev a necítil tak své přední běhy, zlámané v kloubech. Brolen zuřivě bušil pěstí do země a pociťoval příšerný vztek kvůli situaci, do které se dostal. Když myslel, že horší už to být nemůže, zaslechl pronikavé zasyčení. Okamžitě mu na mysl přišlo stopařovo varování, aby si dal pozor na písečného hada. Brolen, jako paralyzován, ztichl a cítil jak mu buší srdce o závod. Naslouchal okolním šelestům, jak studený vítr ze stepi profukoval křoviny, rozeseté všude okolo, když se zasyčení ozvalo znovu, blíže než předtím. Brolen si byl jistý tím, co slyšel a začal se pomalu soukat pryč od místa nehody. Pravá noha ho neposlouchala, a když jí chtěl pohnout, odpověděla mu velkou bolestí v koleni, a tak se podepíraje zezadu rukama odstrkoval jen levačkou. Chtěl se dostat co nejdál od mrtvého koně, od vyvráceného kořene a sykotu, který se odtamtud ozýval. Doufal, že ještě teplé tělo mrtvého koně zaujme písečného hada natolik, že už nebude hledat žádnou další kořist, i když při plazení křovinami dělal Brolen slušný rámus. Zasyčení, které se ozvalo ještě blíž než předtím, ho vyvedlo z omylu. Brolen vytáhl svůj meč a začal jím nemotorně mlátit všude kolem sebe, přičemž panicky řval: „Mě nedostaneš! Rozsekám tě na kousky, ty zasraná potvoro! Udělám si z tebe večeři!“
     Naposledy sekl mečem do země a udýchaně lapal po dechu. Nervy měl napjaté jako tětivu loveckého luku a naslouchal zvukům v okolí. V okolní tmě si neviděl ani na své boty. Pád z koně musel být horší než myslel, protože v ústech pocítil chuť krve. Smíchal ji se slinami a vyplivl. Jako v odpovědi se ozvalo krátké zasyčení těsně u jeho poraněné nohy. Brolen ani nestihl zvednout meč, když ucítil ostré bodnutí do lýtka.
     „Rozsekám tě!!“ zařval a pozvedl meč, když ucítil nepříjemné zabrnění v pažích, které se rychle změnilo v bolestivou svalovou křeč. Meč mu vypadl z rukou a neškodně se zabořil do písku. Brolen dopadl na záda a zatnul čelisti v křeči, doprovázené studeným potem. Spatřil hvězdy, které určovaly jeho cestu a zavřel oči.

      Armin se instinktivně kryl oběma rukama vztyčenýma nad hlavou a chtěl padající strop zachytit. Už skoro cítil náraz, ale nic se nestalo. Odvážil se otevřít oči a podívat se nahoru. Spatřil jen strop z masivních prken, který pevně držel střechu nad sebou. Jednotlivá prkna byla plná kruhovitých suků a linek letokruhů starého kvalitního dřeva. Armin s úlevou vydechl a přestal se rukama krýt proti neexistující hrozbě. Zpocený po celém těle se posadil na kraj postele a smutným povzdechem uvítal konec noční můry.
     Mezitím, co ze sebe Armin stíral pot, si uvědomil, že už je den. Ani se mu nechtělo věřit, že noc uběhla za tak krátkou chvíli. Měl dojem, že trvala sotva několik okamžiků. Když se přehoupl přes okraj postele a nohama se opřel o prkennou podlahu, ucítil, jak ho bolí svaly na nohou. Nebylo to tak hrozné jako předešlé noci, ale nic příjemného to taky nebylo. Naštěstí už necítil nic jiného. Jen vzpomínka na bolest z předešlé noci, když otevřel truhličku, mu zkřivila obličej do bolestivé grimasy. Už byl mimo nebezpečí. Teď byl ve svém pokoji, uklidňoval se Armin v duchu, ale sám věděl, že si všechno jen namlouvá. Skutečnost byla jiná.
     Truhlička byla opředena ochranným kouzlem. To bylo nadevší pochybnost. Armina trápilo, jak kouzlo působilo. Přemýšlel o dvou možnostech. Za prvé se kouzlo povedlo, ale jeho účinnost byla spíše k pláči, čemuž Armin nevěřil a obával se druhé možnosti, a to, že ochranné kouzlo bylo jen spuštěno a co přijde teď, to ví jen čaroděj, který kouzlo vytvářel. Armin doufal, že vzhledem k povaze obsahu truhličky se bude jednat jen o nějaké polovičaté prokletí a on možná někdy v budoucnu zakopne na lesní pěšině.
     Ale ať se Armin zkoušel ujišťovat sebevíc měl stále pocit, že situace je pro něj horší, než si dokáže představit a ocitl se v nějaké mocenské hře, kde je jen další postradatelnou figurkou na hrací ploše, která se dá nebo spíše už měla být odstraněna.
     I když se Armin v kouzlech tak moc nevyznal, věděl, že mnohdy hraje čas svou podstatnou roli, a tak se rozhodl neotálet. Sebral své věci, truhličku se zrcadlem uvnitř a opustil hostinec.

