Reportáž

Autobus číslo 12

Je čtvrtek, 16,45 hod.

Kupodivu není v autobuse ani příliš lidí. Ale jejich tváře….

Ten pán ve světlé hnědé bundě s krátkým fousem se tváří značně utrápeně…, o čem asi přemýšlí? Že by zase nebyly prémie? Živit pět hladových krků není snadné…

Paní v bílé blůzce (která jen tak tak doběhla, aby stihla autobus) si rozkročmo sedla uprostřed sedačky a u sebe dvě ohromné tašky… Asi už nákup na víkend.

Slečna, která stála uprostřed autobusu, měla plavé  vlasy, které se jí jemně pohybovaly ve větru, nepřítomný pohled a něžný úsměv…. Jak ta láska je krásná. Bylo to z ní cítit.

Slečna po mé levici držela rozverně mobil a posílala smsky - jednu za druhou. Vypadala spokojeně a láska? Tak na ni teprv někde čeká…

Vepředu dva malí kluci (no zas tak malý ne, za chvíli mě určitě přerostou J ), v rukách hokejky a v hlavě plno zážitků… a starosti? I oni je znají, co ta čtyřka z matematiky? A nemluvím o té poznámce za nedochvilnost. A roztržená bunda… - maminka ji určitě zašije. Ach kluci …

Vpravo ode mě jeden pán začtený do deníku MF Dnes, zjišťuje co se děje a přece mu to přijde všechno stejné …

A já? Jak vypadám já. Vlastně nevypadám o nic lépe než ostatní. Sedím vpravo u okýnka, nepřítomný pohled avšak spíš zničený. A v hlavě se mi promítaly věci, které během dne proběhly a které mě ještě čekají…

Řeknu vám, nepřejte si vidět můj výraz, když jedu utahaná z práce autobusem… J