O nich

1)

Tehdy ustal déšť.

Co bylo před tím, nevím.

Snad útěk.

Nekonečný útěk

a horečnaté hledání světla.

Utíkali jsme šedavým

                přízrakem mrtvé krajiny.

Musíme žít, musíme,

křičeli jsme do toho ticha.

Zůstali jsme sami dva,

zajatci té tmy,

poslední děti nicoty.

Na pokraji svých sil,

na pokraji strachu,

že nás dostihne.

Slepě hledající naději.

 

2)

Čas ustával.

To poslední, co jsme ještě znali.

Už nás nikdo neochraňoval.

Bylo to marný.

Všechno to, co mělo smysl

                                bylo marný.

Je po všem.

Někdo nás zabil,

nebo dal život.

Teď už je to jedno.

Zastav se, cesta končí.

Nedokázali jsme jí utéct.

Už jsme neměli kam.

Ona nás dostihla.

Naše matka.

Bože, zabije nás.

Bojím se, chci žít, prosím.

 

3)

A pak to ticho.

Děsivé.

Přicházela bouře.

Tak pomalu.

A my se dívali do očí

                                a čekali.

Smíření se vším.

Tak tohle je konec.

Pláčeš.

Proč, proč tohle všechno.

Sny a naděje zmizeli.

Proč jsme utíkali,

proč jsme se milovali,

proč nás naše matka

                        nenávidí.

Proč.

Neumím odpovědět.

Bojím se.

Bojím se jí.

Bojím se, že umřeš.

  

4)

Pak se čas zastavil

  a k zemi se snesla

      ta nejčernější tma.

Naše matka, dostihla nás.

A milovala, bičovala, zabíjela.

Vaše viny, vaše světy marnosti.

Mám vás.

Chtěli jste žít, žijte.

Svíjeli jsme se v těch ranách

            a pomalu umírali.

Umírali si v náručí.

Proti všemu. Proti ní.

Slyšel jsem tvůj křik.

Křik po životě, po mě, po mé naději.

Musíme, musíme žít.

Ztrácím vědomí.

To poslední.

Tvoje oči

      a v nich, já.

 

 

5)

Tehdy ustal déšť.

Ležíš mi v náručí.

Schoulená.

Hladím tě.

Jak málo tě znám,

   tvou tvář, tvé ruce,

                              všechno.

Ona nás nechala žít.

Slyšíš, vzbuď se.

Objímám tě.

Cítím tvůj dech,

      jak se pomalu probouzí.

Otvíráš oči, usmíváš se.

Dokázali jsme to,

      už se nevrátí, nikdy.

Žijeme.

 

 

Uprostřed toho neznáma,

té podivné krajiny světla,

leží dva, co přišli z nicoty.

Smíření se vším,

leží a nečekají už nic.

Snad se dotýkají té chvíle,

toho okamžiku zrození a zapomnění.

Snad té nevinnosti a prostoty.

         A snad, snad se jenom milují.

---