      Armin šel najisto, když směřoval do chudší čtvrti Wemaku, kde tušil že najde člověka, kterého hledá. V pestrobarevně prošívaném plášti se do chudinské čtvrti hodil jako labuť do místního potoka, ale cítil se tak přece jenom jistěji, než kdyby se ukazoval jen ve svém koženém obleku, který ukrýval pod pláštěm. Nemohl si být jist žádným pohledem, který na něm ulpěl. Jako informátor si mohl vydělávat kdokoli z lidí, které Armin při své cestě míjel.
     Když se otevřely dveře stlučené z prken, Arminovi nad hlavou zacinkalo několik malých zvonečků, které oznámily jeho přichod. Než stihnul Armin dveře zase zavřít, z vedlejšího pokoje, který byl umístěn za kulatým stolem vyšla shrbená stařena a malýma očkama propichovala Armina od hlavy k patě.
     „Co chcete?“ spustila stařena zostra a postavila se za kulatý stůl jakoby to byl její štít.
     „Potřeboval bych s něčím pomoci,“ řekl vlídně Armin a se zájmem se začal rozhlížet po místnosti. Všude visela spousta sušených bylin a hub, mezi kterými nezřídka viselo i několik druhů menších hlodavců. Kulatý stůl, za kterým se stařena schovávala byl plný kožených váčků a flakónků, které se od sebe lišily barvami svých obsahů. Místnost byla osvětlena jedinou loučí, umístěnou vlevo na stěně ze které odkapávala horká smůla na dřevěnou podlahu. Přesně tak si Armin představoval, že bude vypadat doupě kouzelnice – bylinkářky.
     „Kořen na potenci došel!“ spustila stařena a začala nervózně drtit nějaké koření v dřevěném kalíšku. Armin ucítil příjemnou vůni, která se začala šířit po místnosti.
     „Děkuji. O takový kořen zájem nemám,“ odpověděl slušně Armin, vědom si toho, že stařenu asi znervózňuje svým bohatě prošívaným pláštěm. Bylo známo, že majetní občané služeb podobných lidí nevyužívali, a když ano, tak nikdy nepřicházeli osobně, ale posílali věci vyřídit své služebnictvo. Armin tušil, že stařena takový plášť, který měl právě na sobě, nikdy neviděla z takové blízky. I když se to možná snažila zamaskovat, její oči, jindy jako štěrbinky, byly vykulené jako suky na starém prkně.
     „A o co máte zájem?“ zeptala se stařena tónem, jakoby si Armin spletl obchod.
     „Mám s sebou jednu věc a rád bych se zeptal, jestli je s ní vše v pořádku,“ řekl Armin a podal stařeně zrcadlo, doposud ukryté vně svého pláště.
     Stařena nedůvěřivě chňapla po zrcadle a začala si ho se zájmem prohlížet. Armin by se vsadil, že když se podívala přímo do zrcadla, měla chuť leknutím ucuknout. Ovládl se ale a dál čekal na výsledek jejího pozorování. Poté, co stařena zrcadlo ohmatala, přiložila si ho na čelo a pronášela nějaké nesrozumitelné mumlání, pak ho očichala a zatřepala s ním, vrátila ho Arminovi a přitom zakroutila hlavou: „je to jen zrcadlo!“
     „Jste si jistá?!“ neodolal Armin a zeptal se.
     „Za koho mě máte?!“ vyštěkla stařena. „Jsem ustanovená kouzelnice – bylinkářka a ve svém řemesle se vyznám dokonale!“ zostra spustila, napřáhla k Arminovi ruku a významě mu ukazovala něco na svém prsteníčku. „Toto je prsten cechu kouzelníků, kteří mě mají v úctě a počítají mezi sebe.“
     Armin se trochu naklonil, aby si mohl prsten lépe prohlédnout. Měděný drát, roubený amatérsky vyřezanou linkou po obvodu, svíral stařeně prsteníček, který byl viditelně odkrvený a ve srovnání s ostatními prsty značně bledší.
     „Pěkný šperk,“ pousmál se Armin a v duchu si představoval Egrima, jak se chytá za hlavu nad takovou fušeřinou. Stařena, očividně překvapena Arminovou reakcí, stáhla ruku zpět a sama se podívala na měděný drát, který se jí obtáčel okolo prstu, jakoby se chtěla ujistit, co to vlastně nosí za ozdobu.
     „Ano. Říká, kdo jsem a co umím!“ hrdě se napřímila stařena, „a vaše zrcadlo je v pořádku,“ dodala. Armin přikývl a zrcadlo uschoval zpět pod plášť.
     „Také bych ráda věděla, s kým mám tu čest,“ využila stařena situace a čekala na odpověď. Armin si uvědomil, že stařenu trošku podcenil, když si myslel, že je nesvá z jeho pláště, zatím co ona byla nervózní z toho, proč se někdo jako on schovává do pláště bohatých obchodníků.
     „Jsem jeden z těch, jejihž jméno vám nepřinese žádné výhody. Mám problém o kterém toho moc nevím a proto jsem vyhledal vaši pomoc. Myslel jsem, že je to tím zrcadlem, ale už jste mě přesvědčila o opaku.“
     „Problém?“ zeptala se stařena a Armin jí v obecných rysech vysvětlil o co jde.

     Armin seděl na dřevěné židli a tak tak, že nudou neusnul. Záda ho bolela, jak se opíral o neforemnou opěrku vratké židle a myšlenky na čerstvý vzduch patřily k jeho nejčastějším. Celou dobu kolem něj kroužila kouzelnice a mumlala pološeptem nesrozumitelné formule. Když neobíhala židli, obíhala kulatý stůl. Vypadalo to jako nějaký magický tanec. Dřevěná podlaha vrzala, louč na stěně vrhala stíny, když kouzelnice hbitýma rukama míchala lektvary a cinkala amulety. Armin se chystal na další dlouhé zívnutí, když se kouzelnice zastavila.
     „Tak co?“ zvědavě se zeptal Armin.
     „Hotovo,“ vydechla kouzelnice a jeden z flakónků, jehož obsah světle modře zářil, na ex vypila.
     „A jaký je výsledek?“
     „Měla jsem pravdu. Byl jste očarován kouzlem prokletí,“ vážně spustila kouzelnice. „Už jsem viděla spousty prokletí, ale tohle se vymyká normálu.“
     „Vymyká normálu? A co je podle vás na prokletí normálního?“ dožadoval se Armin vysvětlení.
      Kouzelnice pokrčila rameny a pokračovala: „je to silné prokletí a kvalitní. Žádná amatérská práce. Kouzlo vytvořil nějaký velmi zkušený čaroděj, na to vsadím svou pověst!“
     „Dá se zrušit?“ zajímalo Armina ze všeho nejvíc.
     „Klasickou cestou nikoli!“ rozhodně zakroutila hlavou kouzelnice. „Je mi líto.“
     „Líto? Co je vám líto? Jak to zatracené prokletí funguje? O co tady vůbec kráčí?“ vystřelil Armin ze židle jako kdyby seděl na rozpálené peci.
     Kouzelnice nic neříkala a teprve po chvíli promluvila: „není to prokletí, které zvládne vytvořit kdokoliv jen z titulu čaroděje. Tohle prokletí je tak složité, že obřad kouzla, kterým bylo vytvořeno, se v něm zcela ztrácí. Není možné ho zrušit, jako ostatní prokletí co znám. A bohužel ani o prokletí samotném vám toho víc nepovím, protože jsem nebyla schopna zjistit, jak funguje.“
     „No skvělé,“ dosedl Armin zpět na dřevěnou židli, až zapraskala.
     „Vzhledem k vaší osobě si nemyslím, že to bude prokletí, které vás učiní neplodným či vám vypadají vlasy. Být vámi, dávala bych si pozor na svůj život!“ pevným hlasem varovala kouzelnice Armina a podívala se na něj skoro lítostivým pohledem.
     „Díky za pomoc, kouzelnice,“ zvedl se Armin ze židle a doprostřed kulatého stolu hodil kulatou minci. Pak odešel.

      Armina ve Wemaku už nic nedrželo. Svůj úkol splnil a teď zbývalo jen předat zrcadlo knížeti Hasturovi, který už na něj zcela jistě čekal. Cesta na zámek knížete Hastura probíhala bez problémů. Armin se zbavil obchodnického pláště a dál cestoval už jen ve svém koženém obleku. Cestu na zámek znal, protože ji už několikrát absolvoval. Tohle nebyl první úkol, který pro knížete dělal. Vždy si pro odměnu přijel osobně k němu na zámek. Jak se na veřejnosti mohl Hastur zdát uctivým a důvěryhodným šlechticem, jednání s lidmi jako byl Armin mu nebylo cizí a vyznal se v něm dokonale, přičemž vždy dával přednost jednání z očí do očí.
     Les šuměl, když se vítr snažil proniknout hradbou jeho stromů. Zvuky zvířat se ozývaly ze všech stran a hvězdy zářily stále jasněji na obloze bez mráčku. Armin si užíval cestu, když ho z kochání okolím vytrhlo vlčí zavití. Armin zastavil koně a naslouchal. Najednou nebylo slyšet nic. Zvuky zvířat umlkly, jakoby vlčí zavití bylo znamením k ústupu. Les přestal šumět a i lehký vánek, který profukoval lesní stezku, ustal.
     Šestý smysl každého bojovníka, instinkt, zavelel a Armin bleskově seskočil z koně. Než se nohama dotkl země, v ruce už držel svůj meč. Všude ticho. Žádný pohyb. Armin se otáčel na místě, připraven zaútočit nebo se bránit. V divočině už bojoval nesčetněkrát, ale tohle bylo jiné. Armin byl nervózní, protože nevěděl, čím je to jiné, ale jeho instinkt mu jasně říkal, že se něco děje. Důvěra v sám sebe, vlastnost, kterou si Armin cenil nad jiné, se vyplatila. Když se tichý stín mihl mezi stromy, Armin byl připraven.
     Útok ze zálohy byl rychlý. Armin ho čekal byl však překvapen svým protivníkem. Vypadal jako stín. Temný, světlem živící se stín, který nyní útočil na Armina svou zbraní, která jakoby také byla vytvořena stínem.
     Několik obranných krytů a zkusmých výpadů a Armin věděl, že před ním nestojí žádný začátečník v boji s mečem. Jeho pohyby byly rychlé a přesné. Od počátku neudělal krok zpět, doposud ustupoval jen Armin. Protivník i jeho zbraň sice vypadaly jako ze stínu, ale silné údery Armina přesvědčily o tom, že je to jen zdání.
     Další z krytů se Armnovi povedl a dostal se tak protivníkovi za záda. Když se elegantně protočil kolem něj, pocítil jen chlad. Armin se rozhodl zaútočit. Protivník, o hlavu vyšší, udělal první krok zpět, brzy následoval další. Od bojující dvojice ustupoval i Arminův kůň, který neustále ržál a zvedal se na zadní. Jeho oči jiskřily, jakoby neviděl svého pána bojovat se stínem, ale se samotným ohněm.
     Stínový bojovník, jak si Armin v duchu pojmenoval svého protivníka, si dovolil pokus o velký obloukový sek na Arminovu hlavu – osudová chyba, když někdo bojuje s protivníkem Arminových kvalit. Armin toho okamžitě využil a čepel jeho meče neomylně projela trupem stínového bojovníka.
     Armin zprvu myslel, že minul, protože nepocítil žádný odpor řezaných vnitřností ani neslyšel zvuk praskající páteře. Jeho zásah byl ale přesný a smrtící. Stínový bojovník se mu před očima rozplynul stejně rychle, jako se předtím objevil mezi stromy. Zmizela i jeho zbraň, jakoby byla jeho součástí. Armin sice věřil tomu co viděl, i přesto se postavil do krycí pozice a svými smysly propátrával okolí. Jeho kůň utichl a les začal opět šumět do noci. Armin po chvíli poklekl na koleno a z jedné strany se opřel o svůj meč, zapíchnutý do země. Boj ho velmi vyčerpal. Neměl ponětí, jak dlouho bojoval, ale srdce mu bušilo jako zvon.
     „Navštíví tě s každým příchodem noci. Neodstraníš neodstranitelné, neporazíš neporazitelné. Nevrátíš svou volbu, spočineš až v hrobu. Unikneš jen po boku své smrti,“  vzpomněl si Armin na nápisy ze svého snu a vše mu bylo rázem jasné. Právě se osobně setkal se svým prokletím – se stínovým bojovníkem.

 Armin pozdě v noci dorazil k zámku knížete Hastura a z dálky se kochal pohledem na úchvatnou stavbu, kterou tvořilo mnoho věžiček, pospojovaných masivními obytnými křídly. Celá stavba světélkovala, jak byla zevnitř osvícena loučemi, jejihž světlo se mnoha okny prodíralo ven. Pracovat pro mocného člověka se vyplácí jen do doby, než se rozhodne, že místo mzdy vás obětuje, honilo se Arminovi hlavou a v duchu si představoval výraz knížete Hastura, až se před ním objeví se zrcadlem v ruce.
    
     Kníže Hastur na sobě nedal nic znát. Jeho vyhublý obličej vypadal stále stejně vypočítavě, jako vždycy.
     „Vítám vás,“ spustil, jakoby Armina viděl nejraděj ze všech lidí na světě. „Prosím, posaďte se,“ ukázal na bohatě zdobené křeslo a sám se do podobného posadil. Armin jeho nabídku přijal, ale ještě předtím položil na stůl ukořistěné zrcadlo.
     „Zrcadlo. Výborně! Úkol jste tedy splnil, jako vždy,“ přelétl Hastur zrcadlo pohledem. Kdyby na stůl Armin položil padělek, nepoznal by to.
     „Přišel jsem si pro odměnu,“ přešel Armin k jedinému tématu, které ho zajímalo.
     „Ale samozřejmě,“ přikývl Hastur a gestem přivolal muže s malou truhličkou. Když ji muž položil na stůl vedle zrcadla, odešel. Hastur truhličku přisunul k sobě a svými prsty, jako šperháky, ji otevřel. Vytáhl menší předmět, zabalený v hedvábném šátku a podal jej Arminovi. Když Hastur natahoval ruce k Arminovi, na jeho tváři bylo vidět, že předmět je docela těžký.
     Ingot z toho nejkvalitnějšího zlata vážil přesně jak se v dopise kníže Hastur zavázal. Armin přikývl, když se Hastur zbytečně dlouho rozhovořil o ukončeném obchodu a ingot zabalený v šátku schoval do jedné z větších kapes svého bandalíru.

„S vámi je vždy radost obchodovat,“ zvedl Hastur číši s vínem a napil se. „Už se těším na naši další spolupráci. Myslím, že po tom, co jste předvedl v domě radního Thorpema se tady dlouho neukáže profesionál, který by se vám vyrovnal.“
     „Může být,“ přitakal mu Armin a dělal, jako že se baví, zatímco v duchu přemýšlel o tom, zda ho Hastur nechá zabít hned v domě nebo až opustí jeho zámek. Byl si jistý, že Hastur ví, jaké prokletí je teď Arminovi v patách a nenechá ho jen tak odejít s tak cenným kusem zlata. Možná za ním pošle pár svých mužů, ať počkají, než ho stínový bojovník dostane, a pak si zlato bez problémů vezmou uvažoval Armin. Ať tak nebo tak, Armin je hodlal předběhnout.

 Když Armin uctivě odmítl pokoj na noc, vydal se zpět do stájí, kde na něj čekal jeho kůň. Byl neustále ve střehu. V každém výklenku si představoval skrytého útočníka a v každém stínu tušil zákeřného lukostřelce. Nakonec bez problémů došel až do stájí a na svém koni opustil zámek, ohraničený vysokým kamenným plotem. Jeho instinkt mu ale napovídal, že se brzy setká s Hasturovými muži. Jen co Armin zajel na lesní pěšinu, stalo se tak. Na to, jak si ho Hastur pochvaloval, Armina překvapilo, že na něj poslal jen sedm mužů.

 Kníže Hastur stál u okna a díval se do venkovní tmy. Neviděl nic, jen nejasné obrysy vzdáleného lesa, kde jak tušil, jeho muži právě přepadli Armina. Pro Hastura byl tento úkol důležitý a jednou z podmínek bylo, že celá záležitost se musela obejít beze svědků. Armin, ač se sám postaral o většinu svědků, byl posledním, kdo na tomto seznamu chyběl. Hastur se pousmál a přihnul si z poháru vína.
     „Kde jsem skončil?“ zeptal se Hastur a otočil se zády k oknu.
     „Úkol jsem splnil dle vašich rozkazů a očekávám dále,…..“ přečetl písař poslední nedokončenou větu v dopise, který psal.
     „Výborně,“ přikývl Hastur. „Očekávám dále, že odměnou mi bude vaše osobní návštěva a vděk, až se setkáme,“ dále diktoval Hastur a přitom upíjel víno z poháru.
     „Nakonec bych vám chtěl popřát hodně štěstí ve vašem podniku a…..“ nedořekl Hastur. Okno, ke kterému stál zády, zadrnčelo a dřevěný spoj skleněných tabulek se zlomil vejpůl. Okenní tabulky vypadly z rámečků a do jednoho popadaly na podlahu, kde se s rachotem roztříštily na mnoho skleněných střepů. Písař vylekaně vzhlédl od stojanu, na kterém psal dopis a z ruky mu vypadl husí brk, jehož špička byla černá od inkoustu. Jako na ducha, hleděl písař na knížete Hastura, který stál před rozbitým oknem a s pohárem vína v ruce pozoroval, jak mu z hrudi trčí krvavý hrot šípu.

 Armin si byl jist, že tento šíp už zpátky nedostane. Smířil se s tím. Každý šíp opatřený hrotem ze zegrittího drápu ho sice stál spoustu peněz, ale tento Armin s chutí oželel. Počkal, až se postava u okna sesunula k zemi a potom seskočil z kamenného plotu, kterým bylo obehnáno celé knížectví.
     „Jsme vyrovnáni, kníže,“ usmál se Armin, když projížděl tmavou lesní pěšinou, kterou zdobila těla sedmi mrtvých mužů.

Armin se zhluboka nadechl. Rád přijímal výzvy a tato byla dozajista tou největší. Buď obstojí a podaří se mu nějak zlomit prokletí nebo…
     Vztek, který pramenil z toho, že ho někdo využil jako postradatelnou figurku ve své mocenské hře, mu do těla vlil novou vlnu energie.
     Instinkt přežití se znovu ozval a byl tak silný, jak může být jen touha po pomstě.
     Armin se usmál a pobídl Blazera vstříc budoucnosti.

KONEC